The Maze Demigod // Percy Jackson

Svitek

SOLANGELO ALERT

Probudila se s překvapeným nádechem, politá studeným potem. Oslepila ji jasná záře kolem ní, a tak je rychle zavřela. Kde to byla?

Nepřipadala si, jako by dopadla na dno Tartaru. Byla tam, věděla, jak to tam vypadá. Byla si jistá, že tam nikde neměli měkkou trávu, teplé slunce či čerstvý vzduch naplněn solí z moře. Spíš jako by byla...

Šokovaně se posadila, otevřela oči a rozhlédla se kolem. Pár metrů od ní stálo uskupení pompézních domků ve tvaru U. Viděla stáje pegasů, lezecké zdi, po nichž tekla láva, kánoje houpající se na vlnkách způsobenými najádami, velkou budovu tyčící se na kopci. Poznávala les v dáli, v němž byly pěstovány nestvůry a skrýval se tam Bunkr 9.

Byla v Táboře polokrevných.

Jak se sem dostala? Naposledy padala do Tartaru... S Thalií. Kde je Thalia? Ať se rozhlížela sebevíc, nikde ji neviděla. Zdálo se jí spíš, jako by to byl spíše sen než realita... Nebo ne?

Zvedla se na nohy a nevěřícně hleděla kolem sebe. Po chvíli se z trávy asi dva metry od ní posadil někdo další. Will Solace zatřepal svou kudrnatou hlavou a rozespale zívl.

"Wille!" vyjekla Annabeth. Doběhla k němu a klekla si. "Bohové, jsi v pořádku?"

Apollónův syn se zamyslel. "Jsem si na devadesát devět procent jistý, že jsem umřel." Zahrabal v paměti. "Někdo mě prošpikoval mečem..."

"Taky se ti to zdá jako sen?" vykulila Annabeth oči.

Will kývl. "Nechápu to. Jako by -"

"Annabeth! Wille!" Běžela k nim dívka. Poznala ji i z dálky. Byla to Laurel.

"Laurel?" Annabeth se rozzářila. Byla si jistá, že ji zabila Kampê.

Laurel ji objala. "Ach, Annabeth! Vy jste vzhůru!"

"Vzhůru?" zopakovala Annabeth.
Přikývla. "Probudila jsem se asi před dvaceti minutami. Celý tábor spal a nikdo se neprobouzel! Až na pár lidí asi před pěti minutami -"

"Co se tu sakra děje?" vrtěla Annabeth hlavou.

V tu chvíli z nebe spadl Travis Stoll, přímo na obličej. Zasténal a přetočil se na záda. Při pohledu na ostatní se lišácky usmál. "Čau, Annabeth. Wille. Laurel."

O chvíli později i Connor. "Zdarec," pozdravil je se zadkem trčícím ve vzduchu.

"Jak to -" nedokončila Annabeth.

"Probrali jsme se v katapultu," pronesl Travis, jako by to byla jasná věc. "Jste v pohodě?"

"Aspoň jsme dopadli líp než Oktavián," přidal se Connor. "Víme, co se děje?"

"Najdeme ostatní," rozhodla dcera Athény. "Všichni se sejdeme v jídelním pavilonu."

Na to se všichni vydali svou cestou. Will běžel rovnou ke srubu číslo třináct. Rozrazil dveře temného srubu a napjatě zadržel dech. Jeho přítel ležel na své posteli a poklidně spal, jako by ho na světě nic netrápilo. Vypadal jako malé dítě. Will ho rád sledoval ve spánku. Byla to jeho nejnevinnější doba dne. Čas od času zůstal vzhůru trochu déle než jeho přítel a tichounce se tetelil nad jeho roztomilostí, skrytý pod rouškou noci.

Will si dovolil vydechnout. Poté přešel k posteli, opřel se rukama o matraci a sklonil se k Nicově tváři. Zlehka jej políbil jako Šípkovou Růženku. Ještě spící Nico se chvíli oddával slastnému pocitu, než se Will odtáhl a Nico otevřel oči. Několik vteřin na sebe jen hleděli. Pak Nico celý zrudl a zakryl si tvář rukama.