The Maze Demigod // Percy Jackson

Ošetřovna

SOLANGELO ALERT

Padala volným pádem směrem k zemi, plíce ji pálily z nedostatku kyslíku a chodník se blížil příliš rychle. Jak se přibližovala k peklu, procházela jí hlavou řeka zmatených myšlenek. Měla v životě hodně, čeho litovala a co chtěla napravit, co chtěla prožít a co chtěla zkusit, ale městská dlažba brzy všechny její sny rozmázne v rudou skvrnu a zlomený vaz.

Vždycky si představovala, že těsně před smrtí uvidí celý svůj život, svého dokonalého manžela a děti, úspěšnou kariéru módní návrhářky nebo herečky a zemře spokojená, v kruhu rodiny a přátel. Nikdy by ji nenapadlo, že její konec nastane při západu slunce v New Yorku a její poslední vzpomínka bude onen večer na střeše, kdy s Troyem, chlapcem, kterého vlastně neznala, hleděla na velký zářící měsíc a hledala u něj podporu v těžkých časech.

Zavřela oči a očekávajíc smrt přistála... do něčeho měkkého? Překvapeně otevřela oči a při pohledu na černého mastifa velikosti tanku, na němž přistála, vyjekla. Pak se na ni pekelný pes obrátil s takovým nadšením v očích, že ji to ihned přešlo.

"Paní O'Learyová!" pronesla překvapeně. Pamatovala si ji z Tábora polokrevných, kde s nimi jeden čas pobývala. Měla však za to, že v podsvětí zemřela. Podrbala ji láskyplně za ušima a objala kolem krku. "Ty jedna potvoro, zachránila jsi mi život."

Paní O'Learyová ji olízala drsným jazykem a nechala ji sklouznout ze svých zad. Když Drew přistála na zemi, padl její pohled na fenčino tělo. Bylo zjizvené a některé šrámy byly stále otevřené. Přikryla si rukou ústa a chvilku zaraženě stála, než s fenou navázala oční kontakt. "Musíme tě dostat k Willovi."

"Můžeš sebou sakra přestat šít a zklidnit se?" Ve Willově hlase zazněla autorita, která nešla ignorovat. Nico protočil očima, ale usedl na židli a nastavil ruce před sebe. Když se honili po parkovišti to ráno, odřel si ruce. A ač se už vytvořily strupy, nešťastnou náhodou si je strhl a nyní mu silně krvácely obě dlaně. Will se mu je snažil vyčistit, ale Nico před ním utíkal, dokud se Will nenaštval.

"Jsi jak malej," zabručel si Apollónův syn pro sebe. Nico sledoval jeho soustředěné modré oči fixované na namočený kus látky, který jemně přikládal k jeho ranám. Bylo fascinující ho sledovat při práci. Nehledě na vážnost zranění je všechny vnímal stejnou vahou, všechny byly důležité a i když za ním někdo přišel s mělkým škrábancem od nože, vždycky všechny ošetřil a nikdy se nikomu nevysmál. 

Nico ho nechal něžně se dotýkat jeho rukou a zkoumat jeho zranění, zatímco obdivoval jeho krásu. Will měl nedokonalosti. Blonďaté vlasy měl mastné, pod očima měl temné kruhy z nevyspalosti, sprška pih na jeho tváři se ztrácela kvůli opálení, jeho nos byl lehce zkřivený, jeho rty byly nesymetrické, jeho brada lehce výraznější díky všem těm kilům, co za posledních pár měsíců shodil. 

"Co se děje, di Angelo?" zeptal se najednou, aniž by zvedl pohled, a dál obvazoval jeho ruce.

"Co myslíš?" opáčil Nico zmateně.

"Zíráš na mě jako na zjevení," řekl Will a konečně k němu zvedl oči. Vypadal unaveně, ale zároveň uvolněně. Jeho pohled byl intenzivní, jako by snažil Nica pohltit.

"Jen si myslím, že jsi nádhernej," odpověděl tmavovlasý chlapec upřímně.

Willovy tváře se postupně zbarvily do růžova a blonďák odvrátil pohled. "Co to sakra říkáš?" vrtěl hlavou a vrátil se k práci, ale Nico v jeho tónu poznal rozpaky. Pousmál se.

"Jsi roztomilý, když se červenáš," uchechtl se.

Will našpulil rty a pustil jeho ošetřené dlaně. "Myslím, že v tom máš infekci. Plácáš nesmysly."

"Wille..."

"Ty víš, že se nenávidím."

