Po zážitku v ložnici Starkova mrakodrapu uběhlo pár dní. Já se po náročném maratonu zkouškového období svalil u sebe v pokoji na postel a nechal své myšlenky volně plynout. Zdálo se mi, nebo má matrace byla najednou tak nepohodlná? Přejel jsem rukou po jemném povlečení a vzpoměl si na Anthonyho bílé saténové povlečení. Bylo jemnejší, hladší a příjemně studilo na dotek. Povrch vás vždy tak vřele přivítal a tělo do něj zapadlo, jak kdyby byla postel stvořená jen pro vás. Do mé fascinace hned vlezl obličej mého trýznitele, který nade mě nadlezl a jako vždy si mě neskrývaně prohlížel.
Zamrazilo mě. Přetočil jsem se na bok z cílem tyhle představy z hlavy vytěsnit. Bohužel se moje oči zavěsily o skříň, ve které jsem si celou dobu schovával svůj úlovek z onoho večera.
Vstal jsem a váhavě posunul dveře šatníku. Visela tam, zcela netknutě. Měla stále tu stejnou vůni jako tehdá večer? Vzal jsem pomalu do ruky rukáv, který jsem přejel prstem. Nevydržel jsem dále otálet a strhl košili z ramínka, které se vyděšeně zhouplo a svoji kořist jsem uchopil pevněji. Nos jsem zabořil do bílé látky a zhluboka se nadechl. Stále v sobě držela jeho kolínskou, která mi chyběla. V očích se mi zalesklo a já nedokázal potlačit chuť ho vidět. I po tom všem, co mě děsilo a hnalo do kouta, tahle žízeň sílila.
Svěsil jsem ruce podél těla a zaklonil hlavu. Deprimovaně jsem zamručel a otočil hlavu k oknu. Samozřejmě jsem se přistihl o pár minut lézt z okna, jak nějaký zloděj. Můj rozum mě donutil zapřemýšlet, zda jednám správně. Byl v pořádku? Jak se dnes tváří? Co má dnes na sobě? Vyspal se dobře? Chci ho vidět. To bylo to jediné, co mou hlavou prolítlo, se všemi důvody proč.
S výskokem a záháknutím o sousední barák, jsem se zhoupl a spěchal za Anthonym.
Zbrkle jsem prolítl znamými uličkami a za hlasitých pozdravů od lidí ze spoda jsem dorazil až ke Starkově věži. Vylézt na ní stálo trochu víc usilí, ale brzo jsem stál přímo na jejím vršku, kde jsem se zhluboka nadechl a se sundáním masky si užíval výhled po okolí.
Čekal jsem, že mě brzy vyruší a podrážděně zamumlá ať odtamtud slezu.
Nebyl tu?
Seskočil jsem na terasu a s tichým pozdravem vlezl do otevřených dveří. Přes plápolající dlouhé záclony jsem vlezl přímo do obývací místnosti, kde se hromadilo spoustu papírových krabic. Všechny byly pečlivě přelepené spolu s adresou.
K jedné jsem se přiblížil a s nakrčeným obočím přečetl zbytek. Pak mě vyrušily kroky.
,,Co ty tu?" zamumlal podrážděně nesoucí menší krabici na kupu dalších.
,,No já-" odskočil jsem od krabic, nechtěl jsem vypadat až tak zvědavě. Což už se mi nějaký ten pátek nedařilo.
,,Co je to?" pokračoval jsem, ignorujíc jeho předchozí otázku, na kterou jsem nechtěl odpovídat. Dalo se na ní odpovědět mnohým, ale pravda byla pro mě až moc ponižující. Vše bylo najednou o tolik težší, když byl přímo před vámi.
,,Asi je na čase to tady zabalit.." přikývl a položil krabici, co donesl.
,,Odjíždím," řekl stroze a zcela bez emocí. Jedno slovo mě kompletně smetlo. Zmateně jsem zamrkal a dal si ruku v bok. Musel jsem se něčeho chytit i kdyby jen sebe.
,,Proč?" vylítlo ze mě, ač mi do toho nebylo nic. Nejlepší volba by byla mu popřát štěstí a dál se v tom nerýpat. Ale měli jsme nějakou dohodu, byla tu tahle situace, která mezi námi byla čím dál tím víc zamotanější. Anthony se mi vrýval pod kůži od samého začátku, co tohle dobrodružství začalo. Bez toho, aniž bych to čekal. Čím víc jsem byl s ním, tím sem byl zvědavější na to, jaký člověk doopravdy byl. Ne jako Stark superhrdina, bilionář, filantrop a génius, kterému se téměr nedalo vyrovnat, ale jako Anthony, který neznal míru, měl blbé vtipy a uměl dobře -. Tuhle poznámku jsem v hlavě hned vymazal.
Nic mi na to neřekl, místo toho se opřel o sloup krabic a jen mě mlčky pozoroval.
,,Mám ještě několik dní," poznamenal jsem. Byl to asi nejvhodnější argument, co mě napadl.
Na to si jen odfrkl a dal si ruce do kapes.
,,Vzhledem k tomu, že vždy bez upozornění zmizíš, jsem nečekal, že ti to bude vadit," uvedl to na pravou míru a zahnal mě tak do kouta.
,,Nemusíš mít starost, mám toho ještě dost na práci, zatím svůj pohřeb odložím," ušklíbl se. Otočil se a vydal se dál pokračovat. Tohle mě celé vyděsilo, dech se mi zrychlil a začalo mě pálit v očích. Vydal jsem se za ním, musel jsem ho nějak zastavit.
,,Nemusíš mi pomáhat, jdi domů," houkl na mě, když jsem byl skoro u něj. Nedával mi na výběr.
,,Nechci, aby si odjížděl-" hekl jsem a s šokem zjištoval, že se mi z očí spustil vodopád.
Anthony se bezeslova otočil a vyjeveně na mě hleděl. Já si schoval obličej do dlaně, měl jsem chuť se studem propadnout. Brečet tu jak malá holka, na co jsem myslel?
T
Byl jsem zmatený, co je tohle za situaci? Všechno napovídalo jasně tomu, že jsem zcela blbě odhadl, jak na tom Peter je. Všechny jeho útěky a odstrkování mě, jasně značilo, že nemá zájem. Nebo ne? Že by má neodbytnost nakonec vyhrála? Za nic jsem ho nechtěl vidět v slzách, ale v tu chvíli jsem měl radost. Neskutečnou radost za to, že pláče při představě, že odejdu. Pod vousy jsem se lehce usmál a vykročil k němu. Pak ho schoval do svého náručí a jemně políbil do vlasů.
Bylo ode mě zlé, že jsem měl z jeho slaných slz na mém oblečení tak opojný pocit, díky kterému jsem se cítil opět na živu?
Už Petera nikomu nedám. Je jen můj.
ČTEŠ
DAMn. |STARKER|
Fiksi Penggemar✒️Jedno jméno, Pepper Pottsová. První jméno, které Tony měl v hlavě, když potřeboval útěchu, společnost, kamaráda nebo milenku. V době, kdy jeho přístav domoviny zmizí, se celý jeho svět zahalí do těžkého depresivní oparu a zbyde tu jen jedinný člov...
