Take me back [DOKONČENO]

37.

Pohled Veroniky
„Ahoj Veru, čau Niku." ozval se Tomáš, jen co jsme přišli. „Ahoj." sedla jsem si vedle něj na gauč. „Zahrajem hru a pomůžeš mi s e-shopem?" podal mi herní konzoli. Kývla jsem na souhlas a po jedné hře jsme se odebrali do skladu, kde jsem s Tomem skládala oblečení k papírům s objednávkami. „Máme hotový, díky." objal mě kolem ramen, když jsme po hodině měli hotové všechny objednávky.

Domča zrovna něco nahrával, tak jsem si potichu sedla vedle Radla a pozorovala Domču. Vypnul telefon, sundal si sluchátka a podíval se na mě. „Jak dlouho tu jsi princezno?" přišel ke mně blíž a políbil mě. „Chvilku, ale jsi skvělý." Usmála jsem se.

S Domčou jsme byli na obědě. Chvíli jsem byli i doma a teď jedeme kousek za Pardubice, kde prý je les s krásnou mýtinou. A Domča měl pravdu. Prošli jsme les a před námi se rozprostřela krásná mýtina. Sedli jsme si na deku, kterou jsme přinesli a otevřeli víno. Koukali jsme na oblohu, kde byla jedna hvězda vedle druhé.

O týden později
Zítra začíná škola. Všechno to tak rychle uteklo a Domča mě zrovna veze na nádraží.

„Miluji tě Domi." Silně jsem ho objala, když jsme stáli u vlaku. „Taky tě miluju princezno. Jsi to nejlepší, co mě kdy v životě mohlo potkat." Dal mi pusu do vlasů. „Děkuj mému tátovi." Zasmála jsem se a Domča taky. „Teď jsi zkazila tu hezkou chvíli, o kterou jsem se snažil." Svraštil obočí, ale i tak se usmál. Vzala jsem si tašku a vešla do vlaku. Ještě jsem Domčovi zamávala a jela.

Ráno
Oblíkla jsem si světlemodré šaty na tenkých ramínkách a lehce se namalovala. Vlasy jsem nechala rozpuštěné a dala si stříbrné náušnice a náhrdelník od Domči, co mi dal k svátku. Obula jsem si af1 a vzala malou kabelku. Na nádraží jsem potkala Julču s Paťkou. Sedli jsme a jeli. Paťka vystupovala dřív, tak jsme se s ní rozloučili a ona vystoupila.

U školy jsme se potkali s Tobiášem a Petrem, kteří nás hned objímali. Ve škole jsme obsadili ty nejlepší místa a věnovali pozornost naší třídní, protože něco říkala. Stejně nevím co to bylo, ale snad to nebude důležité.

„Tak kam teď?" Zeptala jsem se po zkončení školy. „Můžeme do toho baru, kam nás vzal tvůj táta, když jsme ho ještě neznali." Napadlo Julču. „Jo, to bude dobrý. Péťo, jdeš taky?" Zeptala jsem se Petra, který na něco pořád koukal do mobilu. „Jo, ale asi jen na chvíli. Za půl hodiny mi jede bus." Tak jsme šli.

„Čtyřikrát panáka Becherovky." Julča se jako jediná odvážila zeptat. Já bych měla v gatích, ještě by se mě zeptal na občanku a bylo by to v prdeli. „A osmnáct bylo?" Zeptal se barman. „Bylo. Tady máte." Dal mu Petr nějakou občanku. „Tak jo." Vrátil mu ji a postavil před nás panáky alkoholu.

Byl večer a já volala s Domčou. Chtěl vědět všechno, co se dneska stalo. „...no a bylo too superl." Trochu se mi motal jazyk. „Až tak? Kolik jsi toho měla?" Smál se mi. „Asi pět panáků." Byla jsem dost mimo. „Princezno vyspinkej se z toho. Dobrou noc a hezké sny zlato. Miluji tě." Poslal mi vzdušnou pusu. „Dobrlou nocinku. Taky tě miluji. Chybíš mi." Típla jsem hovor a než jsem dala mobil na nabíječku, přišla mi zpráva od Domči. Moc mi chybíš ❤️