Každou další vteřinou se štěrk pod mými kroky rozlítl a měl jsem co dělat, abych neuklouzl. Mé pohyby byly neohrabané a těžké. Klidným sousedstvím, které teď bylo zahalené do chladné noci se ozýval dusot a můj dech. Sotva jsem jej popadal.
Utekl jsem. Co jsem měl také jiného dělat? Usnout hned vedle, ráno si dát sprchu a jít mu udělat vajíčka k snídani? Nebyl jsem Pepper, ani jiné jeho povyražení.
Obyčejně moje plíce vždy stačily, mé nohy byly plné síly a mysl čistá, bez paniky. Dnes jsem však do bytu vlítl jak uragán a hlasitě zabouchl dveře, po kterých jsem se svezl. Potřeboval jsem do sprchy, měl jsem na sobě stále stopy od jeho polibků a potu, který se nám při blízkém kontaktu promíchal. Začínal ve mě proudit vztek. Když teď má hlava začala přicházet k sobě, pocítil jsem ponížení s menší dávkou nechutí nad mým chováním.
Jak jen teď budu fungovat? Jak bych vedle něj mohl byť jen minutu vydržet? Co mi na tohle řekne? Ještě mě zažaluje. A to za to, že jsem využil stavu, kdy nebyl zcela při smyslech.
Praštil jsem zátylkem o dveře a křečovitě sevřel oči. Bylo mi jedno, kdo mě uslyší, koho vzbudím. Já se chtěl pro jednou rozumně vyspat. To mi však nebylo přáno a tak jsem s hlavou svěšenou napochodoval do sprchového koutu.
Vše mi trvalo dvakrát déle. Jakmile jsem se byť jen chtěl pohnout, znova mě má mysl přenášela do ložnice, kde jsem byl já, Anthony a to zpropadené zrcadlo. Ten pohled mě tak děsil, že jsem se nakonec natiskl na kachličky pod sprchu a smotal se pod ní jak hlemýžď. Nemohl jsem se sebe ani dotýkat, vše mě vracelo na místo, odkud jsem utekl. Fyzicky možná, ale myslí jsem byl stále vedle něj. Brzy mě tato představa natolik vyčerpala, že mé tělo pod proudem chladné sprchy uslo.
(...)
,,Petere?!!" vyjekl nademnou ženský hlas, který byl zabarven nepříjemnou fistulí. Zmateně jsem zamrkal. Jak na May, co stála s nasupeným výrazem nad mojí nešťastnou bytostí, tak i nad místem, kde jsem byl. Po chvilce mi však vše došlo a moje koutky opět zvadly.
,,Jak dlouho tu ležíš? Myslíš, že je voda zadarmo?!" zavřela kohoutek a zavrtěla hlavou. Ani mě nenechala se postavit. Jakmile se mi to povedlo, strhl jsem na sebe ručník a k sobě ho přitiskl.
,,Tak?" čekala na zázrak, stejně jako ostatní. To bude zase zklamání.
,,Mám kocovinu," zamručel jsem nepříjemně a obešel jí. Díky tomu mi unikl tik v oku, který z mé odpovědi dostala.
Ale co jsem měl říct? Anthony mě na své stáži zprznil? Děkuji, ale na to mám tetu trochu rád. Už já tu realitu sotva snášel.
,,Tak doufám, že jsi na to dostatečně hrdý,"'pokračovala ve svém káravém výstupu. Já však pohledem hypnotizoval telefon ena posteli, který až naléhavě vibroval. Viděl jsem jeho jméno i z té dálky. Na chvíli jsem zcela zamrzl.
,,Velmi," vydechl jsem v odpovědi, když telefon utichl. Teta jen zakroutila hlavou a vydala se urychleně ven.
,,Na tohle fakt nemám čas," zamrlala na chodbě a po chvilce se ozvalo zaklapnutí dveří. Za tu dobu jsem se stihl dostat k telefonu, který jsem opatrně vzal do ruky. Jako kdyby to nespokojeného volajícího na druhé straně upozornilo. Naštěstí to vzdal po prvním pokusu. Měli by jsme to vyřešit. Ale ne rozhodně teď a ani možná dnes.
I přes velké psychické vyčerpání jsem se nasoukal do lehčího oblečení a vyrazil na hodinu dějepisu. Aspoň někde chci mít život malinko normální.
