The Maze Demigod // Percy Jackson

Mistr labyrintu

Ztrácíme ho!

Pomalu rozlepil oči a zjistil, že se vznáší v nekonečném prostoru. Byl osvětlený vlnícím se oranžovým světlem, jako by někde pod ním plápolal oheň. Kolem něj proletěla skupinka bublin. To je ve vodě? Necítil ale kolem sebe mokro nebo tlak vody. Kde to je?

Neumírej!

Třeštila mu z toho hlava. Odevšad se ozývaly něčí hlasy a tlumené výkřiky. Proč křičí? Proč nepřestanou?

Netluče mu srdce!

Rozhlédl se kolem sebe. Pokusil se pohnout - šlo mu to velmi snadno. Jen tak na zkoušku udělal salto vzad - dokázal provést i cvik, který mu celý život dělal problémy. Ať už je kdekoliv, líbí se mu tady. Má to tu hezkou barvu a zvláštní vůni... Nedokázal ji identifikovat, ale počítal, že takhle nějak by voněl domov.

Aha, už to pochopil. Dalo by se říct, že tohle je bezvědomí? Přechod mezi životem a smrtí? Nedokázal to popsat, ale vzhledem k tomu, že ty hlasy kolem, které nyní záhadně ztichly, patřily Piper, Jasonovi a ten poslední i Willu Solaceovi. Znamená to, že už je mrtvý? Nebo ještě umírá?

Měl by se vrátit? Měl by se vzbudit a ujistit je o tom, že je všechno v pořádku?

Ne, to nepůjde. V hlavě mu postupně vytanuly obrazy. Obrovská travnatá pláň obklopená čtyřmi zdmi, několik malých domků a hromada lidí. Nestvůra - napůl člověk a napůl plaz - ohánějící se noži po Annabeth Chaseové. Rozzuřená mantichora útočící na bezbranného Willa Solace. Empúsa provádějící útok na Franka Zhanga. Pekelný pes zakusující se do Hazeliny paže. 

Všechno to byla jeho vina. Teď pochopil, co celou tu dobu dělal - ovládal Labyrint, vypouštěl nestvůry a přiváděl své přátele do smrtelného nebezpečí. Nezáleží na tom, jestli to prováděl vědomě nebo ne. Ale dělal to. Snažil se nepřímo zabít své přátele. 

Nemůže se vrátit a čekat, že ho po této informaci budou vítat s otevřenou náručí. Dokázal si živě představit nenávist a odpor v jejich očích. Vídal je u svých pěstounů a pitomých příbuzných tak často, že by to pro něj nebylo nijak zvlášť překvapující.

Na druhou stranu tu nemůže zůstat a doufat, že se to za něj vyřeší. Zavinil to všechno, proto musí z toho své přátele zase vysekat. Nehledě na to, jak na něj budou pohlížet. Umřel a nedal jim ani vědět, že žije - teď si uvědomil, jak sobecké to bylo. Musí jim to vynahradit. To je jeho povinnost jako přítele.

Bohužel se nic nestalo. Proč to nestačí? Rozhodl se vrátit, ale očividně to nestačilo. Co jiného by ho donutilo, aby vstal z mrtvých - pokud už tedy mrtvý je? Co jiného je pro něj tak důležité, že by kvůli tomu chtěl žít...?

Tacos.

Měl na ně hroznou chuť. Cítil, jak ho nějaká neviditelná síla drapla a začala táhnout vzhůru - nebo dolů? Blbnul tady tolik, že ani netušil, kde je nahoře a dole. Vlastně to ani nejde poznat, jelikož tu všechno vypadá stejně. Radši zavřel oči.

Když je znovu otevřel, viděl strop ztemnělé místnosti. Všechno ho bolelo, hlavně pravá strana hrudi. Pokud dobře počítal, měl by mít prostřelenou plíci a umřít. Proč se to tedy neděje? Všechno ho bolelo, což byl jediný znak toho, že ještě žije.

Škubl sebou, když pod sebe pomalu položil lokty a začal se zvedat. Slyšel pohyb hned několika lidí, ale než k němu stačili dojít, natáhl směrem k nim ruku. "Stát."

"Leo?" vyrazila ze sebe Piper zmateně. "Co se děje?"

Leo se zvedl do sedu a opřel o chladnou zeď pár metrů za sebou, kam se musel došoupat po zadku. Jeho přátelé stáli několik metrů před ním a nejistě přešlapávali na místě.