DAMn. |STARKER|

15/30 Vítěz

,,Petere?" ozvalo se z odpočívárny, kde i ostatní z mého družstva chytali druhý den. Byl to Ned, který ke mě přiběhl. Celý zpocený, zadýchaný, ale o to víc zmatený, proč jsem tady. Nebudu lhát, taky jsem byl zmatený. Takhle polevit v ostražitosti, to jsem nebyl já. Zbytek party ke mě začal zvedat pohled, spoléhali se na mě.

,,Co se stalo?!" chytl mě za ramena Ned a zatřásl se mnou.

,,Já- posral jsem to," přiznal jsem a sklopil pohled. Nejradši bych se neviděl.

,,To on. On prostě-" mávl jsem nad tím rukou a naštvaně serval propocené rukavice. Můj vztek s nimi mrštil na zem.

,,Petere, to se stane. Buďme rádi, že jsme mohli aspoň hrát.." usmál se smutně a ve mě rostlo čím dál větší znechucení. Vše mohlo dopadnout jinak, kdyby se do toho Stark nepletl.

Se značnou frustrací jsem zaklonil hlavu a nadechl se. Stromy nad našimi hlavami byly klidné, jen drobné lístky se občas zachvěly v mírném vánku. To děsivé ticho jen víc prohlubovalo napětí, co tu panovalo. Nikdo z nás nechtěl slyšet sirénu ohlašující naši prohru.

,,Budeme doufat, že to ten zazobaný panák vyhraje.." odfrkl si Glen a s mrknutím se mě snažil podpořit.

Pár minut potom se lesem rozlehla siréna. Zavřel jsem oči a modlil se aspoň za to, aby Tony přišel po svých. Jejich protivníci byly opravdu silní a někdy až nemilosrdní.

,,My- my vyhráli!" zvolal Ned a začal poskakovat překvapeně na místě. Svůj zrak upíral na jednu z věží, kterou měl obsadit jeden z týmů.

Moje oči jsem stočil proti sluníčku a uviděl siluetu Anthonyho, který hrdě stál na jejím vršku s naší vlajkou. Překvapilo mě to. Pootevřel jsem ústa a pozoroval ho, jak slejzá a s úsměvem míří k nám. Moc jsem nad tím nepřemýšlel a šel mu naproti.

Všechen strach z neúspěchu ze mě opadl a já pociťoval velký vděk. Nemohl jsem snést pohled na zklamané přátele. Starkův úsměv se rozšířil ještě víc, když zjistil, že k němu mířím. Když jsem byl blíž a sluníčko mě přestalo tolik oslepovat, všiml jsem si jemných vrásek na jeho obličeji spolu s velmi vřelým úsměvem.

Tento výjev mě natolik uchvátil, že jsem pocítil velice zvlaštní záchvěv ve svém břiše. Tento pocit mě ještě víc popohnal. Bezmyšlenkovitě jsem upustil zbraň a objal ho.

Reakce mého těla mě zcela odzbrojila. Krom Anthonyho vůně, která mě zamotala hlavu, byl kontakt s jeho osobou přímo euforický. Vnímal jsem každý kus jeho těla, který byl se mnou v kontaktu. Po tomhle jsem byl ještě víc zmatený. Víc jsem se na něj natiskl. Vše jak by na chvíli přestalo existovat.

Až jeho ruce, které mi opětovaly objetí, mě probudily z tohoto podivného transu.

,,Děkuji," špitl jsem a vše ve vteřině shodil na vděk. Jenže to "natisknutí" už jsem vysvětlit nedokázal. Rychle jsem se odtáhl a s rudým obličejem udělal několik kroků vzad.

Neodvážil jsem se pohlédnout do jeho tváře, která si mě teď zvědavě prohlížela.

Naštěstí jsem za svými zády uslyšel nadšený řev naší party. Byli jak u vytržení a mířili k nám. Zcela bez ostychu skočili na Tonyho a pak ho zvedli do vzduchu. Byl jsem rád, že jejich radost tak trochu zastínila moji nečekanou akci.

I když jsem si to nechtěl připouštět, stále mi pohled klouzal k oslavovanému muži, kterého právě vynesli na podstavec vítězů. Ač to byl jen obyčejný postup, radost družstva byla nevyčíslitelná.

Stál jsem v pozadí a sledoval, jak ho Ned popohnal převzít medaily.

,,Je působivý, že?" ozval se za mnou pevný hlas a já nadskočil. Glen si pak jakoby nic stoupl se založenýma rukama vedle mě a vševědoucně hleděl do dály, jak zbytek týmu vyvádí.

,,C-cože?" vykoktal jsem ze sebe. Bylo mi nepříjemné, jak mě dnes každý sleduje.

,,Náš nový člen," mrkl na mě a já se znovu zadíval na Starka, který všechny začal kropit nahustěným šampaňským.