Moje očekávání byly však daleko od reality, jakmile jsem překonal zkrácenou výuku, začal se mě zmočňovat pocit, že tu je. Před školou bylo až moc velké haló a nikdo uvnitř. Možná jsem byl jen paranoidní..
,,Je tu Stark!" proletěl davem můj spolužák z laborek a doběhl těsně přede mě. Jeho rozzářený výraz mě ješte víc popudil a já se na něj zděšeně podíval.
,,Asi je tu pro tebe-" zamyslel se a já se v tu chvíli bez rozmyšlení rozeběhl na opačnou stranu. Jak o život jsem letěl chodbami a bylo mi jedno co, nebo koho po cestě srazím. Moje reflexy byly citlivější než kdy předtím. Vyběhl jsem ven, nikdo tu nebyl. Nasadím masku a pokračuji ve svém zběsilém útěku, který jak doufám, vyjde.
Prochází mi to, nebo si to aspoň myslím. Po cestě se zastavím na odlehlém městě v parku a doufám, že mě tu nikdo nenajde. Vše po cestě vypnu, jak telefon, hodinky, všechno. Nevím kam až Anthonyho drzost sahá a já o překvapení nestojím. Ulehnu do měkké studené trávy a zavřu oči. Aspoň pro chvíli s pocitem, že teď budu mít aspoň klid.
S klidem jsem se i vracel domů, neměl jsem žádné zmeškané hovory. Zkrátka nic, co by mě mělo znervóznit. Vzdal to. Aspoň dokázal pochopit, kdy ho člověk nechtěl vidět.
S výdechem jsem vešel domů a hodil klíčema na poličku, kde ležela halda pošty. Skopl jsem boty a směřoval šouravým krokem do kuchyně. Když mě May uviděla, nafoukla tváře a začala mě dost okatě ignorovat. Tady jsem to asi dneska prohrál. Na stole ležely dva dopité hrnky kafe a já se zamračil. Opět to přeháněla s kafem?
,,May.." promluvil jsem, ale bylo vidět, že žádný zvuk co dnes vyloudím, nebude pro ni přesvědčivý. Budu muset počkat, čas vše spraví.
Otočil jsem se a hodlal zbytek dne strávit u sebe v pokoji. Aspoň po dlouhé době budu moct svému já dopřát trochu té nerdské zábavy.
Ale budu se vůbec bavit? Když..
Otevřu dveře a hodím batoh na zem vedle postele, v tu chvíli zkoprním. Pár metrů přede mnou někdo stojí. Jakmile přejedu očima po rozložitých ramenech a ležérním postoji, který je otočený pohledem k oknu, přejede po mě mráz.
ATHONY?
Čas všechno spraví.
Jenže já tolik času opravdu neměl. V téhle tiché chvíli, kdy se bojím i nadechnout se muž přede mnou otočí a mě ucuknou nohy. Chci utéct. Zmate mě však jeho výraz. Dívá se na mě jakoby nic. Není v nich znechucení, zlost ani pohled pervezního úchyláka. Žádná z mých teorií nenastala.
,,Čekal jsem tě před školou.." promluvil poněkud ublíženě a já se chytl rohu stolu, co byl hned vedle. Určitě to semnou sekne. Stát tomu tváří v tvář byla zatěžkávací zkouška. Všechno se mi vracelo. Každý dotek, slovo. Aspoň pro teď nebyl cítit alkoholem, ale i tak můj pokoj provoněný jinak aviváží, kterou používala May, byl teď zachvacován Tonyho kolínskou.
,,Proč si utekl?" zamračil se a udělal krok ke mě. To mě značně rozrušilo, já rychle ucouvl a narazil zádama o dveře.
Všiml si mého podezřelého postoje a už dál ve své trajektorii nepokračoval. Své obočí nakrčil ještě víc a neklidnou ruku strčil do kapsy.
Jak se vůbec odvažoval sem vlézt? Po tom všem.
,,Proč?" vydal jsem ze sebe dost podiveně, on se mě ještě ptá?
——-
Omlouvám se, vím, dlouho tu bylo ticho :D
ČTEŠ
DAMn. |STARKER|
Fanfic✒️Jedno jméno, Pepper Pottsová. První jméno, které Tony měl v hlavě, když potřeboval útěchu, společnost, kamaráda nebo milenku. V době, kdy jeho přístav domoviny zmizí, se celý jeho svět zahalí do těžkého depresivní oparu a zbyde tu jen jedinný člov...
