Take me back [DOKONČENO]

35.

Pohled Dominika
Kolem pasu jsem měl omotané Verčiny ruce. I když spinkala, krásně se na mě usmívala. Přemýšlel jsem, co bychom mohli dneska dělat. Nechal jsem Verču spát a šel si na malý balkónek zapálit.

„Ahoj Domi." Objevila se vedle mě. „Princezno," objal jsem ji kolem ramen. „Jak ses vyspinkala?" Políbil jsem ji do vlasů. Jenom mi s úsměvem dala pusu a přivinula se na mou hruď. „Vedle tebe nejlíp. Půjdeme na snídani?"

„Mám plán co budeme dneska dělat. Ale kdyby se ti nelíbil, změníme ho." Usmála se, když jsme vybrali stůl. Pobídl jsem jí, ať začne. „Můžeme jít na paddle boarding a na večer třeba do města? Nebo pak na hotel?" Skousl jsem si spodní ret. Při představě, kdy leží pode mnou a má ten její kulišácký výraz, jsem měl jasno. „Ale jestli se ti to nelíbí, můžeme být u moře. Nebo jen u bazénu, jak budeš chtít. Večer můžeme hrát hry?" Zvedla ke mně pohled. „To první je lepší." Pohladil jsem ji po ruce.

Zrovna jsme si vypůjčili paddle boardy a sedli si na ně. Ty vole, to je složitější než ovládání letadla. Přemýšlel jsem, když jsme byli asi deset metrů od pevniny a já zas spadl. Verunce to šlo, dokonce i stála na nohách. Ne, že bych se bál výšek, ale stání bylo ještě horší. Hezky jsem seděl a sledovat ji. Ten hezký zadek, ale i obličejík má krásný. Konečně jsme se dostali dál od pevniny a mně už to šlo. Smáli jsme se, pošťuchovali a zhazovali se do vody.

Už byl večer a my šli z večeře. Šli jsme rovnou do města. Všechno bylo krásně osvětlené. „Domi?" Ozvala se Verča. Za ruku, kterou jsme se drželi jsem si ji přitáhl blíž k sobě. „Miluji tě." Pousmála se. Hned jsem ji políbil na rty a dal pusu do vlasů. „Taky tě miluju." „Promiň, že ti to neříkám tak často." Sklopila hlavu. „Babe, neomlouvej se. Taky tě miluju a nemusíme si to říkat pořád, když to víme. Nic si z toho nedělej." Přivinul jsem si ji na hrudník. Poslouchala moje srdce, které bilo jen pro ni, a já měl položenou hlavu na té její.

„Verunko, co se děje?" Zeptal jsem se po chvíli, kdy jsem nepatrně cítil, že se chvěla. „Je ti zima? Copak?" Odtáhnul jsem si ji od sebe, abych se podíval do jejích očí. „Neplakej." Utíral jsem jí slzy, co jí tekly po tváři. „Půjdeme na hotel a řekneš mi, co se děje. Dobře?" Jen kývla na souhlas.

Pohled Veroniky
„Domi, asi bychom spolu neměli být." Brečela jsem, schoulená v klubíčku na posteli. „To neříkej." Hladil mě po zádech. „Vždyť bys mohl být můj táta. Jsme od sebe o patnáct let a to je moc. Zasloužíš si někoho lepšího, hlavně staršího. Vždyť jsme od sebe patnáct let!" Brečela jsem.

„Veru, ale já tě miluji. Nikoho jiného a staršího hledat nebudu. Miluju tebe, nikoho jiného. Prosím tě, jak jsi na to přišla?" Objímal mě. „Já...bojím se...jsem pro tebe jen malá holka. Bojím se, že si najdeš někoho staršího a zkušenějšího. Na mě se tím pádem vykašleš. Ale tobě to bude jedno, protože jsem byla jen další ve tvé posteli." Hrozně mě ten pláč vysílil. „Na tohle nemysli, nic takového se nestane. Jakub by mě vlastnoručně zabil, kdybych ti tohle udělal. Pojď se umýt a spinkat, nemysli na to." Vzal mě za ruku a vedl do koupelny. Pořád s hysterický pláčem jsem se umyla a lehla si zpět do postele.

„Dobrou noc Domi." Objala jsem ho. „Dobrou princezno. Vždy tě budu milovat." Políbil mě a já zaspala.

Zdravím s novou kapitolou! Omlouvám se, že je kratší a vychází později. I přes to, že se blížíme ke konci, tak mi dochází nápady na pár posledních kapitol. S příběhem jsme přesáhli hranici 4k přečtení, miluji vás💖 Snad se vám kapitola líbila. Budu ráda za všechno ohlasy. Dobré ráno pro ty, kteří vstávají a dobrou noc pro ty, kteří jsou jako já noční ptáci a jsou vzhůru.