The Maze Demigod // Percy Jackson

"Sunday"

SOLANGELO ALERT

Jaká je ta nejkrušnější činnost, již lze provádět ve slunné nedělní ráno? Vstávat do školy ve čtyři ráno? Vzbudit se za příšerných bolestí břicha? Spadnout z postele a zlomit si vaz? To je všechno ještě docela mírumilovné a snesitelné.

Percy strávil své ráno opravdu originálně -  snažil se chytit toho protivného mývala, co obtěžoval školní pozemky. Usoudil, že půl sedmé ráno je skutečně brzy a že by mohl jeho nepřítel ještě spát, tak vyrazil na lov. Příšerně se spletl. Mýval již seděl nastartovaný před stromem, kde se mu naposledy ztratil a vítal ho vyzývavým pohledem připraveného bojovníka sumo.

Nyní seděl znovu před tím stromem, ale již ne v původním stavu. Po zoufalých skocích křovím či vrháním do zapomenutých koutů školní zahrady to celý poškrábaný, s krvácejícími rankami po celém těle a chytající ztracený dech. Pitomý mýval. Kdyby se radši nechal chytit.

Zvedl oči k obloze. Podle množství světla soudil, že bude tak osm hodin ráno, ale i tak se cítil unavený. Štěstí, že se za takovými otravnými příšerkami nehoní každý den. Oddechl si, ale jeho myšlenky byly stále zaměstnané. Bohužel ne mývaly. Uvažoval nad tím, co mu řekl Nico di Angelo. Tenhle malý kluk i jeho sestra byli pořádně zvláštní individua. Podivné řeči, neobvyklá jména. V podstatě i smýšleli jinak než ostatní. Možná proto tu byli...?

"Hej, Jacksone!" houkl na něj známý hlas. Percy sklouzl pohledem směrem ke školní budově a viděl přicházet tři postavy. Jednu z nich čekal, další dvě ne. Tou jednou byl Jason, který se na něj zářivě usmíval, a po jeho stranách šel Nico di Angelo (my o vlku...) a ten kluk, co se baví s každým, ale nikdo ho nemá rád. Jak že se jmenuje... Leonardo di Valezio? 

"Jasone," opáčil a postavil se, aby zaujal trochu úctyhodnější pozici. Oklepal si kalhoty a pokusil se o něco jako úsměv, ale no... dopadlo to tak, jak to dopadlo.

"Neuvěříš, co se nám stalo!" smál se Jason. Oh ne, tak to nebude nic veselého. Takhle se Jason smál jen tehdy, když se přihodilo něco nebezpečného - minimálně někoho musel podříznout.

"To asi fakt neuvěřím," zamumlal Percy.

"Leo úplně úžasně vyřídil Dylana." Jason se zastavil u něj a úplně nadšeně mu s různorodou variací gestikulace převyprávěl tu úžasnou příhodu, co před asi čtvrt hodinou zažili. Percy párkrát nevěřícně vykulil oči, aby vyhověl Jasonovým očekáváním, ale překvapený skutečně byl. Bylo to poprvé, co se se setkal s Leem Valdezem (Ano, to je to jméno!) tváří v tvář. Pořád sice nevěděl, co si má o tom vyhublém tintítku myslet, přesto mu ale byl vděčný. Ať už byla Bianca kdokoliv, cítil k ní zvláštní pouto a zároveň dluh, takže se za Nica cítil lehounce zodpovědný.

"To bylo odvážný," zhodnotil nakonec.

"Jo, já vím," přikývl Leo s dobře hranou hrdostí na své činy. Široce a uličnicky se na něj usmál a v očích mu zablesklo pobavené světlo šíleného vědce. "Slyšel jsem o tobě leckteré klepy, Percy Jacksone, ale pořád netuším, jaký vlastně jsi."

Jo, to jsme dva. "Nevím. Jsem prostě Percy. Ačkoliv o tom začínám trochu pochybovat."

"Hele, Percy... " začal Jason, ale Percy ho zarazil.

"Ne, do města dneska prosím ne," požádal ho Percy.

"Ale Percy, nebuď labuť!" přemlouval ho Jason. "Leo s Nicem půjdou taky! Bude legrace!"

"Já nepůjdu," přihlásil se Nico okamžitě. "Dneska nemůžu."

"Tak tvoje ségra!" zkusil to Jason.

"Ta by mohla," souhlasil Nico.

