The Maze Demigod // Percy Jackson

Návštěva podsvětí

SOLANGELO ALERT

Na chvíli je obalila chladná temnota, než se rozplynula a Nico začínal rozpoznávat břeh řeky Styx v podsvětí. Oddechl si, když se ujistil, že stojí na správné straně řeky. Nechtěl znovu potkat Chárona. Sice to nebyl špatný chlapík, ale ty jeho věčné poznámky týkající se Nicova soukromí ho vytáčely.

Zatímco Nico se cítil jako doma, Will se zlomil v pase a vyzvracel se hned vedle špinavé vody. Nico se zastyděl - úplně zapomněl, jak se lidé po své první cestě většinou cítí. On sám mnohokrát vyprázdnil obsah svého žaludku po této zkušenosti.

Klekl si vedle Apollónova syna, jehož tělo sebou škubalo, a s rukou konejšivě položenou na jeho zádech vyčkával, až se vzpamatuje. Nevěděl, kolik času uběhlo, než se Will zhroutil na záda a zhluboka oddechoval. 

"Tak tohle už nechci nikdy zažít," vydechl nakonec.

"Kdyby ses na mě nepověsil, nic takovýho by se nestalo," zamumlal Nico.

"Kdybych se na tebe nepověsil, tak bys toho litoval," bránil se Will. "Navíc jsem ti slíbil, že tě už nikdy nenechám samotného."

"Počkej," zarazil ho Nico, "tohle si nějak nevybavuju."

Will otevřel pusu, pak ji ale opět zavřel.

Hádův syn se vítězně ušklíbl. "Dokážeš vstát?"

Will se vyhrabal na nohy. "Co tu budeme dělat?"

"Vede odsud cesta, tím jsem si jistý," tvrdil Nico, "ale nevím, kde je. Budeme se muset zeptat."

"A koho -" začal Will, ale následně musel zmlknout, aby nevykřikl, když se nad nimi prohnal temný stín. Nikdy se s nimi osobně nesetkal, ale slýchával o Líticích hodně. Jenže slyšet o nich a stát přímo pod nimi je naprosto jiný příběh.

"Syn Háda," zasyčela Lítice. "Copak tě sem přivádí?"

"Ahoj, Megearo," pozdravil ji Nico zdvořilým tónem. "Je otec doma?"

"Ne, je na Olympu," odpověděla Megeara ochotně.

"Nevadí," pokrčil Nico rameny. "Můžeme dovnitř, že?"

"Dveře tu máš vždycky otevřené," nechala se slyšet Megeara. "Půjdete pěšky?"

"Ne, díky," odmítl Nico.

"Tak já jdu zpátky do práce," rozloučila se Lítice a rozletěla se směrem k Trestným polím, odkud se ozýval křik a nářek. Nico se nad tím nepozastavoval - jednoduše se vydal vpřed směrem k velkému paláci tyčícímu se nad poli mrtvých.

"Máš tu hodně kamarádů," plácl Will, aby prolomil trapné ticho vznášející se mezi nimi.

"Nejspíš," odvětil Nico, protože nevěděl, co na to říct.

A tak pokračovali v tichosti. Nebyla to ani dlouhá cesta, přesto však Willa úplně zmohla. Začínal chápat, proč ho Kayla posílala do postele. Teď by se mu pár naspaných hodin hodilo. Prošli vysokými branami hlídané dvěma kostlivci v uniformách z druhé světové války, ale ti jim nevěnovali pozornost. Will si připadal, jako by byl vzduch.

Ocitli se v Persefonině zahradě. Viděl stromy a keře, na jejichž větvích hojně rostly šťavnaté a krásně barevné plody. Jako omámený udělal krok vpřed, aby si jeden utrhl... ale zarazila ho Nicova ruka, terá ho chytila zezadu za tričko a stáhla zpět.

"To bych radši nejedl," poradil mu. Chytil ho za zápěstí a začal táhnout pryč, když se za nimi ozval něčí hlas: "Nico! Netušila jsem, že jdeš na návštěvu."