The Maze Demigod // Percy Jackson

Krvežíznivost

Jakmile se ocitli na druhé straně magických dveří, jejich úsměvy vystřídala chladná soustředěnost. Obklopovala je temnota, o níž nikdo nic nevěděl, ale tušili, co se tam skrývá. Percy polkl a sáhl si do kapsy pro svou propisku. Neměl z toho dvakrát dobrý pocit.

"Vítejte na pohřebišti nestvůr," řekl Troy tlumeně a vykročil vpřed, v ruce připravenou zbraň. "Musíme přes něj přejít, abychom našli vchod ke dveřím Chaosu."

"Co máte furt s těma dveřma?" zabručel Percy a vydal se za ním.

"Naším patronem je Janus," vysvětlila Illiana, když s ním srovnala krok. "Hodněkrát nám pomohl. Tím, že používáme dveře, mu skládáme poctu."

"Dobře," kývl Percy. "Víme, kam máme jít?"

"Ne," zavrtěl Troy hlavou. "Někoho se zeptáme."

"Koho prosím tě?" divil se Percy.

"Někoho potkáme," zasmál se Troy. Percy si uvědomil, že se hlasitost jejich hovoru zvýšila, takže se k nim vracela ozvěnou. Což znamenalo jediné - už o nich jistě ví i místní obyvatelé.

"Nemluvíme moc nahlas?" zašeptal trochu polekaně.

"Potřebujeme, aby přišli," pokrčila Illiana rameny. "A jed raplů Hexagony nezabije."

"Vážně? Ale Hector -"

"Hector to věděl," prohlásila Illiana smutně. "Cítíme bolest trochu víc než ostatní, ale nezabije nás to."

"To je hrozný," zamumlal Percy.

"Slyšíte to?" tišil je Troy. 

Percy se zaposlouchal. Přejel mu mráz po zádech, když slyšel ty hrozivé skřeky ozývající se v pozadí. Slyšel je jen před pár dny. A nebyl příliš rád, že je slyší znovu.

"To jsou raplové," zašeptala Illiana. "Připravte se."

Zatímco Troy zůstal stát uprostřed chodby, Percy a Illiana se přiblížili každý k jedné straně. Chvíli bylo ticho, než se ozvalo zavrčení a Illianin výkřik. Na stěnách byli raplové zarostlí do popínavých větví nějaké podsvětní rostliny, jichž si ani jeden z nich nevšiml. Illiana mu usekla hlavu, kterou rozšlapala. Ta holka měla docela kuráž. Mohlo jí to klidně ukousnout nohu a ona na to seriózně dupla. Percy měl co dělat, aby jí nezatleskal.

Možná by to byl i udělal, kdyby na něj neskočila ze zdi další stvůra. Párkrát máchl mečem a rozsekl ji napůl. Pak jí pro jistotu probodl mozek, z nějž se vyvalila odporná smrdutá tekutina, která se rozlila po zemi jako kyselina, před níž Percy uskočil.

"Fuj, to je nechutný," ulevil si.

"Povídej mi o tom," zašklebila se Illiana. 

"Už je zase ticho," pronesl Troy zklamaně. "Tak jdeme dál."

Chvíli šli v tichosti, pohybovali se ve tmě převážně po instinktu, který se jim díky schopnostem Hexagonů mnohonásobně zdokonalily. Nakonec to však Percy nevydržel a zeptal se: "Koho se vůbec chceš ptát?"

"Rapla, koho jinýho?" zasmál se Troy. "Nikdo jiný tu není."

Nějakou dobu postupovali naprosto prázdnými chodbami. Percy párkrát šťouchl do porostů kolem zdí, ale už na něj nic nevyskočilo. Nejspíš se jich lekli. Nebo tu už žádní raplové nebyli. Což by jim přišlo trochu nevhod vzhledem k tomu, že je potřebovali k nalezení cíle.

"Co si počneme?" zeptal se Percy, když po sté šťouchl do jednoho kusu porostu. "Nechci tu chodit v kruzích."

"Chováš se, jako bychom tady minimálně žili," odvětila Illiana kysele.

"Docela se to tu k vám hodí," pohodil Percy hlavou a ušklíbl se.

"Říká ten pravej, viď," zašklebila se Illiana.

"Můžete přestat blbnout, snažím se soustředit," okřikl je Troy. "Nemůžu s vámi dětmi pracovat."

"Sklapni, dědku," odvětila Illiana kousavě.

"Tsk," sykl Troy, ale pak se zarazil. Přiložil si prst k rtům a druhou rukou ukázal dopředu. V dálce před nimi se ozývaly známé skřeky. Všichni tři ožili a připravili se. Ani ne tak do bojové pozice, Percy si všiml, že se vlastně naopak všichni uvolnili. Zvláštní, co s ním pocit vší té hexagonské moci udělal. Podle všeho se tak cítili všichni.

Pak si ale vzpomněl na Hectorovu drobnou odhodlanou postavičku pokaždé, když se chystali do bitvy. Jeho nahrbená ramena. Jeho žár v očích. Ne, všichni se tak určitě necítili. A teď už nemohl Hectorovi ani říct, že se není čeho bát.

Slyšel blížící se dupání několika desítek nohou, řev a jistě se přibližující smrt. Ale bylo to jiné, než kdy předtím. Nikde nebylo to známé stáhnutí krku, jemný třes prstů kolem jílce meče, ztuhnutí kolen. Ne, byl naprosto klidný a vyrovnaný, jako býval tehdy v bitvě s Kronem, kdy získal Achillovo prokletí. 

A po dlouhé době, opravdu hodně dlouhé, cítil radost z nadcházející bitvy. Těšil se, až vztáhne meč a zaryje jeho čepel do rozpadajícího se těla hnijícího rapla. Očima těkal ze strany na stranu a snažil se vymyslet, jak nejlépe zaútočit. Chtěl bojovat.

A to nebylo dobře.

Ale on se těšil. Chtěl. A nemohl se dočkat. Jako by toužil po krvi. Po bitvě. Po bolesti. Ale to nebyl on. Ne, to nebyl on. Ale zároveň to vycházelo přímo z jeho nitra. Měla na něj vliv přeměna v Hexagon? Nebo prostě zešílel po letech válek?

Byl to on? Nebyl to on?

Tak kdo tedy byl?

Update po asi tisíci letech.

Omlouvám se, že to zabralo tak dlouho, ale našla jsem si čas až teď. Jsem totiž jeden z těch, co nepíše dopředu - protože mě to nebaví. 

Percy má trochu poruchu osobnosti, jak tak koukám. Je to on? Není to on? Hm?

Trochu opožděně všechno nejlepší do nového roku! Hodně zdaru, štěstí a doufám, že i víc kapitol! :)