DAMn. |STARKER|

18/30 Priority

,,Tohle je nesmysl," zasmál jsem se s jasnou histerií v hlase. Jak jako posedlý?

,,Abych to uvedla na pravou míru. Důvod, proč jsem to s Anthonym ukončila, byl právě tenhle jeho koníček. Koníček, který se změnil na posedlost. A tak velkou, že už pro mě v jeho životě nebylo místo," její sotva mě smetla jak obří vlna tsunami. JÁ byl ten důvod? To je směšné, tohle přeci..

,,Říkal, že.." chtěl jsem se tomu bránit, ale došlo mi, že není jak. Pohled jsem upřel na stěnu. S prázdným výrazem jsem si reflektoval všechny momenty až doteď. Od začátku našeho setkání až doteď. Jeho přehnanou angažovanost, první den na stáži s dost podezřelým polibkem pro Pepper, trénink žádosti o ruku, podivně klidný přístup k tomu, že jsem v něm našel zalíbení, ten večer na posteli, nevysvětlitelné výkyvy nálad, kdy mě mohl pomalu odtlačit do postele a pak si to vzápětí rozmyslel.. Neříkejte, že to všechno nebyla souhra náhod. Bylo to vše plánované? Zneužil mého soucitu, aby dál pokračoval v něčem co..

A to jsem si myslel, že jeho největším nepřítelem byl alkohol.

Pohled se mi stočil k Pepper, která se mi i přes pevný pohled zdála křehká.

,,A já nic nevěděl," hlesl jsem provinile ,,musíš mě nesnášet."

Upřímně zavrtěla hlavou.

,,Nikdy si nebyl problém," potvrdila tím její závěr a ve mě se začalo všechno vařit. Tohle bylo fakt sprostý. Nechal jí v tom vláčet celou dobu a já vše přehlížel. Ne-li k tomu dost i přispíval. A to jsem si myslel, jak jsem Anthonyho tahal ze sraček. Akorát jsem ho do toho víc hodil.

,,On s tím sám bojuje, pochybuji, že si to přiznal. Ve většině případů jako malé dítě přiběhne, praští a uteče."

Nemohl jsem na to nic namítnout. Vždy když šlo do tuhého, nakonec vycouval.

Obličej mi spadl do dlaní. Co jsem měl teď dělat?

ROZHODNĚ NESEDĚT NA PRDELI.

,,Omlouvám se... Za všechno," zvedl jsem se z pohodlné sedačky a odhodlaně upřel pohled na Pepper.

,,Odteď už to přebírám já," kývl jsem na ní v rozloučení a ona jen sklopila skelný pohled.

Nešlo to dál přehlížet. Půjdu mu rozbít hubu. To přesně potřeboval. Ne nějaké léčebné rekreace.

Nasadil jsem si masku a bez dalšího otálení jsem vyběhl chodbou do recepce. Spěšně jsem se rozloučil se slečnou, co měla ten stále stejný výraz, který čekal na apokalypsu. Možná nebyla ani tak daleko od reality. Bylo mi zcela jedno, že rozražením dveří srazím lidi venku. Ruce jsem natáhl nad sebe a nechal se vystřelit do vzduchu. I lampy co se pod mojí vahou prohly, mi byly ukradené. K čertu se vším. Moje mysl byla běsná vzteky. Už mě nebavily Anthonyho manipulace. Zahrával si s každým z nás. A bylo mu to očividně ukradené.

Dál jsem se pohupoval jak rozběsněný stín nad městem. Ani jsem se tolik nemýlil, "pěšky" jsem byl u Starkovi věže rychleji, než autem s Happym.

Přitiskl jsem se na okno sousedního věžáku a pohled upřel na terasu, která byla několik set metrů ode mě. Co udělám? Mělo vůbec smysl něco vymýšlet? Prostě tam vlítnu a udělám vyrvál.

A tak se stalo. Dopadl jsem s ledabylým saltem na studenou zem terasy. Bez pozdravu pro Friday jsem vstoupil dovnitř a strhl si masku z hlavy.

Objala mě tma a ticho.

,,Anthony?" vyřklo moje hrdlo nejistě. Můj jazyk si jméno ještě jednou otočil v puse. Žádná reakce však nepřicházela.