The Maze Demigod // Percy Jackson

Staří přátelé

Všech sedm polobohů se semklo co nejblíže k autu, aby nenechali Hazel a Franka napospas zdivočelým vetřelcům. Dobře, nejspíš byli vetřelci oni sami, ale to neznamenalo, že musí umřít. Hazel vypadala unaveně, ale postavila se se svou spathou v ruce a nebezpečně se zamračila na ty, co jí vzbudili z poklidného a zaslouženého spánku.

Percy se rozhlédl kolem sebe a konečně mu došlo, kdo to vlastně je. Byli to satyrové. To ale nic neubíralo na jejich děsivosti. Pokud jste někdy viděli fakt hodně rozzuřenou kozu, víte, jak rychle to může nahnat husí kůži. Vůbec nepřipomínali ta hodná, pracovitá a přátelská stvoření, jak je znal z Tábora polokrevných - naopak měl pocit, že by mu všichni nejradši prohnali své dřevěné oštěpy krkem.

"Perrrrcy!" zamečel známý hlas. Z davu satyrů, kteří zmateně sklonili zbraně, se vyhrnul vysoký mladík s rašícím strništěm na bradě, kudrnatými hnědými vlasy a uslzenýma očima. Grover mu nadšeně skočil do náruče a sevřel ho v silném objetí, jakého je schopen jen velmi nešťastně šťastný kozel.

"Chyběl jsi mi," vzlykl Grover a sevřel pevně látku jeho trička do rukou. "Je to několik měsíců, co jsem o tobě slyšel naposledy!"

"Promiň," řekl Percy a oplatil mu stisk. Poté se odtáhl a pocuchal fňukajícímu satyrovi kudrny. "Přestaň brečet. Žiju. Annabeth žije. Všichni žijeme."

"Teď je to šííílený," vydechl Grover. "Všichni polobohové zmizeli, bohové nereagují a svět je v chaosu!"

"Slyšel jsem," přikývl Percy. "Hledali jsme vás. Víme, kde jsou ostatní polobohové. Potřebujeme pomoct."

"Na to jsme čekali," kývl Grover potěšeně. "Vůbec jsme, nevěděli, co dělat! Oběhli jsme celou Ameriku, abychom uklidnili lesní duchy, ale nakonec jsme se sem museli stáhnout. Začali na nás útočit divní duchové!"

"To bude práce Chaosu," zamumlala Annabeth.

"Jo, jo, já zapomněl." Grover se otočil k satyrům. "Konec pohotovosti! Tohle je Percy Jackson a jeho přátelé."

Satyrové sklonili zbraně úplně a usmáli se. Pak se postupně rozešli každý svou cestou. Grover se otočil zpět na své přátele a pak postupně zobjímal úplně všechny - i Nica a Airi, kterou vlastně vůbec neznal, ale přivítal ji mezi nimi a nabídl jí místo v tomhle lese, aby měla kde žít.

"Chcete jít dál?" nabídl jim Grover. "Zítra za svítání se můžeme vydat na cestu."

"My tu s vámi klidně přes noc zůstaneme," přijal Jason vděčně, "ale ještě musíme najít kentaury."

"Vím, kde byste je mohli najít..." zamyslel se Grover. "Tak já půjdu s vámi a vezmu vás tam."

"Já chci taky!" přerušil ho další známý hlas. Mezi stromy se hnal rozjařený Tyson, který okamžitě sevřel Percyho v medvědím objetí, z nějž Percy málem nemohl dýchat. "Rád tě vidím, bráško. Ale kde je Hector?"

Percyho nadšení z toho, že zase vidí své kamarády, pohaslo. "Hector... umřel."

Tyson ho pohladil po hlavě. "To bude dobrý. Nesmíš brečet."

Percy zatřásl hlavou, aby zahnal nepříjemné myšlenky. "Kde máš Ellu?"

