Take me back [DOKONČENO]

10.

Je konečně pátek, dočkala jsem se. Jednou za dva týdny máme odpoledku z matiky, a tak jsem se ze školy vracela o půl páté. Šla jsem sama domů a venku už skoro nikdo nebyl. Auta skoro nejezdila a chodec žádný. Jen já. V uších jsem měla sluchátka. Hrály mi Dominikovi skladby. Ale najednou utichly. Ne! Zase se vybily. Povzdechla jsem si.

Bylo ticho a já až teď uslyšela, že za mnou někdo jde. Otočila jsem se a uviděla chlapa s kapucí na hlavě. Neřešila jsem ho a šla dál. On ale zrychlil.

Chytil mě za zápěstí a já vypískla. „Buď ticho." Zachraptěl. Přitisknul mě na bok z jedné budov a snažil se mi dostat pod sukni. Hned se mu to podařilo a najednou....měla jsem slzy v očích, jak strašně to bolelo. „Prosím, nech mě." Po tváři mi tekly slzy. Zakryl mi ústa. Snažila jsem se od něj dostat, ale nešlo to. Byl moc silný. „Ne! Prosím! Pomoct!" Snažila jsem se křičet. Přiletěla mi od něj facka. Celá jsem se klepala strachem a po tvářích mi stékaly slzy. „Prosím, nech mě být." Brečela jsem. Přestal, až se udělal. Myslela jsem, že je konec, ale přinutil mě si kleknout. Až po kořen mi ho dal do úst a já ho měla kouřit. Netušila jsem, co dělat. Hlavně jsem ani nechtěla. Přiletěla mi od něj další facka. Pod nátlakem jsem nakonec udělala co chtěl. Bože, ať už mě nechá. Já nechci. Prosila jsem v duchu. Když dostal co chtěl, sbalil se a odešel.

Já jsem seděla na zemi a brečela. Šíleně to bolelo. Netušila jsem, že se mi to někdy stane. V ruce jsem držela mobil a chtěla někomu zavolat. Nechtěla jsem se ani hnout, jak jsem se bála. Táta nebo Dominik? Věděla jsem, že je Dominik poblíž, protože tu něco zařizoval. Přesto jsem netušila, jestli se mnou bude chtít mluvit. Od toho incidentu jsem s ním nemluvila. Nedalo mi to a zavolala jsem mu.

„D-Dominiku?" Řekla jsem ubrečeně. „Veru, co se děje?" Řekl otráveně. Já věděla, že je pořád naštvaný. „On-on. Mě znásilnil." Ani jsem to nedokázala říct. „Cože?! Kdo to kurva byl?" „Nevím, neviděla jsem mu do obličeje." Brečela jsem „Kde jsi? Přijedu pro tebe." Řekla jsem mu adresu a za chvíli tu byl.

„Veru, hlavně klid." Vzal mě do náruče a posadil do auta. Když se mě dotknul, bála jsem se. Jeli jsme ke mně domů. Nikdo tu nebyl. Dominik mě položil na postel a sednul si ke mně. „Povídej," objal mě, ale já nechtěla. Bála jsem se. „N-nesahej na mě. Prosím." Vzlykla jsem. Pustil mé ramena a jen se na mě díval.

„Strašně to bolí. Bála jsem se. Myslela jsem, že je po mně." Tekly mi slzy po tvářích. „Mám zavolat Jakubovi? Nebo tvé mámě?" Jen jsem zakroutila hlavou. Nechtěla jsem, aby to věděli. „Chceš, aby to bylo naše tajemství? Nikomu bych to nikdy neřekl." Nabídl. „Bojím se. To je šílené. Zavřu oči a vidím to. Proč to dělal?" Brečela jsem s hlavou na Dominikově hrudníku. „Šššš. Bude to dobré." Utěšoval mě.

Pohled Dominika
„Nebude. Nebude to dobré. Pořád to vidím. Pořád to bolí. Nevím co dělat." Brečela. Měla úplně hysterický pláč. V tom jsme uslyšeli klíče v zámku. „Veru, jsi doma?" Slyšeli jsme její mámu. Zvedl jsem se z postele.

„Dominiku, co tu děláš? Doufám, že jsi s ní neměl sex." Řekla vyděšeně. „Něco horšího se stalo. A ne, není těhotná. Bude lepší když vám to řekne sama." Vedl jsi ji k ní do pokoje.

„Verunko, co se děje?" Sedla si k ní. Já si sedl na otáčecí židli a poslouchal. Verča jí řekla všechno. Víc než mě. „Zlato, bude to dobré. Zajdeme na policii a nahlásíme to." „Ne, nic se nebude nikde říkat. Já to nechci. Ještě by to věděli lidi ze školy." Posmrkla. „Jak myslíš. Ale tátovi to řeknu. Měl by to vědět." Pohladila ji po rameni, ale ona sebou ucukla, jak se bála. „Musím jít zítra do školy?" „Asi bys měla. Ale Promluvím s tátou. Ten tě určitě nechá. Hlavně když ho Dominik předsvědčí." Usmála se a odešla. „Veru, všechno bude dobré. Nemysli na to." Silně jsem ji objal a vlepil pusu do vlasů.

