The Maze Demigod // Percy Jackson

"Happy Meal"

V záři zapadajícího slunce vypadalo město úplně jinak než obvykle. Škola Wilderness se nacházela ani ne dvacet minut cesty autobusem od Rena ve státě Nevada. Percy tu byl jen párkrát, ale tentokrát to poprvé nebylo z povinnosti.

Čtveřice z internátní školy vylezla z autobusu v centru, na první zastávce, která měla aspoň trochu zajímavý název. Neměli žádný konkrétní cíl, kromě McDonaldu, a těch bylo v Renu víc než dost, skoro patnáct fast-food podniků v celém městě.

"Tak lidi, chcete jít rovnou jíst?" zeptala se Piper a ukázala na jeden McDonald, který akorát míjeli. 

"Mám hlad," přiznal se Jason a založil si ruce za hlavou.

"Pak je rozhodnuto," usmál se Frank.

Zamířili do baráčku stojícího na druhé straně ulice. Rozdělili se na dvě skupiny - Frank a Percy šli najít místo v téměř plné restauraci, Jason a Piper se vydali pro jídlo. Postavili se na konec dlouhé řady a mlčeli. Vlastně si ani neměli co říct. Kromě Percyho je nespojovalo vůbec nic.

Piper zaměřila svou pozornost na manželský pár před sebou. Alespoň tak soudila podle přítomnosti prstenů na levé ruce a malého dítěte v ženině náruči. Nevypadali však nějak mírumilovně - naopak se zdáli být ve velké při.

"Zelená je veselá barva," konstatovala žena, ne nijak moc nahlas, ale akorát tak, aby její slova Piper zachytila. "Kvůli dítěti bychom měli mít příjemný byt, nemyslíš?"

"Ale zelená se nehodí k závěsům," oponoval muž.

"Drahý, ale na tom plyšovém, co jsi chtěl, se bude hrozně chytat prach," přemlouvala ho. "A to nebude pro naši dceru dobré."

"Aspoň si tím neodře ruce, kdyby spadla," obhajoval se muž.

Byla to naprosto absurdní hádka. Přesto to stačilo na to, aby Piper nedávala pozor. Proto málem překvapeně vykřikla, když ji Jason náhle chytil za ramena a strčil za sebe. Piper si ani nevšimla drobné rvačky odehrávající se po její levici. Dva malí chlapci se hádali o hračku a hrozně u toho přitom máchali rukama a nohama. 

Svým způsobem to bylo naprosto zbytečné, ale Piper to viděla jako milé gesto. Zvláštně se jí rozechvělo srdce, když se jí Jason dotkl. Cítila přitom zvláštní pocit nostalgie a zmatenosti. Jako by se jí na povrch drala zašlá, dávno zapomenutá vzpomínka. Což bylo ještě víc matoucí, protože s Jasonem žádné vzpomínky mít nemohla. Neznali se. Ne takhle. Ale přesto...

"Dobrý den, přejete si?" oslovil je mladík za pokladnou. Piper se při zaznění jeho hlasu prudce obrátila. Setkala se s rozesmátým obličejem blonďatého zaměstnance McDonaldu. Zlaté vlny mu padaly do obličeje, takže si je musel co chvíli házet na stranu. Jeho modré oči jí byly stejně známé jako hlas.

"Wille!" oslovila ho překvapeně. "Co tu sakra pohledáváš?"

"Pracuju tu," pokrčil rameny Will Solace. "Copak chceš, Afrodito?"

"Afrodito?" zopakoval Jason nechápavě.

"Ále," mávla rukou Piper a protočila očima. "Will tvrdí, že bych se krásou mohla rovnat bohyni Afroditě."

"No, neříkej mi, že není krásná," rozhodil Will rukama směrem k Jasonovi. 

Než se Jason mohl dokopat k odpovědi, ozvaly se zezadu protesty ostatních zákazníků, takže se radši pustili do objednávání.

"Čtyři Happy Mealy," rozhodla Piper rychle.

"Hamburgery, cheeseburgery, nugety...?" zeptal se Will a jen tak mimochodem prohodil: "Nečekal bych, že by sis začala zrovna s ním."

"Taky bych nečekala školní hvězdu otročit v McDonaldu," opáčila Piper. "Co vezmeme, Jasone?"

"Od každýho jedno," navrhl Jason. "Třikrát colu. A ty...?"