Tyson hlasitě hvízdl. Odněkud z dálky se ozvalo hlasité dunění, jako by se k nim blížilo stádo obrů. Percy ho ale bezpečně poznal a nevěřícně vyhlížel blížící se bytost. A opravdu - tam v dálce zahlédl obřího pekelného psa a než se nadál, už ležel na zemi, celý poslintaný a rozesmátý štěstím, že svou starou kamarádku zase vidí.

"Paní O'Learyová!" vykřikl Nico, jako by viděl ducha.

"Stačí, holka, no tak," klidnil ji Percy a hladil po černé srsti. "Slez ze mě, to bolí... Au, ne, nelámej mi žebra!"

Nakonec obří fena slezla a celá rozjařená skákala po mýtině. Sečtělá harpyje Ella, kterou našli v Portlandu, sklouzla z jejích zad a přistála bezpečně v Tysonově náruči. Percy měl co dělat, aby se roztomilostí neroztekl. Moc se mu líbil způsob, jakým se na ni jeho bráška díval. Zároveň s tím si také všiml, že Ella trochu přibrala a už nevypadá tak vyhuble. Musel uznat, že jí to i víc slušelo. Červené peří a stejně barevné vlasy vypadaly mnohem zářivěji, jako by byly naplněny energií a štěstím. Staré roztrhané šaty vyměnila za nové - hned vypadala lépe.

"Moc ti to sluší, Ello," houkl na ni Percy s úsměvem.

Ella se na něj usmála. "Děkuji."

Už se chystal okomentovat, jak se změnil způsob, jakým mluvila - zněla sebejistěji, pevněji a mileji - ale vyrušil ho Nico. Ten se pověsil na paní O'Learyovou a nechal se jí tahat po celé mýtině. Percy si vzpomněl, že doteď žil Nico vlastně s myšlenkou, že kvůli němu pekelná fena zemřela.

"Haló, musíme si promluvit," zavolala na ně Annabeth, čímž si získala pozornost všech. Její autoritativní hlas uklidnil dokonce i paní O'Learyovou, která si lehla na zem a položila si velkou hlavu na složené tlapy. Ostatní se semkli kolem ní a čekali, co řekne.

"Nepřijde mi jako dobrý nápad, abychom se všichni táhli za kentaury," vyjádřila Annabeth své myšlenky. "Viděli jste, kolik pozornosti jsme přitáhli cestou sem."

"Chceš, abychom se rozdělili?" pochopila Piper.

"To zní rozumně," tvrdil Will.

"Jak?" zeptal se Frank.

"Logicky," odpověděla Annabeth. "Polobohové potřebují pomoct, takže do Houstonu pošleme jednu skupinu. Druhá půjde hledat kentaury s Groverem a ostatními."

"Dobře," přikývl Jason. "A kdo půjde kam?"

"Pracuju na tom," kývla Annabeth zamyšleně. "Franku, ty jsi prétor - musíš za ostatními. Jasone, tebe by také mohli potřebovat. Nico, ty... Reyna o tebe má určitě hrozný strach. Will nebude chtít jít bez Nica. Hazel nepůjde bez Franka. Takže vás pět půjde do Houstonu. Budete mít auto."

"Jsi si jistá?" ujišťoval se Nico.

"Je to nejlepší řešení," řekla Annabeth přesvědčeně. "Percy je dobrý bojovník. Piper má čaromluvu. Leo nám může pomoct něco postavit, když bude potřeba. A já... budu plánovat. Budeme potřebovat všechny. Nevíme, s jakými kentaury budeme mluvit a jestli tam bude Cheirón. Musíme být diplomatičtí, ale zároveň schopní se odtamtud podle potřeby vysekat."

"To zní logicky," uznal Grover. "Pošlu část satyrů do Houstonu. Ostatní rozdělím a pošlu do všech možných oblastí. Budeme shánět všechny možné spojence."

"Díky," přikývla Annabeth vděčně. "Nějaké námitky?"

Nikdo se neozval.

"Takže za svítání vyrážíme?" navrhla Athénina dcera.

"Tak fajn," souhlasil Grover a pak se široce usmál. "Kdo má hlad?"