Take me back [DOKONČENO]

33.

„Verunko, vstávej." Probouzel mě Domčův hlas. Hladil mě po tváři a líbal na rtech. „Dobré ráno." Usměji se na něj. „Honem, chystat. Ať jsme na letišti včas. Na stole máš snídani." Odešel ke skříňi. V kuchyni jsem měla míchané vajíčka, do kterých jsem se hned pustila. Bála jsem se letu čím dál víc.

Slyšela jsem zapnout sprchu, tak jsem se rozhodla k Domčovi přidat. „Co tu děláš?" Usmíval se na mě. „Jdu se umít. No musíme to urychlit, tak proč ne?" Svlékla jsem se a šla za ním. „Seš moc krásná." Položil ruce na mé boky. „Jsi jen moje, nikoho jiného. Nikomu tě nedám." Šeptal mi do ucha.

Do kufru auta jsme dali naše věci a čekali na Toma, který nás veze na letiště. „Tak jsem tu! Jak se těšíte?" Objevil se tu Tomáš. „Super, těším se." Řekla jsem ne moc vesele. S Domčou jsme si sedli dozadu a vyjeli jsme.

„Dominiku, běž koupit lístek. Aspoň na půl hodiny." Prosil ho Tomáš, když jsme zaparkovali na letišti. Domča odešel a Tom se na mě otočil. „Je to hodně blbý?" Zeptal se, když jsem nervózně třepala s nohou. „To je šílený. Já to nedám." Bála jsem se. „Hele, zvládneš to. Představ si, co tě čeká až přiletíte. Teplo, moře, obchody, jídlo, krásy Portugalska. A Dominik má pro tebe překvapení. Ale to ti nemůžu říct. Hlavně klid." Dotknul se mé nohy, která se pořád třepala.

Tomáš počkal, než nás odbavili a šel domů. „Veru, pojď si koupit pití nebo jídlo." Vzal mě Domča za ruku a táhl mě za ním. Koupili jsme si jídlo i pití a nakonec jsme šli do malého hračkářství. „Ten je pro tebe princezno." Domča mi dal malého medvídka. „Děkuju Domi." Dala jsem mu pusu na tvář.

Čekali jsme, až ohlásí náš let. Já byla doslova v prdeli, jak jsem se bála. Třepala jsem s nohou a rýpala si kůžičku u nehtů. „Zlato, co se děje? Proč pořád klepeš nohou?" Objal mě kolem ramen. „Děje se všechno Domi. Já se bojím. V životě jsem neletěla a bojím se, že to spadne. Vletíme do nějaké bouřky a udeří do nás blesk a budeme mrtví. Pilot dostane infarkt a my spadneme, někam na ostrov a nikdo nás nikdy nenajde. Nebo se utopíme v moři. Nebo...nebo...se někomu podaří dostat na palubu bombu a všechny nás tam zabije. Nebo někdo ukradne letadlo a naletí s náma do budovy. Jak 11.9. v Americe. Víš, ne? To bylo šílené. A umřelo víc lidí. Když to přežiješ, navždy to budeš mít před očima." Brečela jsem a nestíhala dýchat.

„Pššt. Princezno, nic se nestane. Všechno bude dobrý. Neboj, nic nespadne." Políbil mě do vlasů. „Máš nějaké prášky? Na spaní?" Zajímal se. Kývla jsem na souhlas a vytáhla celé platíčko. Postupně jsem asi vzala asi tři, když mě Domča zastavil. „Lásko, všechno to zvládneme. Jsem tu s tebou." Objal mě a už hlásili nás let.

Seděli jsme v letadle, já u okýnka a Domča blíž uličce. Vedle Domči seděl nějaký pán, který hned zaspal. Třepala jsem nohou a koukala z okýnka. Byli jsme připoutaní a letadlo se rozjelo. Drtila jsem Domčovi ruku a bála se. Cítila jsem tlak a my vzlétli.

„Spinkej princezno." Pohladil mě po vlasech, když jsem asi po desáté zívla. „Co když ale spadneme?!" Vytřeštila jsem oči, i když jsem byla ospalá. „Lásko, nic nespadne. Miluji tě." Dal mi pusu do vlasů a já zaspala s hlavou na jeho rameni.

„Verunko, budeme přistávat." Hladil mě Domča po tváři. Cítila jsem, jak jsme přistáli. Kola letadla narazila na zem a za chvíli jsme vysedali. I když letiště nebylo nejčistší, bylo to tu hezké. Vzali jsme si kufry a já následovala Dominika. „Koupíme se nějaké jídlo a počkáme na bus, který nás hodí k hotelu." Usmál se Domča, když si bral nějaké pití z mrazáku. Taky jsem si vzala pití i jídlo a Domča to zaplatil.

Seděli jsme v autobusu a koukali se z okýnka. „Tady je to krásné." Usmívala jsem se. „Až zjistíš, jaké s tebou mám plány, bude se ti to líbit ještě víc."

Přijeli jsme ke krásnému hotelu, který měl ještě hezčí výhled. Výhled na čisté moře s krásnou pláží. Palmy a lehátka všude.

„Zlato, pojď dovnitř." Zasmál se Dominik, když jsem stála deset metrů za ním a kochala se. Rozeběhla jsem se za ním do hotelu, kde jsme se hned ubytovali.