The Maze Demigod // Percy Jackson

Úranova hora

Našli si jeskyni nedaleko vodopádu. Percy nechápal, proč tu má Úranos vůbec nějaké jeskyně, ale nejspíš to mělo význam. Jeho mozek byl přepracovaný starostí o Hectora, strachem o Annabeth, myšlenkami na Jasona, Piper a Hazel a pokusy pochopit, kde se tu vzal Will Solace a Nico di Angelo.

Zatímco Will a Kalypsó seděli u Hectora a vyměňovali si zážitky s raply, kterým čas od času Leo nebo Frank něco přispěli, sedl si Percy vedle Nica a spíše hravě ho šťouchl do ramene. Očekával, že se Nico naštve a vyprskne na něj nějakou nespokojenou poznámku, ale mladší chlapec k němu jenom zvedl oči a pak se pohledem vrátil zpět před sebe. Vypadal uvolněněji a tak nějak... víc jako normální kluk v pubertě. Vytratila se z něj ona atmosféra smutku a temna - jediné, co napovídalo, že s ním není něco úplně v pořádku, byla skoro až nezdravá vyhublost, kterou si přinesl ze zlaté skříňky.

"Namáhavý mít mladší sourozence, co?" pronesl Nico a lehce se ušklíbl.

"Nevěřil bys jak moc," přikývl Percy.

"Annabeth je někde tam nahoře, viď?" zeptal se Nico a přejel očima horu.

"Nejspíš ano," souhlasil Percy.

"Kolik nestvůr si myslíš, že tam má?" nadhodil Nico.

"Kromě tý černovlasý slepice? Nevím."

"Illiana, že?"

"Divný jméno, co?"

"Takový jak pro princeznu."

"To mi na ní nesedí. Spíš zlá královna s otráveným jablkem."

"Je to nezvyklý jméno."

"Pořád si přeju, abych jí mohl zmalovat ten její obličej."

"Asi budeme muset bojovat s Úranem, co?"

"Toho si s radostí taky podám."

"Je nebezpečný pro poloboha nosit v duši zášť."

Percy na něj vrhl tázavý pohled.

"Všichni hrdinové skončili špatně, protože si v srdci nesli nenávist. Hérakles nesnášel Héru, Achilles nesnášel Tróju za vraždu jeho přítele..."

"Ale díky tý zášti se z nich stali hrdinové, ne?"

"Ne. Stali se z nich kvůli tomu, co vykonali."

"A co Perseus? Ten zášť nenosil?"

"Ne. Porazil Medúzu a pak žil šťastně až do smrti."

"Já Medúzu taky porazil. Ale šťastný konec mi pořád utíká."

"Zasloužíš si ho víc než kterýkoliv jiný hrdina v historii."

Percy pochybovačně nadzvedl obočí.

"Vždyť jsi porazil všechny nestvůry, se kterýma bojoval Hérakles. Porazil jsi Krona. Bojoval jsi snad s každým v řecké mytologii! Vždyť jsi přežil i..." Nicův hlas se zlomil a ztišil, "i raply."

"Co se děje?" Do Percyho hlasu se dostala starost.

Nico hlasitě polkl.

"Nico?"

"My... setkali jsme se s raply."

"Will říkal, že jste prošli pohřebištěm."

"No jo... Ale ne sami."

"Jak to myslíš?"

"My... měli jsme pomoc."

Poseidónův syn byl zmatený. "Koho?"

Nico provinile sklopil hlavu. "Paní O'Learyovou."

Percymu trvalo jen pár okamžiků, než mu došlo, co to znamená. Slíbil Daidalovi, že se o ni postará. Po chvíli nevole si ji zamiloval celý tábor. Byla nejlepší kamarádkou Charlese Beckendorfa. Pomohla mu tolikrát, že jí to nikdy nemohl vrátit. A teď...

