DAMn. |STARKER|

4/30 Realita

,,Stalo se něco?" pokračoval dál v dotazech, na které jsem nechtěl odpovídat.

A co jsem mu měl říct? Poděkovat mu za ruční práci? Vyřvat si na něj plíce a poslat na něj ty nejhorší nadávky? Nechtěl jsem. Netoužil jsem se o tom ani minutu bavit.

,,Když se opiju, neovládám se.. Nepamatuji si, co jsem.." bylo vidět, že se chce omluvit. Ale ani za mák mu to nešlo.

Počkat, počkat! Jak jako "nepamatuji"?! To jako fakt?! Jak tohle někdo může zapomenout? Jo, možná tak on. Stále jsem na něj bezeslov vejral.

,,Jo, choval jste se.. Nevhodně," vypadlo ze mě a obloukem jsem ho obešel. Chtěl jsem od něj co nejdál.

,,Omlouvám se, ale nevydržel jsem to.." začal tiše a sklesle. Bylo vidět, jak mu to do pusy neleze.

,,Jak jako nevydržel?" otočil jsem se prudce a nevěřil vlastním uším.

,,Nechtěl jsem být tolik při vědomí, když se vrátila Pepper," objasnil.

Já se už ztrácel. Dělal si ze mě dobrý den, nebo měl opravdu okno? Už mě to vyčerpávalo. Včetně celého tohoto projektu, který se mi dostával až moc pod kůži.

,,Uhodil jsem tě?" zvedl ke mě hlavu a já se otočil ke stolu. Kdyby jen uhodil.

,,Musíte se léčit," řekl jsem s pohledem upřeným na leták, který jsem ještě mezi hromadou neprohlédl.

,,Ano, léčit.." zopakoval jsem si téměř pro sebe a v hlavě se mi začal rodit plán.

Když Anthonyho pošlu na léčení, pomůže to mě i jemu. Chvíli si odpočinu, srovnám si myšlenky a on bude v odborných rukách pod dozorem.

,,Tady, tohle," narval jsem mu leták do rukou. Nevědomky jsem se dotkl jeho kůže a celý se otřásl. Rychle jsem se stáhl a doufal, že i přes jeho otrávený výraz na to přistoupí.

,,Ne to ne, nemůžu tam vkročit mezi ostatní závisláky! Média mě sežerou!" zvedl oči z letáku a rozezleně na mě vystartoval.

,,Tady," znova jsem se k němu nerad přiblížil a otočil stránku prospektu. Do nosu mě znovu praštila ta vůně. Znejistělo mě to a poněkud jinak, než jsem čekal.

,,Soukromý resort, jen pro vás," dodal jsem mu víc odvahy.

,,Asi.." nadechl se a já doufal ve spásu. Moje oči plné odhodlání ho zvyklaly v dalších námitkách. Bylo vidět, jak nad tím přemýšlí.

,,Když na tom trváš.." povzdechl si a dal volnou ruku v bok. Nečekaně mě to překvapilo.

,,Nebudeš potom přede mnou utíkat?" pozvedl obočí a já se podivoval, že už teď si klade nároky. Zvláštní, dřív by ode mě měl radši pokoj.

,,Když léčba zabere.." zamumlal jsem a šel otevřít dveře. Jeho přítomnosti jsem měl za dnešek dost. Takový výkon by zasloužil Oscara. Ani jsem netušil, kolik sebekontroly v sobě mám.

Pochopil, že zavrzání pantů znamenal jeho odchod a tak si z mé židle u stolu zvedl sako a vydal se ven. Už jsem si chtěl oddechnout, ale Anthony se zarazil ve dveřích těsně vedle mě.

Jeho oči až vyděšeně pozorovaly můj krk. Stark neudržel svou zvědavost a stáhl z ramene moje volnější triko. Jemu se tak naskytl pohled na bledou kůži plnou červených flíčků, ještě zcela nevybledly. A ani zdaleka nezmizel drobný kousanec mezi nimi.

,,Tohle.." vydechl a ruku ze mě stáhl. Němě jsem na něj hleděl, nechtěl jsem, aby to věděl. Aspoň pro teď.

