Take me back [DOKONČENO]

3.

Pohled Elišky (mamky Veroniky)
Probudila jsem se uprostřed noci. Znovu a znovu ten stejný sen. Dokola ta noční můra, které se bojí každá holka v jakémkoli věku. Když zjistí tě je těhotná a přítel dítě nechce. To se mi stalo s Verunkou.

Jakuba jsem milovala z celého svého srdce. Dokonce bych řekla, že to byla láska na první pohled. Když ale zjistil, že čekám jeho dítě, zhrozil se. Nechtěl dítě, ale nechtěl ji dát na potrat. Dal mi hodně peněz, které jsem ani nechtěla. Bylo to prý pro dítě. Jakub mě úplně vymazal ze života. Jako kdybych neexistovala. Myslím, že o mně už ani neví. Já se ho snažím vytěsnit z hlavy už celých 16 let. Bohužel to nejde.

Poslední dva měsíce se mi ten stejný sen zdá dokola a nejde to nijak ovlivnit. Pokaždé se mi zdá o jeho výbuchu, o jeho vzteku, naštvanosti, agresi.
Za půl hodiny mi má zvonit budík, a tak ho už zaklapnu. Po snu nikdy nemůžu spát a tak se začínám potichu chystat. Nachystala jsem nám snídani a už se kompletně připravila.

Když měla Verča vstávat, šla jsem ji vzbudit. „Zlatíčko, Verunko, vstávej." Hladila jsem ji po tváři. Jen se zamračila a zakryla si hlavu dekou. Byla po Jakubovi. Úplně. Zdědila jeho chování a občas mě to děsí. Když jsem ji konečně vytáhla z postele, nachystala se a šla do školy. Já šla chvilku po ní do práce.

Pohled Veroniky
Ve škole nám odpadla poslední hodina, tak jsme se s Julčou byly projít po městě. „Hele, to je Yzomandias." Ukazuje Julča na skupinku holek. Když se podívám pozorněji, dojde mi, že má pravdu. Holky se s ním fotí a on se usmívá. Přesto jde poznat, že je hlavou úplně jinde. Vidím, jak se s hloučkem loučí a najednou jde naším směrem.

„Máme na sebe nějaké štěstí." Řekne šťastně, když je nám blíž a naváže oční kontakt. „Asi jo." Mile se usměji. „Už jste zjistily, kdo je tvůj táta?" „Jo. Je to....no, toho ty asi neznáš." Řekla Julča. „Aha. Jdete někam, nebo vás můžu pozvat na drink?" „Nikam nejdeme. Odpadla nám poslední hodina ve škole." „Škola je nuda. Lituji vás. Nesnášel jsem to tam." Vedl nás do nějakého klubu.

„Yzo, my nepijeme. Nám není 18." Řekla jsem a Julča mě bouchla loktem. „Ale. Jedno vás nezabije." To už jsme seděli na baru a barman před nás postavil panáky nějakého alkoholu. „Tak na zdraví." Vzal panáka do ruky a ťuknul si s námi. Kopla jsem to a zašklebila se. Už jsem to někdy měla, musela to být Becherovka. „Vy se teda tváříte." Pohladil mě po zádech. Mnou projela zvláštní vlna. Bylo to divné. Ne, že nepříjemné, ale zvláštní.

„Asi mě znáte, ale já vás ne. Jsem Jakub." Každé podal ruku. „Jůlie Natálie. Ale říká se mi jen Julčo." Přijala jeho ruku. Stejně tak já. „Veronika." Pousmála jsem se. Když jsem se mu podívala na obličej, vážně vypadá jak mamčin kamarád na fotce. Třeba je to vážně on. „Odkud jste holky?" Zeptal se a u toho mé sjížděl pohledem. „Kousek od Varů. Takové malé městečko." Odpověděla jsem. Chvíli jsem si povídali a Jakub mě pořád sjížděl pohledem.

„Julčo, omluvíš nás?" Vzal mě za ruku a Julča kývla na souhlas. Odvedl mě na záchod a začal líbat. Vůbec jsem to nečekala, byla jsem úplně mimo. Přitom se mi dostával do kalhot. „Přestaň prosím;" Špitla jsem se strachem. On toho hned nechal. „Děje se něco? Všechno dobrý?" „Není to dobrý. Nechci to, nechci sex. Bojím se." Poslední větu jsem zašeptala. „Promiň, nechci ti ublížit." Pohladil mě po paži. „Neřekneš nikomu, že jsem s tebou nechtěla spát, že ne." Už jsem totiž viděla, jak by si o mně ve škole povídali. „Slibuju. Čestný skautský." Usmál se.