Take me back [DOKONČENO]

38.

O týden později
Zrovna jsem seděla ve škole, měli jsme češtinu, když mi najednou zvonil telefon. „Můžu na záchod?" přihlásila jsem se a učitel mě pustil.

„Dobrý den, tady Martina Klobouková, Pardubická nemocnice. Váš přítel, Dominik Citta měl autonehodu. Má otřes mozku a silně poraněnou páteř. Je v kómatu." Oznámila paní na druhé straně. „Cože? Jak se to...?" Tekly mi slzy po tvářích. „Muž který do něj vrazil byl pod vlivem alkoholu a drog." „Mohla bych ho vidět?" Nic jiného mě nezajímalo. „Můžete, ale jen na chvíli. Je v kómatu a pojede na operační sál." „Děkuji." Rozloučila se a sesypala se. Sedla jsem si na zem a brečela.

Najednou se otevřely dveře od třídy a vyšla Julča. „Zlato, co se stalo?" Klekla si ke mně. „Dominik...měl autonehodu...já...musím za ním..." brečela jsem. „Najdeme vlak a pojedeš. Chceš abych jela s tebou?" Utěšovala mě. „Jo, jeď se mnou." Objímala jsem ji.

„Tati?" volala jsem mu. „Dominik měl autonehodu. V Pardubicích. Volala mi nějaká paní, už jsem si našla vlak, můžu jet za ním? I s Julčou?" Vyblekotala jsem, když to zvedl. „Cože?! Jedu tam autem. Napíšu ti omluvenku. Ať zůstane Julča ve škole, my jedeme. Za pět minut před školou." Típl to a tak se taky stalo.

O 3 hodiny později
Vystoupili jsme před nemocnicí a se bála čím dál víc. „Dobrý, jdeme za bráchou, Dominikem Cittou, měl autonehodu." Vychrlil táta na sestru. „Pokoj číslo 32. Pacient je stále v kómatu a po operaci. Zdržte se jen chvíli, prosím." Hned jsme se rozešli k pokoji.

Když vstoupím, vidím Domču připojeného na všemožných hadičkách, všude něco pípá a mně se pohled na něj nelíbí. Je celý bledý, hlavu má ovázanou obvazem, na tváři šrámy a jeho ruce jsou studené. „Domi, jsem tu s tebou." Sedla jsem si na židli u postele a držela ho za ruku. „Prosím, vzbuď se." Brečela jsem. Ani táta neskrýval pocity a po tváři mu stékaly slzy. „Bude to dobré, zlatíčko. On je silný, zvladne to." Objal mě.

O 2 dny později
Už za Domčou byli všichni kluci i jeho sourozenci. Jeho mamka je tu pečená vařená, stejně jako já. Dominik je stále v kómatu, přístroje pípají a mě to děsí. „Domi, moc tě miluji. Prosím, zůstaň tu se mnou. Všichni tě potřebujeme." Šeptala jsem a držela ho za ruku. Jeho mamka mě objímala a také držela jeho neprokrvenou ruku.

Bylo kolem desáté večer a já tu stále seděla. Tentokrát s Tomášem, který nás oba uklidňoval. Najednou začala malá obrazovka blikat a šíleně pípat. Jeho tlak klesk a tep srdce zmizel, objevila se jen jedna dlouhá čára, bez zakřivení nahorů či dolů. „Sestři!" Vyběhl Tomáš na chodbu. Hned se tu objevili doktor se sestrami. Jedna sestra mě s Tomem vyvedla ven. „Tome, on je pryč. Už Domču nikdy neuvidím. Už ho nikdy neuvidím. On umřel. Dominik už tu není. Proč?! Proč se to stalo? Radši umřu já než on. Proč se tohle děje?" Rozbrečela jsem se a podlomily se mi nohy. Tomáš mě objímal a také brečel. Propukla jsem v hysterický pláč. Co si bez něj počnu? Vždyť mě držel při životě. Domča už je navždy pryč. Pomyslela jsem si.

Byli tu všichni kluci, i Domčova rodina. Byl už naplánován datum pohřbu a to na 21.09. Chtěli jsme se s Dočmou všichni rozloučit, než bude pohřeb. To už uvidíme jen rakev. „Domi, nenechávej mě tu. Moc tě miluju." Políbila jsem mu hřbet ruky a se slzami v očích odešla. Tak to udělal každý z kluků. Jeho rodiče a bráchové u něj strávili déle času.

21.09.
„Tati, já ten pohřeb nezvládnu. Vždyť se tam sesypu." Už ani slzy z očí mi netekly, kolik jsem toho vyplakala. „Veru, aspoň na chvíli, když ponesou rakev. Klidně pak běž, ale pro všechny je to těžké. Odešel další z nás, ale drží nám tam nahoře místo." Objal mě. „Zhora vypadá všechno líp." Zašeptala jsem.

Zdravím všechny, co u příběhu vydržely až do teď. Určitě se vám takový konec nelíbí, sem s tím. Pište kritiku. Zbývají nám dvě poslední kapitoly a bude definitivní konec příběhu. Musela jsem to nějak utnout a takový konec jsem měla vymyšlený už na začátku psaní.  Doufám, že mě za to nezabijete😄
Papá už další kapitoly