DAMn. |STARKER|

Druhý krok

Po několika dnech odmlky jsem zas opět jel oblíbeným výtahem. Nervózně jsem rovnal oblečení a vlasy. Věděl jsem, že až přijdu, bude mě opět skenovat a hledat cokoliv co zkritizovat, nebo z čeho si vystřelit. Po určitém odstupu času jsem si uvědomil, že to jeho milé chování bude mít určitě důvod. Nejspíš byl jeho koníček mě trápit.

Jelikož není nic lepšího, než aby si dospělý jedinec, co má v životě všechno, dělal dobrý den na puberťákovi, co sebevědomí teprv hledá.

Doslova mě vyděsilo, když stál přímo před výtahem, ze kterého jsem pomalu vyšel. Vypadalo to, že na mě čekal.

,,Ani se nehni a zacouvej," řekl a mávl rukou k výtahu. Zmateně zamrkám a poslechnu.

,,Garáž," pronese a já bez okolků mačkám poslední tlačítko. Dveře se zavřou, on si nandá sluneční brýle a já si nedokážu nevšimnout, že je oblečen na ven. A docela se snažil. Značkové triko a víc uplé kalhoty mu sedly. Přestávalo se mi to líbit a hlavně jakým způsobem byl skoupý na slovo.

,,Kam jedeme?" otočil jsem se na něj a on se lišácky usmál.

,,K něčemu tě potřebuji," odpověděl jednoduše a pro mě zcela nedostatečně.

Tak to mi bylo jasné, že mě k tomu potřebuješ!

Zhluboka jsem nadechl, ale můj dech se zarazil hned sekundu na to, co jsme vystoupili do jeho garáže. Byl jsem tu prvně a moje oči se rozsvítili v údivu.  Jak kdyby si to majitel uvědomil, otočil se na mě a zkoumal moji reakci. Já však měl teď v zorném poli zcela jiné. Naleštěnné kapoty a různé modely mě fascinovaly. Obešel jsem svého pozorovatele a opatrně se dotkl červeného kabrioletu, který vypadal jak ze starých filmů. Když jsem však přišel blíž, tak krom restaurovaných kožených sedaček bylo vše už pohlceno moderní technologií.

,,Hadám, že už je vybráno," usmál se a já k němu vzhlédl.

,,Na co?" zamračil jsem se, tyhle nečekaný zvraty mě už nebavily, ale jeho zřejmě ano.

,,Nasedej," popohnal mě a otevřel si dveře řidiče.
Batoh jsem zahodil na zadní sedačky a sedl si na místo spolujezdce.

,,Kam jedeme?" odvážil jsem se zeptat, když sešlápl plyn až k zemi. Zaťal jsem ruce do sedačky a koutkem oka zaznamenal na jeho tváři úšklebek.

,,Na jedno hezké místo.." odpověděl tajemně a stále se usmíval. Já radši mlčel a koukal dopředu, abych kdyžtak z tohohle sedadla smrti vyskočil zavčas.

Po chvilce mě utvrdilo, že jedem opravdu na výlet. Výhled na město se změnil v nedotčenou přírodu, moře, útesy.

Tohle nebude jen tak. Nevěřil jsem tomu, že jedeme jen tak ven. Už jsem začal pokukovat po nějaké nové základně, nebo čemkoliv, co by obhajovalo moji přítomnost.

,,Jak sis užil volno?" prohodil a na vteřinku sjel pohledem ke mě.

,,Jo- asi dobrý.." zareagoval jsem poněkud zaraženě.

,,Kam jedeme?" nevzdával jsem se a Anthony si vedle mě povzdechl.

,,Taky musíš mít vždy na všechno odpověď."

Už jsem mlčel a otočil hlavu ke krásným scenériím. Už bych si měl připustit, že jemu nikdy neporozumím.

Aby toho nebylo dost, tak po zdlouhavé cestě zastavil u velkého kopce. Protáhl jsem se a zývl si. Čerstvý vzduch uspával.

,,Tak jdem," vylezl z auta, vydal se směrem nahoru a já si promnul obličej.

,,Až nahoru?" zahučel jsem otráveně a i přes nechuť ho následoval.

Když jsme se doloudali přibližně do půlky, Tonyho bota rozdrtila kámen a noha mu hned podjela. Nebýt mých rychlých reflexů, skutálel by se až dolů. Zachytl jsem ho za ruku a on se sám snažil držet čím mohl.

,,Dobrý?" zeptal jsem se klidně. Za to on už neoplíval takovou sebejistotou.

,,Díky," postavil se zpět na nohy a oprášil se. Obešel mě a znova se ujmul svého vůdčího místa. Jako bych na vrch netrefil sám. Za jeho zády jsem se ušklíbl.

,,Tak," vydechl, když stál na konci cesty a otřel si pot z čela. Rozhlédl se a zamyslel se. Já ho tiše pozoroval a až teď jsem si uvědomil, že i když působí jak nedobytná skála, je to pořád člověk. Já narozdíl od něj nepociťoval únavu, ani nedostatek vzduchu v plicích. Jen lenost.

,,Pojď sem," mávl k sobě a já zmateně došel za ním. Hned mě čapl zezadu za ramena a vedl k úžasnému výhledu. Pak si stoupl kousek ode mě.

Ať se tahle chvíle zdála sebetiší, moje hlava řvala jednu větu přes druhou.

Kurva, proč na mě šahá? A co ten výhled. Není tu nikdo.. nikdo.. Jen my dva! Proč má tenhle výraz? Tohle se mi nelíbí. Třeba je úchyl.

V tom si mé já vybralo jednu z možností a začal jsem skenovat propast přede mnou. Zvládl bych to seskočit v pořádku? Vrhače nemám a oblek je v batohu daleko na sedačce toho úžasného kabrioletu.

,,Už je to nějaká doba," pronesl nostalgicky zády ke mě a já se vyděšeně otočil k jeho širokým ramenům. Slunce klesalo a tahle atmosféra nemohla být horší. Vše se začalo zabarvovat do teplých barev, už tak to bylo dost teplý teď.

,,Známe se dlouho, hodně jsme toho pro druhého obětovali, zažili spoustu. A i když vím, že teď toho času tolik nemáme, nechci ani pomyslet, že by toho mělo být jen o krapet míň. Nebo ho trávit s někým jiným, je nepředstavitelné.." jeho hlas se nesl spolu s větrem k mým uším, které nevěřily co slyší, natož já.

Bože pomoc mi.

Bál jsem se každého dalšího proneseného slova.
On se zbláznil? Mluvil si pro sebe? Ani jsem se nepohnul a polkl. Třeba mi chce dát nějaký dar. Konečně mě ocení! Ale proč tady na kopci? Má to nějaký význam?

Moje hlava neúnavně zpracovávala všechny možné scénáře. To jsem ještě nevěděl, co mělo přijít.

,,Celá tahle cesta, ten kopec je jako náš vztah a vidíš, co všechno přinesl?" otočil se ke mě s něhou v očích a já zbledl.

,,Chci se na tenhle výhled dívat do konce života," pokračoval a udělal krok ke mě. Hrůza by se ve mě mohla krájet. Přiblíží se ještě kousek a dostane dělo. Stark nestark.

Brzy však na mé zaťaté ruce skončila jeho ruka a on pokleknul. Ruku si stáhl k sobě a zpříma se zeptal:

,,Vezmeš si mě?"

———————
😎  tomu se říká "zvrat" děti! 🤣😏