DAMn. |STARKER|

9/30 Tvé jméno

Opravdu jsem to podcenil. I když se moje tělo nechalo táhnout, každým pohybem jsem propadal do větší opice. Nohy jsem měl slabé, ruce pomalé a neohrabané. Celkově moje chápání bylo velice zpomalené. Do obáváného pokoje na konci chodby jsme došli během chvilky. Ve šmouhách, které mi oči promítaly v hlavě, jsem zaregistroval obrovskou postel.

,,Bože," vydechl jsem, spojení Starka se saténovým povlečením ve mě vzbudilo hned několik pocitů. Chtěl jsem utéct, ale místo toho jsem s otočkou slítl na práh dveří.

Jak jsem se jen mohl takhle nezodpovědně zlejt?! Jak se odsud teď dostanu? On to určitě udělá znovu!! Nevěřil jsem mu ani nos mezi očima. Určitě to měl naplanovaný, dobytek. Nebudu jeho zlomené srdíčko léčit svým zadkem, zas takový all inclusive mu nenabízím...

Když můj myšlenkový pochod skončil spolu se snahou zvednout se, byl jsem chycen jak kočka v podpaždí a odtáhnut k nohám postele. S těžkým výdechem mě Anthony vyhodil na matraci a já se držel, abych se nepozvracel. Tyhle prudké pohyby mi nedělaly nejlépe. Kolena jsem několikrát pokrčil a nátáhnul, moje tělo se toho nepříjemného pocitu snažilo zbavit. Moc mu to však nepomohlo. Přivřel jsem víčka, nepříjemné světlo z lustru mi svítilo přímo do očí.

Anthony mě stále zamyšleně pozoroval, až nakonec své založené ruce uvolnil a poklekl jedním kolenem na postel. Rukou se zapřel hned vedle mého ramene. Než jsem stihl cokoliv udělat, uchopil mě za bradu a otočil blíž k sobě. Jeho prsty se pak hned přesunuly k víčkům. Povytáhl je.

Vyděšeně jsem se nadechl, ale radši se ani nehl. Nebýt jeho stínu, tak jsem oslepl. Bylo až neuvěřitelné, jakou jsem měl světloplachost.

Chvíli mě s vráskou na čele prohlížel, až nakonec promluvil.

,,Měl jsem tě zastavit. Zcela jsem zapomněl, že tvé tělo není jako moje. I když jsem předpokládal, že alkohol právě sneseš líp," ušklíbl se a slezl z postele.

Ta poznámka trochu popíchla moji pýchu.

,,Je mi skvěle," dostal jsem ze sebe s dost děsivým podtónem. Ač jsem ho nesledoval a zavřel radši oči, bylo mi jasné, že se usmívá. Dnes ho nejspíš o ničem už nepřesvědčím. I pro sebe jsem byl k popukání.

,,Skočím do lékárny, snad bude v blízkosti nonstop otevřená," přešel k mé posteli a já zmateně otevřel oči. Jak dlouho jsem tu už ležel? Usl jsem?

Tiše jsem přikývl, byl jsem za to rád. Už jsem měl malinké tušení, jak bude ráno vypadat.

,,Hned budu zpátky.." řekl jemně a položil mi ruku na čelo.

,,Jsem v pořádku," pípl jsem, když se mi jeho pohled zdál až moc provinilý. Ani náhodou mi to však nevěřil a začal si z ruky uvolňovat hodinky.

,,Friday tě pohlídá, až tu nebudu," objasnil a pár pohyby mi nasadil jeho velké hodinky. Bylo až vtipné, že měl o tolik větší zápěstí než já a přitom byl naproti mě tak slabý.

,,Anthony?!" vyštěkl jsem bez rozmyslu, když mizel ve dveřích. S překvapeným výrazem se vrátil a koukl se na mě přes rameno. Čekal jsem pokárání, nic však nepřicházelo a tak jsem pokračoval dál.

,,Prosím to světlo, zhasni," pípl jsem už s větším studem a zapadl do peřin.

,,Dobrou," s tmou sklopil pohled a bez dalších proslovů odešel. Těžce jsem polkl, tohle bylo zvláštní. Hlavně to, jak jsem řekl jeho jméno. Nejvíc mě trápil pocit v žaludku, který jsem po jeho vyslovení měl. Nebyl ani trochu nepříjemný.
Skopl jsem z noh boty a s podivným neklidem se stočil do klubíčka.

(Tony)

Nasedl jsem do auta a byl za chvilku o samotě rád. Můj pohled padl na hlavní silnici, která vedle mě stále žila, i když bylo už několik minut po půlnoci. Pak mě přepadly myšlenky, které jsem v tomhle zmatku ani neměl čas registrovat.

Nevěděl jsem ani, kde mám začít. Počínaje večeří, kde mi zatvrzele Peter lhal, nebo po zvláštním oslovení, které okolo mých uší až podezřele sebevědomě prolétlo. Nerozuměl jsem mu. Kdybych byl na jeho místě, dal bych si pěstí. To co jsem mu provedl, by nejspíš prošlo i u soudu, kdyby měl víc důkazů. Což naštěstí neměl. Bylo jasné, že si to pamatoval. Bylo to patrné i z paniky, kterou dostal, když jsem mu oznámil naše plány na dnešní noc.

S povzdechem jsem si promnul obličej. Hlasité "proč?" mi stále tepalo v hlavě a já nevěděl, jak něj odpovědět. Možná bylo řešení mnohem jednoduší, než jsem si dokázal připustit. Peterovi snadno došlo, že jakmile si skutečnost připustí, nebude cesty zpět. Co se tu noc stalo, není něco, z čeho se do zítřejšího dne vyspíte. Byla překročena hranice, za kterou už není návratu. Pak se nabízely už jen dva scénáře. Buď by jsme se navzájem zničili, nebo spolu ukončili kontakt. Což by s našimi "povinnostmi" nešlo.

Podrážděně jsem víc stiskl volant a nastartoval. Štvala mě představa, že by se takový spratek měl chovat víc dospěle než já.

A tak mi nezbývalo nic jiného, než hrát dál tuhle hru a doufat, že ten okamžik časem vybledne.