The Maze Demigod // Percy Jackson

Plac

Probudil se do naprosté tmy a hrozného hluku. Vyskočil na nohy, když se kolem něj ozval zvuk podobný siréně. Místo, v němž se nacházel, se pohybovalo neskutečnou rychlostí směrem vzhůru. Spadl na zadek a ucítil pod sebou zvláštní kovový povrch. Chytil si hlavu v dlaních a pokoušel se přemýšlet. Ale v hlavě měl prázdno. Z nějakého zvláštního důvodu ho to ani nefrustrovalo.

Asi po půl hodině - nebo to byly celé týdny? - se prostor konečně zastavil. Chvíli se nedělo nic, ale pak se nad ním začal otevírat pruh světla, který ho naprosto oslepil. Dolehl k němu šum několika desítek hlasů. Všechny se zdály být chlapecké.

Někdo k němu hodil provaz, jehož se zachytil, a začali ho táhnout ven. Rozplácl se na trávě, obklopen partou pár desítek kluků v jeho věku a posměšně si ho měřili.

"Ahoj, bažo," klekl si k němu jeden chlapec. Ještě mžoural, ale rozpoznal, že se jedná o vysokého blonďáka kolem dvaceti let s jizvou přes obličej. "Vítej v Placu."

Vyděšeně se rozhlédl kolem sebe. Ostatní chlapci - kolik jich je, padesát? - se pošťuchovali a ukazovali na něj. Něco si tlumeně šeptali a neodlepovali od něj oči. Percy se cítil podivně odhalený a hlavně naprosto zmatený. Nejvíc ho znepokojovalo, že si nepamatoval ani jedinou věc. Měl v hlavě prázdno... dokud mu nevyskočilo na mysl slovo. Už ho skoro viděl - měl ho už téměř na jazyku...

"Uklidni se," řekl znovu bloďák konejšivým hlasem, čímž Percyho vytrhl z jeho zoufalého zamyšlení. "Tímhle jsme si prošli všichni. Jsem Luke. Vedu to tady. A ty jsi?"

Zahrabal ve své hlavě a pak vykoktal: "P-Percy."

"Ahoj, Percy." Luke k němu natáhl ruku a pomohl mu na nohy. "Nepanikař. Taky si nic nepamatujeme. Jsme na tom všichni stejně."

Percy polkl a rozhodl se pomlčet o svém, nyní novém tajemství. Pak jen přikývl, aby dal Lukovi znamení, že chápe, co mu řekl.

"Tak jo, jděte zpátky do práce!" houkl Luke na ostatní chlapce, kteří se začali otráveně šinout pryč. Pak se obrátil zpět k Percymu a povzbudivě ho poplácal po rameni. "Provedu tě tady, co říkáš? Ale otázky až nakonec."

Percy znovu přikývl a pokusil se potlačit tsunami otázek, které se na něj valilo.

Luke na něj s úsměvem kývl a vydal se po travnaté pláni. Percy se konečně pořádně rozhlédl kolem a stáhlo se mu hrdlo. Celý prostor, ve kterém se nacházeli, byl ohraničen vysokými - sakra, to muselo být tak padesát metrů - zdmi porostlými břečťanem. V každé zdi zela jedna díra, podobná dveřím, a vedla dál do šera.

Dohonil svého průvodce u dřevěného, nesymetrického a neprofesionálně postaveného domku, na nějž Luke pohlížel s drobnou melancholií. Percy se zastavil přímo vedle něj a mlčky vyčkával, co mu Luke řekne.

"Tohle je Dvůr," představil polorozbořeninu Luke. "Řekněme, že je to hlavní budova celého Placu."

"Tomuhle říkáte Plac?" rozmáchl se Percy kolem sebe. Pak ukázal na jednu z mezer ve zdech. "A co je tam venku?"

"Nechodíme tam, dokud nejsme dostatečně vycvičeni," prohlásil Luke, čímž ale vůbec neodpovídal na Percyho otázku. "Takže hezky zůstaneš uvnitř, dokud nedostaneš povolení jít ven."

Percy se chystal něco namítnout, ale Lukův vážný výraz mu zabránil vyslovit své myšlenky. Asi by nebylo úplně od věci naučit se držet klapačku.

"Máme tu určitý systém," pokračoval Luke. "Je tu dvanáct skupin - každá má svýho kápa, nebo hlavního instruktora, a svůj specifický úkol. Třeba já jsem z Hermova srubu. Máme na starosti bažanty, jako seš ty, a výzkumný výpravy tam ven. Hermés je bůh zlodějů a cestovatelů, takže máme značnou výhodu."