Take me back [DOKONČENO]

25.

Konečně je pátek. Máme poslední hodinu a nikoho nebaví. Jak jinak, když máme tu učitelku, která je jak uspávač hadů. Viděla jsem dost lidí co spali. Julča mezi nimi byla taky. Hned bych ležela rozpláclá na lavici jako ona, ale vedla jsem zajímavou debatu s Tobiášem.

„Nechcete být z ticha?! Snažím se spát." Pronese polomrtvý Petr. „Ne. Zároveň na tebe mám dotaz. První cereálie nebo mlíko?" Ptal se Tobiáš. „Mlíko prva." Zamumlal. „Ha! Já to věděl." Usměje se vítězoslavně Tobiáš. Jen protočím oči, protože mi chce dokázat, že jeho postup je lepší. „Patří ananas na pizzu?" Chci znát jeho odpověď. „Fuj! Rozhodně ne. Ovoce a pizzu nikdy." Mračí se. „Zkusil jsi to někdy? No mně je jasné, že ne. To je tak dobré, tak sladké." Rozplývala jsem se.

Já ani Tobiáš jsme neměli co dělat, tak jsme šli ke mně domů. Naštěstí doma nikdo není, tak to není tak blbé jak minule. „Veru, volá ti nějaký Domča." Tobiáš mi nese mobil do kuchyně. „Děkuji." Převezmu si mobil a přijmu hovor.

„Ahoj Domi." Usměji se do mobilu. „Ahoj zlatíčko. Co budeš dělat tak za dvě hodiny?" Je tajemný a to se mi nelíbí. Chci všechno vědět. „No to nevím. Co budeš dělat ty? Proč se tak ptáš?" „To je tajné. Moc tajné. Nemůžu ti to říct," tajemně zašeptá. „Domi, to se mi nelíbí. Slyším že jsi v autě, kam jedeš?" Slyším zvuky v pozadí. „Ty můj malý detektive." Krásně se zasměje, ale mě to vytáčí. Proč mi to nechce říct?! „Ty jsi tajemný jak hrad v Karpatech!" Povzdechnu si. „Zlato, budeš mít za dvě hodiny čas? Budeš doma?" „Budu doma, neboj." Nakonec se usměji. „Super. Moc tě miluji." Pošle mi pusu do mobilu. „Taky tě miluju Domi." Ukončím hovor.

„Kdo je ten šťastlivec?" Ptá se Tobiáš. „Ehm...no...Nik Tendo. Ale fanoušci o tom neví." Vyhrkla jsem. „Dobře." Usmál se. „Prosím, že to nikde nikomu neřekneš?" Spínám ruce, protože nevím, jak to bude dál. „Na mě se můžeš spolehnout. Tak povídej, jak jste se dali do hromady? Kdy to začalo? Co na to říkají rodiče? Nevadí jim, že je o tolik starší? Vždyť ti není osmnáct. To nevadí?" Má tolik otázek, ale nedivím se mu. „...no ale nevím, co na to říkají rodiče. Očividně jim to nevadí. Teda zatím se nevyjadřovali." Směju se a všechno mu povídám. Přijde mi, jako bychom se znali od jakživa. Z mého vztahu jsme přešly na jeho vztahy a zkušenosti. „Ale ta holka mluvila pořád o svém bývalém. Toho jsem znal skoro líp jak ona. To jak má úžasné blond vlasy a krásné oči. Ti říkám, to bylo utrpení." Smál se a napodobovat tu holku.

Za hodinu přišla domů mamka, která nás jen pozdravila. Prošla do kuchyně, kde si udělala kafe a šla do ložnice. My jsme si vytáhli zmrzlinu a dívali se na seriál. „Musíš k nám chodit častěji." Loučím se s Tobiášem, protože už musí jít domů. „Si piš, že k vám budu chodit. Tu máte takový luxus, to ani nemluvím o těch zásobách jídla. Hlavně zmrzliny. Ale ty k nám musíš taky někdy přijiť." Objímá mě.

Zrovna začal zvonit zvonek. „Veru, běž otevřít!" Křičí na mě máma. Petr se už obul s tím, že hned vypadne. Přišla jsem ke dveřím, které jsem otevřela. „Verunko....?" Zeptá se osoba ve dveřích, když na sebe koukáme.

Kdo si myslíte že je ve dveřích? Jinak vás vítám s novou kratší kapitolou. Pomalu ale jistě se blížíme ke konci. Zbývá nám takových deset kapitol. Moc si vážím vaší podpory jak v komentářích, hlasováním, přečtením nebo i soukromé zprávy.
Miluju vás💖