"Pro Piper tu máme speciální menu," skočil mu do řeči Will a naťukal objednávku do obrazovky. "Vydržte moment, hnedka to přinesu." A odešel sbírat nugety.

"To je Will Solace?" hádal Jason.

"Jop," kývla Piper.

"Nečekal bych ho tady."

"Já taky ne."

"Co myslel tím speciálním menu?"

"Jsem vegetariánka. Hamburgery ani nugety jíst nebudu."

"Aha. Dobrý vědět."

Will se vrátil s jídlem, vyskládal jej na tác a usmál se na ně. "Jaké hračky si děti budou přát?"

"Nějaký nám tam dej," mávla rukou Piper a podala mu peníze.

Will na ni hodil spiklenecký úsměv, než do každé krabičky s veselým obrázkem hodil nějaký balíček a podal jim jeden tác. Na druhý položil pití, brčka a vesele se s nimi rozloučil, než začal přijímat další objednávku.

Frank s Percym seděli u jednoho stolu u okna naproti sobě a hráli kámen, nůžky, papír. Vypadalo to strašně zvláštně. Oba na tvářích měli vysmáté dětské výrazy plné euforie, když vyhráli a zklamání, když prohráli. Piper měla co dělat, aby smíchy nepustila tác, který nesla.

"Co děláte, blázni?" smál se jim Jason.

"Krátíme si čas," odpověděl mu Percy hravě a poplácal na místo vedle sebe, které Jason automaticky zaujal. "Jak to šlo?"

"Výborně," odvětila Piper a rozdělovala krabičky s jídlem, než usedla. "Potkali jsme Willa Solace."

"Hm, to je..." snažil se rozvzpomenout se Percy.

"Frontman školní kapely," poradil mu Frank.

"A jo!" luskl Percy prsty. "Páni, co tu dělal?"

"Pracuje tady," pokrčila Piper rameny.

"Hele, nechci rušit," ozval se Jason trochu rozhozeně, "ale proč mám pocit, že tu Sponge Bob kolekci změnili na Hello Kitty?"

"Protože to je realita," potvrdil mu Percy jeho černé domněnky a vytáhl svou hračku. "Mám plastové brýle s Hello Kitty!" vykřikl nadšeně a nasadil si je. "Jak vypadám?"

"Jako student školy Wilderness," zasmála se Piper.

V podobně veselém duchu pokračoval zbytek jejich večeře. Lidé kolem nich procházeli s podivujícími se výrazy na tváři, ale jim to nevadilo. Jedli, smáli se, házeli po sobě hranolky a bavili se, jako by je nic netížilo a žádný zítřek neměl nikdy přijít.

Nakonec už nebylo co házet nebo jíst, tak se jen spokojeně opřeli v křeslech a culili se na sebe. Percy, který seděl hned vedle okna, zabloudil pohledem ven na ulici. Byla již tmavá, svítilo jen pár pouličních lamp a kromě pár aut či zbloudilých pěších bylo město prázdné. Většina lidí byla již doma, u televize a rodin a ostatní studenti, co se rozhodli vyrazit do města, nejspíš zaparkovali v barech.

Přesto zachytil ve stínech pohyb. Lehce přimhouřil oči, jako by doufal, že potom lépe uvidí. V siluetách rozpoznal dvě utíkající děti a za nimi čtyři vzrostlé muže. Nevypadalo to na přátelskou honičku. Pohyby dětí byly vyděšené a každý jejich krok jako by volal o pomoc. 

Percy se prudce narovnal. Znal je. Nevěděl odkud, ale měl pocit, že je už viděl. Jeho přátelé na něj stočili šťastné pohledy, ale jeho vážná tvář jim smazala úsměvy z obličejů. Věděli, že se něco děje.

"Percy..." Piper k němu přes stůl natahovala ruku, ale zastavila se v půli cesty. "Co je?"

Percy ukázal ven na běžící děti, které akorát mizeli za rohem, s muži v patách. "Vůbec se mi to nelíbí."

"Snad nechceš -" začal Jason, ale Percy ho přerušil.

"Jdu ven," prohlásil.

"Počkej -" pokoušel se ho zastavit Frank, ale Percy nemohl. Protáhl se kolem Jasona a rychle vyrazil dveřmi do temné ulice. Podobné situace už nejspíš někdy zažil. Do žil se mu vlil adrenalin. Musí těm dětem pomoct. Tušil, že bez něj nemají žádnou naději, ať už se děje, co se děje.