The Maze Demigod // Percy Jackson

Odpovědi

Viděl záblesk slunečních paprsků prostupující hustými blonďatými kadeřemi. Někdo se nad ním nakláněl. Neviděl osobě do tváře. Zdálo se mu, jako by ho slunce oslepovalo, ačkoliv mu mozek napovídal, že tolik světla tu kolem něj není. Ležel na písku, v záři zapadajícího slunce. Cítil slanou vůni na jazyku a slyšel šplouchání moře. Připadalo mu to tu tak důvěrně známé, stejně jako osoba, která nad ním klečela, s nohama obkročmo kolem jeho boků a rukama opřenými vedle jeho hlavy.

Podle dlouhých vlasů, které ho šimraly na tvářích, a tvaru boků, jež mu padly přesně do dlaní, uznal, že půjde o dívku.

Dívka se zasmála, ale slyšel to tlumeně, skoro jako by mezi nimi byla zeď. Ucítil její rty na svých a hlavou mu blesklo, jak moc ji miluje. Annabeth.

Odtáhla se od něj a věnovala mu šibalský úsměv. "Miluju tě, chaluhový mozečku."

"Já tebe taky, chytrolínko," vyklouzlo mu ze rtů, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.

Její usměv povadl. "Chybíš mi, Percy."

Natáhl ruku a přejel jí dlaní po tváři. Hltal dotekem její pokožku a setřel jí slzu, která jí ukápla z očí. "Najdu si tě. Vždycky jsem tě našel. Slibuju, že udělám všechno pro to, abychom se zase viděli."

"Jsi ve velkým nebezpečí," varovala ho. "Buď opatrný."

Naposled ji políbil. "Budu."

Pak ho chytila za tričko a začala s ním lehce třást. "Percy, vstávej. Percy. Percy. Bažante, vzbuď se!"

Percy otevřel oči a rozmáchl se v obranném gestu tak mocně, že spadl na zem.

"Pšššt!" tišila ho osoba.

Zvedl oči a setkal se s tvrdým pohledem mohutného černocha. Dlaně měl velké jako víka od popelnic a mozolnaté, pravděpodobně od nějaké těžké práce. Tyčil se nad ním v celé své obří výšce a shlížel na něj s nadzvednutým obočím.

Možná to bylo tou ranní rozespalostí, ale Percymu se najednou stáhl krk. Měl chuť začít brečet, obejmout tohohle hromotluka a děkovat bohům, že je naživu. Jako by ho znal. Jako by pro něj něco znamenal. Jako by ho ztratil.

Ten mučivě bolestivý pocit úlevy a štěstí ale po chvíli vyprchal a Percy zatřásl hlavou. Možná se mu to jen zdálo...

"Vstávej, bažante," vyzval ho hlubokým hlasem. "Luke tě chce vidět."

"Já... jasně." Percy se postavil. "Jsem Percy."

"Charles."

"To je.. fakt super jméno."

Charles se na něj podmračeně podíval.

Percy polkl. "Aha. Tak fajn."

Charles se obrátil a vydal se do Dvora. Percy ho mlčky následoval a uvažoval nad svými pocity, které před chvíli zaplnily jeho hrudník. Zná toho kluka? A jestli ano, co se s ním stalo?

Chlapec otevřel dveře a vkročil do domu. Uvnitř to vypadalo luxusněji než zvenku. V místnosti naproti ode dveří přes chodbu zahlédl pohovku a podle mihotajícího se světla zapálený oheň. Charles se ani nezastavil, přešel chodbu a zmizel v osvětleném pokoji. Percy polkl a vlezl za ním.

Na pohovce seděl Luke a něco vážně řešil s hnědovlasým chlapcem naproti němu. Když Percy vešel, přerušili svou konverzaci. Charles se omluvil a vydal se zpátky ke své práci.

"Promiň, Percy," promluvil pak Luke. "Měli jsme tu něco důležitého... Ještě něco?"

Chlapec zavrtěl hlavou. "Ne, to je vše. Zatím." A odešel.