The Maze Demigod // Percy Jackson

V koncích

"Percy! PERCY!" Annabeth přes slzy neviděla a dál zoufale, bezmocně třásla Percyho tělem, ačkoliv bylo už dávno pozdě. Ostatní kolem ní byli v rozpacích, nevěděli, co dělat. Tyson ležel opřený o paní O'Learyovou a plakal pro ztrátu svého bratra. Ella ho tiše poplácávala po rameni a šeptala mu nějaké verše na uklidnění. Grover mečel žalem stočený v klubíčku na zemi. Leo prázdně hleděl před sebe, v náruči svíral zraněnou a spící Piper. 

Bylo to neskutečné. Neuvěřitelné. Po tom všem, co spolu zažili, přežili a prožili, po tom všem, co spolu dokázali, Percy zemřel. A s tím skončil celý svět. Aspoň pro ni. Percy pro ni byl všechno. To na to nemyslel, když ji opouštěl? Že bude sama, nepříčetná a nešťastná? Ovšemže myslel. Věděla naprosto jistě, že nezemřel dobrovolně. Nenechal by ji tady. Nikdy.

Seděla zoufale na zemi, písek kolem ní byl promočen od slz a hladila Percyho po vlasech a studeném čele. Oči mu už zavřela, neměla ale srdce mu je zatlačit. Třaslavě se nadechla a snažila se zastavit chvění celého svého těla. Chtěla se zahrabat do písku a vybrečet se. Nebo líp, zavolat Kinoda a zemřít vedle Percyho. Dramatické a romantické jako Romeo a Julie, že? O to ale Annabeth nestála. Musí být racionální. Percy tu už není. Nejdřív musí dostat ostatní pryč. Pak může brečet.

...Jenže nedokázala žalem myslet na nic jiného. Hlavou jí projížděly vzpomínky. Na jejich první setkání. První výpravu. První fyzický kontakt. První hádku. První pusu. Ale i na všechny druhé, třetí, čtvrté a další.

Díky všemu tomu ani neslyšela nepříjemné křupání, rány a mručení, dokud jí Grover, uslzený a umazaný od rozmazaných nudlí, nezatřásl ramenem.

Rukávem si otřela slzy, aby na něj aspoň viděla. "Copak je, Grovere?" popotáhla.

"Palác se rozpadá," zamumlal Grover.

"Tak vezmeme Percyho -" V tu chvíli se po zemi rozšířila obrovská prasklina, která rozdělila místnost na dva kusy. Slyšela, jak padají věže a křupají zdi, ale to ji v tu chvíli tolik nezajímalo. Prasklina se udělala přímo pod ní a nejspíš by spadla do temné hlubiny, kdyby ji Grover včas nechytil a nestáhl zpět. Percyho tělo ale nemělo takové štěstí. Než jej stačili chytit, sklouzlo dolů, nenávratně do tmy.

"PERCY!" zaječela Annabeth, ale k ničemu jí to nebylo. Už dávno zmizelo z jejích očí. Hrudí jí projela vlna bolesti, která nyní nahradila tu tupou prázdnotu, která jí minulých několik minut seděla v hrudi. Došlo jí to. Naplno. 

Ztratila Percyho.

V tu chvíli se jí svět zhroutil pod nohama. Schovala si tvář do dlaní a psychicky se naprosto zhroutila. Křičela, kopala, brečela. Snažila se odehnat Grovera, který se ji snažil vytáhnout na nohy a odvést pryč, ale Annabeth nechtěla. Odstrčila ho takovou silou, že spadl na zem. Chtěla se vrhnout dolů za Percym. Zůstat s ním. Umřít s ním. Racionální myšlení se jí rozpadlo. Někde v dálce zaslechla někoho volat své jméno, ale neřešila to. Už nebylo nic logické. Všechno bylo v chaosu.