Nica jeho tvrdá slova zarazila. Chvíli se odmlčel. Ano, věděl to. Ačkoliv to Will dobře schovával, poznal to. Na drobnostech. Způsob, jakým na sebe hleděl v zrcadle. Způsob, jakým žmoulal své triko, kdykoliv na jeho bedrech ležela nějaká vážná situace. Způsob, jakým potají o samotě sedával v koutech a nadával si. Způsob, jak mu na sobě samotném nezáleželo. Viděl to. Ale nechtěl to slyšet.

Nico ho chytil za ruce a silou vůle ho donutil navázat oční kontakt, který odmítal nechat přerušit. Podíval se mu přímo do očí a zhluboka se nadechl. "Wille Solacei. Vím, že toho máš za sebou hodně. Vím, že toho o tobě pořád moc nevím a že je pro mě většina tvého života stále tajemstvím. Ale slibuju ti, na svou duši a život, že ať se v minulosti událo cokoliv, nezmění to můj pohled na Willa Solace, kterého znám dneska. Na mého Willa. Rozumíš?"

Will se smutně pousmál. "Nevím, jestli je to pravda..."

"Wille." Nico ho přerušil důrazněji, než zamýšlel, proto rychle zmírnil svůj hlas. "Wille. Miluju tě víc než kohokoliv jinýho na celým světě. Sám sebe taky nemám rád. Nesnáším se a někdy si říkám, že by bylo lepší, kdybych tu vůbec nebyl. Ale mám tebe. Díky tobě chci pokračovat. Chci jít dál. Chci s tebou žít. Dáváš mi naději a sílu a světlo, všechno pozitivní, co mi roky chybělo. Budu tě milovat za nás oba, dokud se nenaučíš sám sebe přijmout."

Náhle se mu zdálo, že světlovlasý chlapec před ním vypadá mnohem křehčeji než obvykle. Jeho ruce stále spočívaly v těch jeho, ale jeho ramena byla skleslá a v očích se mu leskly slzy. "Promiň," zašeptal. "Omlouvám se."

"Neomlouvej se," prosil ho Nico. Zraňovalo ho vidět ho takhle. Zlomeného. Nešťastného. Slabého. Ale věděl, že každý má tuto stránku a cítil se poctěn, že mu ji Will beze strachu ukazuje. Will seděl na židli s kolečky, tudíž si ho přitáhl blíže k posteli, na níž seděl, až se jejich obličeje téměř dotýkaly. "Jsi ten nejsilnější a nejpozitivnější člověk, jakýho znám."

"Percy je silnější," namítl Will chabě.

"Percy je silný," uznal Nico, "ale jinak. Ty denodenně zachraňuješ životy, neseš si smutek z minulosti i ze smrti všech, kteří to nezvládli, hluboko tam dole jsi zlomený stejně jako já, ale stejně každý den vstaneš s úsměvem na tváři, všechny utěšuješ a povzbuzuješ, nehledě na to jak moc nešťastný jsi. To je obří síla, kterou obdivuju. Chtěl bych být jako ty."

"Nico..." Will se na něj podíval a několik slz uniklo z jeho očí po tvářích dolů. Nico mu je bříškem palce setřel, načež si ho přitáhl k sobě a políbil ho. Byl to tak přirozený pohyb a Will ihned zareagoval. Cítil mezi jejich spojenými rty porozumění a lásku, která ho hřála hluboko v srdci.

Nakonec se odtáhl a pohladil ho po tváři. "Nesmíš to vzdát, rozumíš? Aspoň kvůli mě. Nejsi v tom sám, jsem tu s tebou a pro tebe. Můžeš se mi s čímkoliv svěřit, ano?"

Will přikývl a otřel si slzy. "Jsem taková padavka," zasmál se.

"I tak tě miluju," zakřenil se Nico.

Vyrušilo je zaklepání na dveře. Než stačili cokoliv říct, vrazila dovnitř Drew. Byla udýchaná, měla napuchlé rty a kolem krku rudé šrámy, jako by ji někdo škrtil. V očích se jí zračila panika a zmatení, což oba donutilo si stoupnout.

"Kdo ti ublížil, Drew?" zeptal se Will konejšivým hlasem.

"To je teď vedlejší," mávla Drew rukou. "Paní O'Learyová se vrátila. Ale krvácí."

Chlapci si vyměnili zmatené pohledy. Copak se pro ně pekelná fena neobětovala u pekelné brány? Chvíli se mlčky dohadovali, než se oba obrátili k Drew a bez dalších okolků ji následovali ven.