,,Vás nemusí zajímat," doplnil jsem ho drze a pokynul mu rukou, ať pokračuje. Z jeho výrazu bylo však poznat, že mi to vůbec nežere.

Tak ať, jen ať už jsi pryč.

Dveře jsem za ním zavřel a přešel k posteli, na kterou jsem se doslova zhroutil. Slzy mě začaly pálit v očích a já si dovolil uvolnit tichý zvlyk. Ani jsem nevěděl, co mě tak dostalo na kolena. Možná to nevědomí, proč se mnou jeho přítomnost tolik mává. Schoulil jsem se víc do sebe a objal svá roztřesená ramena. Doufal jsem, že léčba Anthonyho na chvíli zabaví, takhle mě nemůže vidět. Nechtěl jsem před ním působit jako slaboch.

Když muž ve svém pohodlnému obleku překonával závratnou rychlostí světla na křižovatkách, měl čím dál větší pocit vinny. Nebyl blbý a trochu si mohl domyslet, co jeho ublížené já v tu noc mohlo vyvést. Netušil však, kam až to došlo. Ale proč zrovna Peter? Měl mnoho jiných možností. Nebo byl tak namol, že ani neroznal s kým... Hned potřásl hlavou, bylo nemyslitelné, aby něco takového udělal. Už jen představa letmého doteku na Peterovi v něm zbuzoval pocit hrůzy. Tohle mu přeci nemohl udělat.

V těchto myšlenkách pokračoval až do garáže, kde urychleně vystoupil a dost netrpělivě čekal na výtah. Bude to těžké, ale shlédnutí záznamu z kamer bude to nejjednoduší řešení. Možná ho to uklidní a nic tam nebude.. Ale s tím Anthony už tolik nepočítal.

Sako hodil na rozložitou sedačku a urychleně seběhl schody do kanceláře. Během pár sekund zaúkoloval Friday a přešel ke stolku ze skotskou. Nalil si a otočil hlavu k velkému hologramu.
Začal sledovat záznam od momentu, kdy s Peterem seděli na sedačce, pak se po poklidném rozhovoru zvedl a posmutnělele odešel do ložnice. Část, kdy sebe pozoroval nasávat přetočil a zůstal u toho, kdy se Peter setkával s Peppper.

Pak přišla bouře, bylo mu stydno po tom, co předvedl. Radši by to ani neviděl. Když Pepper odešla, musel rychleji přepínat záznamy mezi místnostmi, jelikož ho Peter začal nahánět. Mladej měl koule, to musel uznat. Když však přenos přešel do ložnice, pozorovatele přešel smích. Víc se přiblížil k záznamu a radši se posadil.

Přestával vynechávat nádech, když Petera překotil pod sebe. Ten zbytek jen němě sledoval. Ty své řeči, dráždění a to hlasité mlaskání z drsného polibku, který incioval on sám. Bylo to pro něj zcela nestravitelné. Dal si ruku přes oči a sledoval zbytek jen škvírou mezi prsty.

,,Aspoň si to příště budu pamatovat," zopakoval svůj slogan do vzdechů Petera na pozadí s ironickým tónem.

Když záznam skončil odchodem chlapce, byl rád, že to dopadlo aspoň takto. Ještě, že nebyl tenkrát ve stavu, aby pokračoval. Kousl se do rtu a chytl pevně sklénku vedle sebe.

,,Kéž bych si tohle nepamatoval," povzdechl si a překotil jí do sebe. Začínal si pohrávat s myšlenkou, že se uchlastá.

Vše mu začínalo být jasné, Peterův útěk, jeho nejisté pohyby a oči, které před ním klopil dolů. To jak ho chtěl poslat, co nejdál.

Musel se hořce pousmát. Bylo to krutý, jak se s ním chlapec vypořádal. Podivoval se i nad vypočítavostí, bude pod dohledem zavřený, zatímco Peter bude vymýšlet, co s ním provede.
Anthony by se ani nezačal divit, kdyby skočil ve vězení.

Jenže.. Dokázal by Peter obhájit to, jak pod ním tak obscéně vzdychal? Nad touto skutečností se Stark pozastavil a nechal ji dlouho povalovat ve své mysli.

,,Ale proč se u toho tváříš tak spokojeně?"