DAMn. |STARKER|

11/30 Bezstarostnost

,,No.." vypadlo ze mě po chvilce a já se odtáhl. Chtělo to všechnu odvahu se vůbec pohnout. Navíc jsem si to nedokázal připustit, ale nechtěl jsem...

,,Neměl jsem důvod uhýbat," konstatoval jsem zcela klidně a tak smetl ze stolu to, co mě před chvílí zcela dovádělo k šílenství.

,,Pravda," uchechtl se Anthony vedle mě a já zatl prsty do prostěradla.

Jen mě zkoušel? Jak moc ty jeho hry byly nebezpečný? Takový pocit ponížení jsem nedokázal zkousnout. Moje emoce se vystřídaly rychle jak aprílové počasí a mě se v očích zaleskly slzy. Ani jsem se nehl a nechal je volně stéct. Své ústa jsem uzamkl a snažil se nevydat ani hlásku.
Víc bych klesnout už nesnesl. I teď pro mě bylo komplikované uvědomit si, co se děje. Nevěděl jsem to a toužil být od muže vedle mě co nejdál. Neměl jsem v jeho přítomnosti nic pod kontrolou.

Nejvíc mě dojímala skutečnost, že v klidu leží a ani to s ním nehlo. Když jsem si jen na chvilku připustil vzpomínku, jak vše bylo ještě před pár dny celkem bezstarostné, pohltila mě úzkost. Náhlý útlak plic zapřičinil ztrátu mé koncentrace a já se přerývavě nadechl.

Stark vedle mě hned vystřelil do sedu a naklonil se ke mě.

,,Ne!" křikl jsem rozvlykaně než stačil cokoliv říct a ohnal se rukou. S mým překvapením ji pevně chytl a zatlačil do polštáře vedle mé hlavy. Druhou jsem se zmohl jen zakrýt svůj obličej. Pocit trapnosti se v tuto chvíli nedal vyčíslit. Chtěl jsem zmizet.

,,Co se to s tebou děje?" ozval se klidně nademnou.

Neptej se.

,,Už mi tady delší dobu něco nehraje.. Ale nevěděl jsem, co to je.." mluvil dál a utvrzoval se ve věcech, které mu snad musely být už jasné.

Nevěděl? Děláš si ze mě..

,,Petere?" naléhal, já chtěl ale klid a samotu.

,,Nevím!" křikl jsem a otřel si hrubě tvář.

,,Netuším proč-" povzdechl jsem si rozechvěle a přes slzy se mu podíval do zamračené tváře.

,,Pusť mě," znova jsem upustil nevědomky od vykání a povolil vůli, kterou jsem proti němu během našeho rozhovoru vyvíjel.

,,Chci něco otestovat.." oponoval mi v mých prosbách a já jen zavrtěl hlavou. Ať už je to cokoliv, nebylo to dobré. Jeho hladový pohled nemohl chtít nic dobrého.

,,Dělá ti tohle dobře?" zeptal se tiše a bez toho, anižby ze mě sundal pohled, druhou rukou zajel pod mé vypůjčené triko. Hned jsem se napl jak tětiva. Jeho ruka lehce přejela po mém břichu a následně žebrech.

,,Přestaň-" hekl jsem prosebně, když jsem se znova dostával do slepé uličky. Měl jsem tolik síly, tolik možností a přeci jen jsem zůstal ležet.

,,Mluv aspoň pravdu," povzdechl si a aby mě víc vyprovokoval, přejel mi po bradavce. To už jsem nezvládl a přidušeně povzdechl.

,,Už dost!" tenhle výkřik i jeho malinko vyděsil a znova jsem se chtěl vykroutit. Pustil mě a já se prudce posadil. Chtěl jsem slézt z postele, ale brzy mě zastavil. Ještě že tak, hlava se mi začala opravdu točit.

,,Klid, už tě nechám být," pustil mě a sám si odsedl dost daleko. Urovnal si polštář a hodlal si lehnout. Já se na něj jen nechápavě otočil, to teď opravdu jde spát?

Moji chvíli smutku zcela vymazal. Tuhle situaci jsem absolutně nechápal. Proč tak zbytečně zacházel daleko? Kvůli čemu? Aby mě přistihl?

Jak kdybych to začal já.

(...)

,,Máš vše?" zeptal se Anthony, když se zapřel o kapotu střechy. Přitom se sklonil do mého napůl staženého okénka.

,,Jako bych něco měl," odsekl jsem a zatahal za tričko, které ani nebylo moje. Na zpátek se mi dostalo jen uchechtnutí.

Já znaveně stočil pohled před sebe a představoval si, jak jsem doma. Hlavně daleko od něj.

,,Dneska je krásně," nastoupil a energicky se usmál. Byl perfektně odpočatý a v náladě. Začínal jsem mít pocit, že ze mě vysává všechnu energii.
Já narozdíl od něj byl od pohledu zralý na dlouhou dovolenou.

Zbytek cesty se táhl v duchu zapomění, nikdo z nás o té noci nemluvil. Jeho nálada byla tak všední, že jsem začal pochybovat, jestli to nebyl sen.

V dlani jsem si prohmatal zápěstí, které mi ještě před chvilí pevně držel. Pohled jsem pak stočil k jeho rukám, které svíraly volant.

Byl to jen sen? To co jsem si pamatoval, bylo až neuvěřitelně přitažené za vlasy.

,,Líbím se ti?" prolétlo najednou vzduchem od Anthonyho a já i přes svoji nepřítomnou hlavu velice zpozorněl. Šok z nečekaného dotazu nastupoval plíživě a postupně mi vybarvoval všechny vrásky v obličeji. Oči jsem zapíchl do něj a zamračeně pozoroval klid v jeho tváři. Kdyby si v tu chvíli nepoposedl a tiše neodkašlal, myslel bych si, že je zcela bezpáteřní.

Hlavu jsem odvrátil a očima se pevně přišpendlil na vozovku. I rychlost, kterou jsme se předtím řítili, opadla. Bude zpomalovat dokud mu dostatečně neodpovím? Proč jsem nad tím vůbec přemýšlel. Bylo snad jasné, že v tomhle slova smyslu to bude "NE". A nebo ano?

Hlavou mi pak prolítla první noc s jeho opileckým výstupem, kterou pompézně zakončil se mnou a já si počkal i na přídavek. Všechny pocity se mi vracely, bohužel nečekaně spíš ty příjemné a pokračovalo to dál. Až do mých nevydařených pokusů s internetovým pokušením, tak nakonec včerejší noc. Byl jsem opravdu jen zvědavý? Do kolen jsem zaryl nehty a snažil se přijít na odpověď hlavně kvůli sobě. To, co mu odpovím je věc až druhořadá.

V tu chvíli jsem nadechl a rozhodl to váhání konečně rozseknout.

,,Myslím.."