DAMn. |STARKER|

15/30 Trefa

Bylo prazvláštní ticho, když jsem doběhl za kus skály. Přikrčil jsem se a zkontroloval, kolik kuliček u mě v zásobníku ještě zbývá. Oddechl jsem si, kvůli tomu šílenci jsem se nemohl soustředit na hru. A to jsem těšil, jak si vyčistím hlavu. Důležitý pro mě hlavně v této situaci bylo vyhrát. Nechtěl jsem zklamat Neda kvůli tomu, že se tu mistr Stark rozhodl natřásat. Musel jsem si v hlavě srovnat priority a nenechat sebou takto zametat.

Jestli to Anthony dělal kvůli zábavě, musel jsem to utnout. Ten chlap zcela ztrácel meze v tom, co dělá. Věděl jsem, že teď má své období, ale lidi okolo nás nebyli blbý. Jeho pozornost byla až moc vtíravá a ten pohled byl.. No prostě..

Protočil jsem očima a srovnal si helmu, někdo se blížil.

Byl jsem nucen ze svého úkrytu vylézt, abych měl stále výhodu nad nepřítelem a zůstal tak ve vyšším bodě. Byli celkem tři, dva jsem trefil do nohy a třetí vzal nohy na ramena. Nechtěl jsem ho nechat utéct. Vyrazil jsem za ním střemhlav a pomohl si nevinným zhopnoutím o větev. Krajina se okolo mě rychle měnila a záda mého protivníka byla nadosah. Naposledy zkusil zahnout za dřevěný krmelec. Rozhodl jsem se mu naběhnout z druhé strany. To jsem však nečekal, že se tam srazím s jedním členem mé party. Silně jsme do sebe narazily a slítli na zem. Zakňoural jsem, tohle bolelo i mě. Z posledních sil jsem z lehu namířil na záda, co se mi ztrácela v hustém lese a vystřelil jsem. Moje smysly mě zachránily, byl to čistý zásah.

Až teprve potom se moje pozornost stočila k bolestnému zamručení vedle. Kdo to byl? Proč jsem ho vůbec necítil?

,,Jednáš zcela bezhlavě jak na misích, tak i tady," ozvalo se posměšně a parťák vedle mě si sundal helmu. Anthony, jak jinak.

Nedivil jsem se, že jsme na sebe opět narazili. Spíš mě zajímalo, proč jsem ho nevycítil. Věděl jsem o všech v mé blízkosti. Z nějakého divného posunku se moje pavoučí smysly rozhodly jej ignorovat.

,,Zbývají dva," zvedl se na nohy a já potlačoval chuť na něj začít řvát. Měl jsem toho na srdci až moc.

,,A my dva jsme poslední," utrousil jsem a zvedl se. Pokud jsem se nemýlil, byli jsme poslední. Dva proti dvoum.

,,Což pro hráče, kterého nikdy nikdo netrefil nebude problém," nasadil si Anthony přilbu.

Jak se zas dozvěděl proboha tohle?!

,,Proč jste tady?" nevydržel jsem to. Musel jsem se zeptat.

,,Na to ses mě už ptal," zahuhňal přes přilbu a já se snažil držet všechen vztek na uzdě.

,,Víte jak to myslím," stál jsem si za svým, nemusí ze sebe furt dělat blbce.

,,Měli by jsme si promluvit. Tohle tvoje utíkání nic neřeší.." povzdechl si a hlavu ode mě odvrátil.

,,Právě, že to řeší dost věcí!" obešel jsem ho, abych aspoň koukal do černého sklíčka, když se s pohledem zbaběle odporoučel do přilby.

,,Za mě ne," rozhodil rukama a znovu ze sebe sundal helmu.

,,Je mi.." nadechl se odhodlaně a udělal krok ke mě. U toho důležitě zvedl prst. Sbíral odvahu, lezlo to z něj jak z chlupaté deky.

,,Je mi s tebou dobře, nechci, aby si -" v tu chvíli jsem díky rychlému reflexu skočil před Starka a zablokoval střelu, co mu rovnou mířila na hlavu. Barva se rozprskla o můj oblek a já byl rád, že jsem tím nedostal do hlavy. Proč se musel dnes chovat tak moc nezodpovědně?! Do těchto situací jsem vždy dostával já a on byl ten, co mě z nich tahal.

Navíc jsem se nesoustředil, kvůli němu.

,,Trefili tě?" řekl vykuleně a já se na něj rozezleně podíval.

,,Jdi!!" křikl jsem po něm. Ještě jsme měli šanci, sice o dost menší, ale měli. Stále jsem stál před ním, ruce roztažené, aby měl víc šancí k útěku.

Opravdu se rozeběhl, dost neohrabaně, ale vyběhl.

,,Vypadl si! Jdi z pole!" křikl po mě rozhodčí, který byl poblíž a já svěsil ruce.

Musí to vyhrát, jinak ať si mě nepřeje.