"Vidíš, Percy!" Jason vypadal, že si nejspíš klekne na kolena a začne prosit. "Poooojď!"

Percy protočil očima. "Tak fajn."

"Troy nám půjčí auto," rozhodl Jason rychle.

Percy pozvedl jedno obočí.

"No jo, to je ale problém," litoval toho Jason hned.

"Cože?" nechápal Leo.

"Hele, Percy," zazubil se Jason nevinně, "máš řidičák?"

Důvod, proč Nico nechtěl jít, byl zcela prostý. Po včerejšku mu totiž školní terapeutka zakázala opustit školní kampus. Nevadilo mu to. Byl zvyklý bloudit sám. Možná to znělo samotářsky a smutně, ale časem si na to zvyknete. Zatímco se jeho přátelé i sestra chystali na výlet do města - na program se radši neptal - vytratil se na krátkou procházku. Neměl žádný cíl, kam jít. Prostě jen šel, kam ho nohy zanesly. 

Musel trochu přemýšlet. Nad tímhle světem, nad jeho starým životem. Zdálo se to skoro jako milion let od té chvíle, co se s Percym poznal, co společně s ostatními polobohy a svým otcem bojoval proti Kronovi, co s Willem kryjícího jeho záda prorážel řady Gaiiných nestvůr. Tento svět byl jiný. Až příliš klidný. Narazil tu na doktora Thorna, naprosto věrohodné kopie lidské podoby mantichory, co se je snažila zabít tenkrát v zimě za vojenskou školou, ale byl to člověk. 

Zastavil se. Moment, kam to došel? Zvedl oči k tabulce nad dveřmi. Budova E. Ach, hudební křídlo. Jejich škola měla spoustu uměleckých zaměření, ale hudební oddělení bylo největší. Skoro každý student na něco hrál. Byla tradice mít školní sbor, orchestr a kapelu.

Vklouzl dovnitř, spíše ze zvědavosti než zájmu. Nikdy na nic nehrál, aspoň si nevzpomínal. On ani Bianca nebyli příliš hudebně zaměření. Byla to obří budova o třech patrech, plné místností s hudebními nástroji. Tiše kráčel liduprázdnou chodbou a naslouchal. Po schodech se z prvního patra linula hra na kontrabas. Trochu to skřípělo. Dobře, trochu hodně. Ale to se vypiluje.

Dveře do poslední místnosti v přízemí byly otevřené. Nejspíš by tam nešel, kdyby z nich nevyletěla koule zmačkaného papíru a nepřistála u stěny vedle koše spolu s ostatními. Nico tiše přešel k oněm dveřím, které vrhaly vražedné střely.

Nic moc uvnitř nebylo. Uprostřed stálo černé klavírní křídlo a za ním asi ten nejkrásnější člověk vůbec. Zlatavé vlny mu padaly do očí, které měl zavřené a nad nimi se samým soustředěním rýsovala roztomilá vráska. Mezi bílými zuby, které tvořily kontrast k jeho opálené pleti, kousal konec tužky. Ke krátkým kalhotám si oblékl košili, u níž si nezapnul vrchní knoflíčky, takže mu trochu vykukovala holá kůže, stejně bronzová jako zbytek těla. Nejspíš se snažil napsat novou písničku, u níž budou holky omdlívat, ale jeho flirtovací nápady mu došly. Nico se spokojeně pousmál nad tou představou.

Nejspíš na sebe nějak upozornil, nebo prostě poznal, že je sledován, a tak zvedl oči. Nicovo srdce vynechalo jeden nebo dva údery. Hrdlo se mu stáhlo. Ach, Will se na něj díval těma svýma modrýma dětskýma očima, ale ne tak vřele, jak si pamatoval. Teď spíš vypadal zmateně.

Nica píchlo u srdce. Ovšemže ho nepoznával. Vždyť si nic nepamatoval. "Ehm, pardon. Nechtěl jsem rušit. Už půjdu."

"Ne, to je dobrý," zareagoval Will a zvedl se od klavíru. "Hm, já jen... No, mám horší chvilku. Můžu nějak pomoct?"

"Asi ani ne..." Nicovi v krku rostl knedlík. "Jen jsem tak procházel a prozkoumával okolí."

"Aha," usmál se Will. Byl to známý, a přesto tak cizí úsměv. Napřáhl k němu ruku. "Will Solace." Nicovi se sevřelo srdce, když se Will následně zeptal: "A ty se jmenuješ jak?"