"Moc mě to mrzí." Do Nicových očí se hrnuly slzy. "Chtěl jsem tam s ní zůstat. Ale ona to nechtěla. Percy -"

"To je dobrý, Nico," zavrtěl Percy hlavou a sám spolkl vlastní smutek. "Chtěla tě zachránit. Tak aspoň to se jí povedlo."

"Mrzí mě to," broukl Nico.

Percy mu stiskl rameno. "Nezatěžuj si tím teď hlavu."

"Zníš, jako by tě to nezajímalo," namítl Nico.

"Bolí to," přiznal Percy. "Hrozně moc. Ale nemáme čas. Brečet můžeme potom." Zvedl se a otočil se k ostatním. "Potřebujeme plán."

Všichni se po sobě podívali.

"Nevíme, co nás čeká," řekl Frank. "Není nic moc co plánovat."

"Navrhuju starou osvědčenou techniku," hlásil Leo.

"Osvědčenou techniku?" zopakovala Kalypsó zvědavě.

"Prostě vrazíme dovnitř a budeme plány vymýšlet za chodu," vysvětlil jí Will. "Takhle jsme vyhráli hodně bitev."

"Moc bitev jsi nevybojoval," namítla Kalypsó.

"Počítám i boje o vlajku," ohradil se Will.

"Tak počkáme, až se Hector probudí," rozhodl Percy.

"Pak můžeme vyrazit rovnou," prohlásil Hector. Zvedl se do sedu a obrátil se k nim. "Já... děkuju za pomoc. Jinak bych asi umřel."

Will mu pocuchal vlasy. "Ty nám teda dáváš zabrat, kluku."

"Vážně mě začínají děsit tyhle tvoje nástupy," vydechl Leo. "Hrozně jsem se tě lekl."

"Je mi líto, že vás zdržuju," řekl Hector omluvně, "ale teď už můžeme jít."

"A nechceš ještě chvíli odpočívat?" nabídl mu Percy.

"Percy, Annabeth čeká." Hector kývl k hoře. "Musíme jít."

Percy se zamračil. Měl pocit, že poslední dobou se chová asi nejdospěleji ze svých přátel a že pořád jenom někoho zastavuje a něco mu rozmlouvá. To se mu často nestávalo. Mít mladšího, tvrdohlavého bratra, který na sebe a své zdraví vůbec nemyslí, je opravdu dřina. Jednou ho zachráníte a on už se žene do dalšího nebezpečí. 

Jak o tom tak přemýšlel, dostával se stále blíž k závěru, že spíš než on je hrdina Hector. Je jako učebnicový příklad všech vlastností člověka s megalopsýché. Všichni říkali, že tím hrdinou byl on. Ale ve skutečnosti by měli toho hrdinu hledat o pár metrů dál.

"Aquamane!" Leo mu zamával před obličejem. "Země volá Percyho!"

Percy sebou trhl. "Na příjmu!"

"Jdeme," oznámil mu Frank. "Zůstáváš?"

"Ne," zavrtěl Percy hlavou a protáhl se. "Potřebuju někomu pořádně nakopat zadek."

Věděli, že nemá cenu pokoušet se o nepozorovanou akci, protože na to bylo nejspíš pozdě. Posbírali si proto své zbraně, vyměnili si odhodlané pohledy a rozhodně vyrazili k hoře. Hector je vedl kolem na druhou stranu ostrova, kde začínala cesta kolem hory až nahoru k vrcholu. Byla to minimálně šest metrů široká cesta vinoucí se směrem vzhůru. Percy shlédl z druhé strany do volného prostoru. Cesta se vinula kolem propasti, kam padal obří vodopád a mizel kdesi v neznámu. Voda mu nevadila, ale přesto se rozhodl, že takhle určitě zemřít nechce.

Leo se podíval směrem vzhůru a lehce si oddechl. "No, asi bychom měli jít. Co byste řekli na malou návštěvičku u dědečka Oblohy?"