,,Je opravdu zvláštní, že zrovna v den, kdy nám odpadl jeden z členů, přijde tak skvělá náhrada.." pokračoval zamyšleně s lehkým úsměvem a já v křeči zatl pěsti. Došlo mu to? Prohlédl to?

Co vlastně měl prohlédnout? Nevěděl jsem ani jak tuhle situaci pojmenovat.

,,Nebudeš to mít lehké," usmál se na mě a se stiskem na rameni mě obešel a pokračoval za ostatníma.

Zůstal jsem stát celý ztuhlý. Přiznat si plný rozsah Glenových slov nebylo lehké. A když jsem si myslel, že nejhorší mám za sebou, potkal mě pronikavý pohled od Anthonyho. Jen z toho mi dokázalo poskočit srdce a já s rukou na hrudi zmizel v lese.

Prošel jsem houštím a opřel se jeden ze statných stromů. Mé tělo nutně potřebovalo najít rovnováhu. Nebylo to však snadné, když byly moje myšlenky rozházené. Pro tuto chvíli jsem si všímal jen melodie větru v korunách. Všechny ostatní zvuky utichly.

Nedali mi ani pár minut a už mě všichni sháněli. Byli hluční, ostatně jako vždy. Musel jsem se pousmát, i tak byl dnešní den velkým přínosem. Vylezl jsem z poza stromu a hraně otráveným výrazem je konfrontoval.

,,Vymysleli jsem rituál," zazubil se Ned a s lišáckým úsměvem mi podal jeden náboj barvy.
Všichni si následně kuličku rozdrtili v rukách a než jsem cokoliv stačil říct, pustili se do sebe.
Jejich ruce vystřelili naproti sobě a začali se matlat jak o závod. Vyděšeně jsem ustoupil a kuličku v pěsti nevědomky sám rozdrtil. V tu chvíli se na mé vyděšené já, které se nechtělo za žádnou cenu víc zašpinit vrhl Ned. Bylo štěstí, že byl o dost menší než já a tak se mé hlavě zcela vyhl.

,,To není fér!" vykřikl, když se snažil vyskočit ke mě výš, obratně jsem se mu opět vyhl.

,,Ukaž, pomůžu ti," ozval se za mnou hluboký pobavený hlas a já zcela zkameněl. Nikoho jsem za sebou neregistroval. Prudce jsem se otočil a potkal se zabarvenymi dlaněmi, které mi nemilosrdně přejely po tváři a vlasech.

,,Nedáváš si pozor," konstatoval pobaveně Stark a ve mě vzteky hrklo. Nad ničím jsem nepřemýšlel a promnul si ruce před plánovaným útokem. Přimo jsem na něj skočil. Povalil jsem ho na zem a obkročmo jej zasedl, aby mi nemohl uniknout. Pak mé ruce začaly ničit ten nic netušící obličej.

,,Po- počkej!" křičel a snažil se z mého sevření dostat. Po chvilce jsem přestal a s pocitem zadostiučinění jsem se napřímil a postavil na kolena.

Stark se mezitím snažil z obličeje sundat nános žluté barvy. Pak se usmál a pohlédl na mě.

,,Minule jsme byli opačně, příště budu víc ostražitý," poznamenal uštěpačně a já i přes směsici barev na obličeji začal viditelně rudnout. Bylo zákeřný jak začal vytahovat tu noc v hotelu. Můj tep se jen při té vzpomínce začal zvedat, musel jsem od něj dál. Jak by to však čekal, chytl mě za ruku a přitáhl blíž k sobě.

,,Minule jsem to nedořešili... Co takhle už přestat utíkat a postavit se k tomu čelem?" zašeptal a já byl v tuhle chvíli rád, že se zbytek party teď stará o úplně jiné věci, než o náš podivný moment.

,,Ne-" vyklopil jsem ze sebe a on se snažil o okouzlující úsměv. Ač jsem věděl, že je to past, spadl jsem do ní.

,,Dnes večer večeře, vyberu pěkné místo, mezi lidma.." dodal- jako bych se bál. Uchechtl jsem se a zapřemýšlel.

,,Pak už tě nechám být, přestanu," přislíbil. Tohle byla až moc lákavá nabídka, abych odmítl. Představa, že tohle podivné "cosi" skončí, mě lákalo.

,,Dobře, beru vás za slovo," usmál jsem se jemně a postavil se. K Anthonymu jsem pak následně natáhl ruku a zvedl ho na nohy.

,,Vyzvednu tě doma," přikývl a šel se rozloučit s ostatními.

Já si založil ruce a v hlavě plánoval, jak půl večera s ním u stolu zvládnu. I když jsem věděl, že můj hlavní problém bylo mé váhavé já, které by se rádo nechalo unést.