The Maze Demigod // Percy Jackson

Uprchlíci z Kung Fu klubu?

Když se probudila, viděla nad sebou strop obchodního centra, jako vždy. Promnula si čelo a posadila se. Spala společně se všemi ostatními ve velké hale, která dřív bývala nějakým obchodem, ale ten rychle zrušili a udělali si z něj noclehárnu. Postavila se na nohy a proplétala se mezi spícími polobohy, ve snaze je nevzbudit.

Pořádně se nadechla až ve chvíli, kdy vyšla na parkoviště a protáhla se. V dálce viděla vycházející slunce, tvořící na zemi dlouhé temné stíny. Nemohla si pomoct, musela si vzpomenout na Nica. Jak se mu asi vede? Viděla ho ve vysílání Iris, ale nemohla se ho zeptat, jak se má. Doufala, že se mu v těch dvou měsících, co se neviděli, nic hrozného nestalo. V hlavě si připravovala monolog, kterým mu vynadá za to, že utekl bez jejího vědomí - ale věděla, že toho nakonec nebude schopná. Bude ráda, že žije. 

Ještě chvíli postávala na místě a přemýšlela, než se rozhodla vrátit dovnitř. V tu chvíli, kdy se ale obracela k odchodu, si všimla rychle se blížící postavy na cestě, asi patnáct metrů od ní. Poznala v ní nově naverbovanou drobnou taiwanskou Lovkyni, Chia-yu. Běžela jako o závod, sotva dech popadala, a vypadala více než rozrušeně.

"Co se děje?" chtěla vědět Reyna. Ignorovala fakt, že má na sobě jen dlouhé triko a podkolenky, což používala jako pyžamo. Když nad tím tak přemýšlela, bylo to více než nepraktické, kdyby na ně někdo během noci zaútočil a ona musela do boje. Ale bylo to zase příjemné.

"Vrátili se!" hlásila Chia-yu. Reyna nedokázala rozpoznat, zda šlo o dobrou zprávu nebo špatnou - kdo se vůbec vrátil?

"Kdo?" chtěla vědět, připravená kdykoliv zaběhnout zpět do budovy a všechny vzbudit. 

"Malý Grace, satyrové a další polobozi!" prohlásila Chia-yu nadšeně.

Reyna se zarazila. Cože? "Jak to? Vždyť byli tak daleko!"

"Hádův syn prošel stíny," tvrdila Chia-yu.

"Kolik jich přišlo?"

"Asi čtyřicet."

"Najdi svou vůdkyni a odveď ji na místo, kde se objevili. Kde vůbec jsou?"

"Na severní hranici."

"Víš, co máš dělat. Jdi!" Ani nezkontrolovala, jestli Lovkyně udělala, co měla. Bez čekání se rozběhla na sever. Možná si měla vzít boty, ty kameny zabodávající se do chodidel byly hrozné. Snažila se tomu nevěnovat pozornost. Musela všem dát povolení vkročit dovnitř dřív, než dorazí nestvůry a pobijí je. Díky Illianě obehnali svůj kus města kouzelnou hranicí, označenou modrými pruhy, kterou směl kdokoliv překročit jen s jejím povolením. Nebyla to stoprocentní ochrana - sama Illiana je varovala před svými amatérskými schopnostmi - ale běžné nestvůry to udrželo na místě, ačkoliv před Chaosem by to nestálo za nic.

Netrvalo dlouho a uhnula do ulice, na jejímž konci viděla hromadu lidí - nebo aspoň bytostí. Jakmile je zahlédla, přidala na už tak rychlém tempu. Poháněla ji radost ze shledání i strach o jejich bezpečí. Už jak se blížila, slyšela potěšené výkřiky, když ji viděli. Normálně se vždy zastavila tak dva metry za hranicí a nejprve obhlédla situaci. Nyní však bez ostychu přeběhla za hranici a smykem se zastavila až u Nica, kterého sevřela v pevném objetí. Všichni ostatní zmlkli a s úsměvy sledovali šťastné setkání.

Když se odtáhla, zamračila se a založila si ruce na prsou. "Zklamal jste mě, mladý pane. Takhle zdrhnout a zmizet!" Ano, tohle jediné vytáhla ze svého dlouhého kázání.

Nico se usmál. "Promiň, Reyno. Ale bylo to to nejlepší, co jsem mohl udělat."

Reyna si povzdechla a rozhodla se, že ho nechá být. Pak se obrátila k ostatním. "Moc ráda vás vidím. Naše řady řídnou. Potřebujeme posily."