Take me back [DOKONČENO]

24.

O týden později
„Mám opravené vaše závěrečné testy. Váš výkon je obdivuhodný. Hlavně váš Veroniko." Podíval se na mě matikář. A do prdele! To musí být minimálně čtverka.

„Zatleskejte Veronice, má plný počet bodů. Zato někteří z vás mají pětky a nic jste tam nenapsali." Zlobil se učitel, ale na mě se usmál. „Veru, přijď po hodině do mé kanceláře." Oznámil a dál se věnoval své hodině. Celou hodinu jsme měli opravování testů, takže jsem pomáhala ostatním. Julča měla trojku, takže jsme opravovaly celou hodinu.

„Pane učiteli?" Vešla jsem do jeho kabinetu. Už jsem tu jednou byla a nechtěla bych zažít to stejné. „Veru, posaď se." Ukázal na židli a sám se posadil a schoval si nějaké papíry.

„Chci se zeptat, jestli jsi měla při testu taháky. Opisovala jsi? Teda od Julči jsi opisovat nemohla. To spíš ona od tebe." Zasmál se. „Jen chci vědět, jak jsi to zvládla na plný počet bodů. Učila ses? Nebo štěstí?" „Asi štěstí. Na matiku jsem se podívala z dálky. Velké dálky. Jen jsem otevřela sešit." Zasmála jsem se. „Tak to gratuluji. To se jen tak nestává." Podal mi ruku, kterou jsem přijala. Už jsem byla na odchodu, když mě ještě zastavil. „Byla jsi nejlepší ze všech ročníků, které psali ten stejný test. Ale nikomu to neříkej." Mrknul na mě.

„Tak? Jsi celá?" Ptala se Julča. „Jsem nejlepší ze všech ročníků!" Vypískla jsem. „Ale nikomu to neříkej." Uvědomila jsem si. To už ale bylo pozdě. Hned to řekla Petrovi a Tobiášovi. Tobiáš je tu nový, ale moc milý kluk. Sedí hned za námi s Petrem. „To gratuluju." Usměje se na mě Tobiáš.

„Veru, je mi blbý se ptát, ale starší brácha poslouchá Yzomandiase. Je pravda, že jsi jeho dcera?" Ptá se Tobiáš o přestávce. „Jo, jsem." Pousmála jsem se. „Bratr je debil a nemůže se zeptat sám. Mohl by se s tvým tátou někdy vidět a vyfotit se s ním?" Chtěla jsem protočit oči, ale neudělala jsem to. Trochu jsem to čekala. Nechtěla jsem ho odmítnout, když je tu nový. „Jasně. Jen nevím, kdy se vrátí z Pardubic." O takových věcech mě neinformuje. „Hele já bych se neptal. Když ale brácha zjistil, že jsi jeho dcera a vlastně moje spolužačka, chtěl fotku." Podrbal se na zátylku. „V pohodě." Mávla jsem nad tím rukou.

„Tobiáši! Chceš jít s náma na skate?" Zavolala jsem na něj, když odcházel ze školy. „Jasně. Jen ho tu nemám. Mám ho u táty v Praze a když se rodiče rozvedli nechal jsem ho tam." „Půjčím ti. Mám ještě jeden." Usmála jsem se. „Ale musíš jít se mnou. Mám ho doma." Tobiáš se zarazil, ale dohnal mě a šli jsme ke mně.

„Ahoj Veru." Uslyšela jsem ode dveří. Najednou se před námi objevil táta. „Jaký frajer? Koho to vedeš?" Ptal se na Tobiáše. „Dobrý den. Jdeme jenom pro skate a hned ven." Usmál se na něj. „Veru běž pro něj, já si promluvím tady s klukem."

Pohled Jakuba
„Jsem Jakub." Natáhl jsem k němu ruku. „Tobiáš." Přijal moji ruku. „Verča o tobě ještě nemluvila. Odkud se s ní znáš?" „Asi před týdnem jsme se s mámou přistěhovali. Rodiče se rozvedli a soud se rozhodl mě přidělit mámě. Na svátky k otci." Pousmál se. „Jsme tu pro tebe. Taky jsem to měl těžké." Bylo mi jasné, že to ví, je toho plný internet, ale i podpora potěší. Objal jsem ho a on objetí přijal.

Za chvíli došla Verča, která se i převlíkla, a ti dva už šli. Tobiáš je moc hodný a milý kluk. Určitě by se k Verči hodil víc, než Dominik. Běželo mi v hlavě.

Pohled Veroniky
„Co táta? Dalo se to s ním vydržet?" Ptám se, když jdeme ke skate parku. „Jo, takového tátu bych chtěl taky." Pousmál se. To už nás zdravily holky. Kluky jsme tu zatím neviděla. Tobiáš jezdil líp než já. Taky se pak pochlubil, že jezdil různé soutěže a pár jich vyhrál. Za chvíli se tu objevili i kluci, tak Tobiáš nebyl v obložení holek.

„Promiňte, musím už domů. Máma se naštve." Řekl, když bylo půl deváté. „Jasně, ahoj." Objala jsem se s ním. Už mi vracel skate, když mi došlo, že si ho může nechat. „Nech si ho, ber to jako dárek." Usmála jsem se. „Jsi zlatá. Moc děkuji." Ještě jednou mě objal.

Jsem tu s novou kapitolou! Snad se vám líbí. Rozhodla jsem se přidat postavu Tobiáše, který trochu pozmění příběh.