Take me back [DOKONČENO]

27.

Pohled Dominika
Vzbudil jsem se a prohlížel si Verunku. Byla tak milá.  Včerejšek s ní se mi zase líbil. Doufám, že i Verči se včerejšek líbil. Jako vždy když jsem s ní je všechno v pohodě. Je to úžasné, jak v pohádce.

„Dobré ránko." Usmála se na mě. „Dobré. Půjdeme na snídani, zlato?" Hladil jsem ji po tváři. Jen něco zamumlala a objala mě silněji než doposud. „Princezno," políbil jsem ji do vlasů. „Copak Domi?" Krásně se na mě usmála. Tak krásně, jak to umí jen ona. „Vstávej. Jdem se najíst." Dostal jsem se z jejího objetí. Jen se zamračila, ale taky vstávala.

Vydal jsem se do sprchy, za chvíli jsem slyšel její kroky. Usmála se, když za sebou zavřela dveře a začala se svlékat. Skousl jsem si ret, jak krásný pohled na ni byl. Vlezli jsme spolu do sprchy a pustili na sebe vodu. Hladil jsem ji po bocích a líbal na krku. Otočil jsem si ji k sobě čelem a přitiskl na studené kachličky. Chytil jsem Verču pod zadkem a začal ji líbat ještě vášnivěji. Nohy obtočila kolem mého pasu a...

„Tak pojď na snídani." Tahal jsem ji za ruku z pokoje. Nazula si boty a utíkala za mnou. „Asi prasknu." Smála se, když do sebe cpala rohlík s marmeládou. Snědli jsme toho hodně, aspoň vydržíme do obědu.

Z pokoje jsme vzali poslední věci a jeli k Verči domů. Moc jsem si to s ní užil. „Zajedeme ještě na oběd?" Pohladil jsem ji po stehně. „Ale zaplatím." Navrhnula. „Nee. Na to zapomeň." Napomenul jsem ji. „Říkám..." skočila mi do toho. „Když jsem s tebou, vždy platíš ty. Já vím." Zasmála se. „Ano, máš pravdu. Stejně zajedeme." Naklonil jsem se k ní a políbil ji. Zamířili jsme do první restaurace, kterou Verča našla.

„Miluju tě Domi. Moc jsem si to s tebou užila." Drtila mě Verunka v objetí. Už jsme stáli u jejího domu a ona mě nechtěla pustit. „Taky tě miluji. Příští týden máme show v Brně, chtěla bys jet s námi?" Napadlo mě. „Jo, určitě pojedu. Teda...musím se zeptat mamky, ale snad to dovolí." Usmála se a znovu políbila. Byla ram roztomilá.

„Ahoj mami." Vítala ji hned Verča. „Ahoj Veru, tak jak jste se měli?" „Dobře, ale já bych se tě chtěla zeptat, jestli můžu s Domčou příští týden na show do Brna." Vychrlila ze sebe. „A bude Jakub taky na show?" Tentokrát se podívala na mě. „Jo, bude. Ale neboj, my ji stejně pohlídáme, aby nic nepila." Určitě i Elišce bylo jasné, že Verča na suchu nebude, ale nemůžu jí říct, jak druhý den bude vypadat. „Tak jo. Co mi s váma dvěma zbývá?" Zasmála se.

„Verunko, už pojedu do Pardubic. Užij si to a zvládni školu. V pátek odpoledne se uvidíme." Loučím se s ní. Verčamá nějakou tulivou náladu, tak mě už dobrých deset minut objímá. „Tak jo. Měj se Domi. Budeš mi chybět. Miluju tě." Políbila mě. Řekl bych, že měla slzyčky v očích. „Miláčku, co se děje? Proč ty slzy?" Utíkal jsem jí je z tváře. „Už teď mi chybíš. A hlavně mám krámy." Řekla nejistě a sklopila hlavu. „Tak tu chvíli počkej. Hned jsem zpět." Obul jsem si boty a vyběhl do obchodu. Popadl jsem tabulku její oblíbené bílé čokolády a malého plyšáka.

„Tady máš princezno. Snad ti teď bude líp. Ale nedávej to Jakubovi, nebo ti nic nezbude." Zasmála se a já ji políbil do vlasů. „Budu muset jet. Měj se." Dlouze jsem ji líbil na čelo. Ještě mi mávala, když jsem odjížděl z parkoviště.

Pohled Veroniky
Domča odjel a mně bylo ještě větší smutno než normálně. Šla jsem zpět do bytu, kde byla mamka. „Už odjel." Řekla jsem sklesle. „V pátek se uvidíte. Pojď dáme zmrzlinu." Vytáhla z mrazáku vaničku zmrzliny. Sedla jsem si vedle ní na gauč a objala ji. Zapnuly jsme televizi a koukaly na první díl Harry Pottera.

Filmový večer byl v plném proudu, byly jsme už u třetího dílu, když domů přišel táta. „Harry Potter? A kde máte popcorn?" Rozutekl se do kuchyně. Nakonec jsme celý večer zůstali u televize.