Jakub mě tu nechal přespat. Bylo kolem půl jedné ráno a do obýváku, kde jsem spal, někdo přišel. „Domi? Bojím se. Půjdeš spát se mnou?" Uslyšel jsem Verču. „Už jdu princezno. Ničeho se neboj." Zvedl jsem se a šel za ní. Až teď jsem zpozoroval, že měla moji mikinu. Na posteli měla posmrkané kapesníky. Lehl jsem si a přitáhl si ji k sobě. Chudinka se bála. Nikdy jsem neviděl někoho tak vystrašeného.

„Bude to dobré." Hladil jsem ji po zádech. Zvedla ke mně hlavu a já si nemohl pomoct. Jemně jsem ji políbil. Celá zrudla. „Nedělejme to, prosím. Vím, že chceš." Posmrkla. „Veru, nechci. Jen jsi byla moc milá. Nemysly na to." Hladil jsem ji po tváři.

Vzbudil mě budík. Bylo půl šesté a já měl sto chuti rozbít ten budík. Verunka se zvedla a vypnula ho. „Musím do školy. Promiň." Zvedla se. Pořád měla moji mikinu. Odešla do koupelny a za chvíli se vrátila jen ve spodním prádle. Měl jsem chuť ji tu ohnout. Je kurva tak sexy. Oblíkla si černé kraťasy a přemýšlela, co na vrch. Chvíli se dívala i na moji mikinu. „Vem si ji. Bude ti moc slušet." „Děkuji. A nebude ti chybět?" Otočila se na mě.

„Vůbec ne. Chceš, abych tě po škole vyzvedl?" Napadlo mě. „Pokud nebudu otravovat a budeš tu, budu ráda." Usmála se a přetáhla přes hlavu mikinu. Najedli jsme se a ona si šla vyžehlila vlasy a namalovat se. „Moc ti to sluší." Přišel jsem za ní a silně ji objal. Viděl jsem, jak se pořád bála. Nedokážu si představit čím si prochází.

„Měj se. Ve dvě budu před školou." Objal jsem ji, než odešla za Julčou na vlak. „Děkuji." Objala mě a dala pusu na tvář.

Den utekl tak rychle. Měl jsem dost zařizování, a tak už byl čas jet pro Verču. Vyšla ze školy s kapucí na hlavě a koukala do země. Vedle ní šla Julča a něco si povídaly. „Měj se." Mávala na Julču a šla za mnou.

„Bylo všechno dobré?" Objal jsem ji. „Učitel mě zkoušel a dostala jsem pětku. On na mě sáhl a já se lekla. Někdo ze třídy se mi smál." Stále se dívala do země. „Pojedeme na jídlo? Nebo něco koupit? Oblečení, boty, kosmetiku nebo do zveráčku na zvířata?" Moc se mi do obchodů nechtělo, ale pro ni bych to udělal. „Na zvířátka" pousmála se. „Ale před tím na jídlo. Nic jsem od rána nejedl." Posadil jsem se do auta.

Po jídle, kde se Verča trochu rozmluvila, co ve škole, jsme šli do zveráčku a zastavili se u každé klícky. „Ten je krásný." Ukazovala na bílého králíčka. „Chtěla bys ho?" Napadlo mě, koupit jí ho k narozeninám. Za dva týdny má narozeniny a to ve Varech už nebudu. „To nejde. I kdyby, nic pro něj nemám. Žádný domeček, ani jídlo. Co by na to řekli rodiče?" Bylo na ní ale vidět, že by ho brala. „Neřeknou na to nic. Bude to dárek. Za chvíli máš narozeniny." Sklonil jsem se k ní a objal ji.

„Jak se bude jmenovat?" Usmál jsem se na ni, když toho chlupáče držela na klíně. Chudák vypadal, že to nepřežije. Mačkala ho a čichala k němu. „Asi Sedny. Nebo...Sisi? Co je hezčí?" „Sisi." Pohladil jsem ji mezi ušima. „Ale kdyby to byl kluk, je to Dominik." Usmála se.

„Veru, co to neseš?" Ptal se Jakub, když jsme přijeli domů. „To je Sisi. Dárek do Domči." Řekla s úsměvem. „Na oběd? Už jsem dlouho králíka na smetaně neměl." Zasmál se. Verča se na něj ale zamračila. „To není hezké. Sisi neposlouchej ho." Zakryla jí ouška. Odešla do pokoje a já se bavil s Jakubem.

„Už pojedu do Pardubic." Nakoukl jsem k Verči do pokoje. Seděla na posteli s učebnicí a králíčkem. „Tak brzo?" Rozešla se za mnou. „Neboj, na narozeniny se určitě uvidíme. Všechno bude dobrý. Kdyby se něco dělo, volej mi. I kdyby ti bylo smutno. Prostě cokoli." Objímal jsem ji. „Já ale nechci, abys jel." Držela mě kolem pasu a hlavu si položila na můj hrudník. „Budeš mi chybět." Zamumlala. „Jen co přijedu, napíšu ti." Hladil jsem ji ve vlasech. „Zavolej. I kdyby bylo pozdě, prostě volej." Lehce mě políbila. Cítil jsem, že byla nesvá. Ruce jsem přesunul na její boky a začal ji hladově líbat. Přitiskl jsem ji na zeď a ruce se mi dostaly pod tričko. Přejížděla po mém hrudníku a já se jí snažil sundat kalhotky.

Začala být ve stresu a rychleji dýchat. Radši jsem přestal. „Promiň. Já...prostě to nejde. Omlouvám se." Sklopila hlavu. „Ne, byla to chyba. Měj se." Pohladil jsem ji po tváři a naposledy ji políbil.

Zdravím s novou kapitolou. Co na ni říkáte?