Ani nepřemýšlela nad tím, kde se tam vzal, když se jí do zorného pole dostala tmavá, laskavá tvář Cartera Kanea. Viděla v jeho očích smutek a pochopení. Vrhla se mu do náruče a rozplakala se mu do ramene. Carter ji pevně sevřel, zvedl ze země a rychlým krokem se vydal k východu. Zaslechla Sadiin hlas, který je popoháněl. Nad nimi se rozpadal strop a obří kusy neznámého materiálu padaly na zem. 

Všechno jí to ale bylo jedno. Ztratila Percyho. Nic jiného už ji nezajímalo.

"Už třetí den leží a nic nedělá," prohlásila Sadie ustaraně, když sebou plácla na židli kolem kulatého stolu Senátu. "Nejí, nespí, nebrečí. Jen leží a kouká do zdi. Na nic nereaguje."

Cheirón nervózně zaklepal kopyty o zem. "Snažil jsem se s ní mluvit, ale neposlouchá." Povzdechl si. "Chudák holka..."

"Děkujeme, Cheiróne," pronesla Hazel vděčně. "Jsem ráda, že se snažíte ačkoliv toho máte tolik za sebou."

Cheirón se zamračil při vzpomínce na Kinodovy stáje. Byl tam s ostatními kentaury zavřený strašně dlouho, nohy mu z toho malého množství prostoru začaly dřevěnět, když najednou se otevřela brána a vypustila je ven. Cheirón v tom viděl nějakou léčku, ale touha po svobodě byla silnější než strach, tak následoval své druhy akorát včas, než mu trosky rozpadajícího se paláce zavalily zadek. Pak potkal Grovera a ostatní a s ostatními kentaury je zavezl do Houstonu, kde si polobohové zřídili základnu, zatímco si cestou poslechl historku o tom, jak Percy zemřel. Hluboce ho to ranilo, stejně jako smrt jeho ostatních studentů.

"Zemřel další Poseidónův syn," zamumlala Nanna. Seděla na stole, s nohama na židli na Raymondových stehnech a tvářila se smutně. "Už na světě není žádný polobůh boha moře."

"Budeme to muset zvládnout bez něj," prohlásila Reyna. Podívala se na Illianino prázdné místo po své levici. Poté, co se po táboře roznesla zpráva o Percyho smrti, se Illiana sebrala a odešla na místo Prašného paláce, aby se po něm podívala. Od té doby o ní neměli zprávy. Reyna o ni měla starost. Byla trochu rozhozená od té doby, co zmizel Jacob, kterého pořád nenašli, a teď se ztratila úplně.

"A zvládneme to?" zeptal se Carter.

"Musíme," odpověděl Frank, snažící se podpořit svou kolegyni prétorku. "Děkujeme ale, že jste se k nám přidali. Každá pomocná ruka dobrá."

"Vzali bychom víc mágů..." Carter se podrbal na hlavě. "Ale mnoho z nich bojuje o své domovy a rodiny. A naši studenti jsou moc mladí a nezkušení."

Sadie protočila očima. "Tím chce říct, že nechce mít na svědomí jejich smrt, ačkoliv zkušení jsou dost."

"Sama jsi říkala, že nejsou připravení," zamračil se Carter.

"Co teď budeme dělat?" zaduněl Raymondův tichý, hluboký hlas.

"Nejspíš budeme muset najít a nějak porazit ty tři potvory od Chaosu." Jason seděl s Piper, která už na tom byla lépe, na klíně a nervózně si pohrával s jejími prsty. "Je to nemožné, podle všeho, ale chci to všechno zarazit, než se do sebe Chaos s Kosmem pustí a zničí svět."

"To zní jako hezký plán," uznal Leo. "Ale jak to provedeme? Bohové jsou bezmocní. Sami na to nestačíme."

Jason neodpověděl.

Reyna si povzdechla. "Teď na nic stejně nepřijdeme. Jděte se radši vyspat. Budeme to řešit zítra."

Všichni souhlasně zamručeli, zvedli se a postupně opustili místnost, až tam nakonec Reyna zůstala sama. Složila si ruce na stole, položila si na ně hlavu a tiše se rozplakala. Tohle pro svět vůbec nevypadalo dobře.