The Maze Demigod // Percy Jackson

Prašný palác

Jeho život málem skončil (už asi po sto druhé), když mu uklouzla noha a málem se zřítil do propasti pod sebou. Ano, mohli se teleportovat stíny za pomocí paní O'Learyové, ale shodli se, že kdyby je všechny převážela, vyčerpala by se a už by jim dál nemohla pomoct. Proto se rozhodli, že na tu skálu vylezou po svých.

"Vážně jsme tu správně?" zeptal se Percy a přitáhl se zpět na úzkou cestu podél skalní stěny. Grover, který šel před ním, a Leo, který byl těsně za ním, se natáhli a pomohli mu zpět na nohy. 

"Nahoru, nahoru, cesta nahoru," přitakala Ella, která létala kolem a ustaraně sledovala všechny ostatní.

"Děkujeme za radu," usmál se na ni Leo vyčerpaně.

"Horší místo si kentauři vybrat nemohli," zabručela Piper.

"Začínám mít pocit, že tam na nás čeká něco jiného," zamručela Annabeth.

"Prosím tě, nic nepřivolávej," umlčel ji Grover rychle. "Už mám všech nebezpečí po krk. Chci poklidnou cestu za kentaury bez žádných nestvůr."

"Na to sis vybral špatný společníky," uchechtl se Percy a poplácal ho po rameni. "Lezeme dál."

Nenechali se dvakrát pobízet. Šplhali dál, snažili se nespadnout a hlasitě nadávali pokaždé, když se jim cesta začala drolit. Tyson lezl jako poslední, připraven zachytit Annabeth či Piper, kdyby bylo potřeba. Vlastně prováděli dost nebezpečnou činnost, když se takhle plazili nahoru bez jištění, ale zaprvé, kde by ho vzali? A zadruhé, byli polobohové. Trénovali, aby podobné situace přežili. 

Když byli konečně nahoře, strach a stres z nich odpadl tak náhle, že se na rovině složili k zemi. Percy se převalil k Annabeth, aby ji mohl obejmout a sdílet s ní tu úlevu z přežití. Celou dobu ho sžíral strach o ni a nebyl dvakrát nadšený tím, jak se poskládali za sebe, protože ji neměl na blízku, ale bylo to nejmoudřejší, co mohli udělat - aspoň podle Annabeth. 

Unaveně zvedl hlavu, když slyšel tlumený výkřik. Piper a Leo svou úlevu vyjadřovali trochu jinak. Leželi vedle sebe, šťouchali se a snažili se jeden utéct před tím druhým. Bylo zvláštní je takhle vidět, ale zase proč ne? Aspoň jsou v pořádku.

"Hm, tak jsme možná někde špatně odbočili," zamumlal Grover, načež se Percy otočil k němu, aby viděl, co jeho přítele satyra tak rozrušilo, a ihned pochopil. V dálce před nimi, z části zakrytý oblaky prachu valící se přes krajinu, se tyčil vysoký palác. Byl celý černý a leskl se na slunci, jako by byl z kovu. To by se ještě dalo skousnout, ale Percy brzy zaregistroval něco více znepokujícího. Tvar budovy se měnil, jako by se nedokázala rozhodnout, jak by měla vypadat. Jednou byla vysoká minimálně osmnáct metrů s dlouhými věžemi, poté se zase roztáhla do šířky a svou výšku snížila. Percymu to připomnělo jeho mámu, jak se vždycky čtyřicetkrát převlékala, když měla jít na schůzku s Paulem.

"Tam asi máme jít, co?" přerušil ticho Leo. Oba s Piper už stáli na nohou, naprosto v klidu bez rvaček.

"Ne, tam prosím ne," obrátil Grover oči k nebesům.

"Proč? Co to je?" chtěla vědět Piper.

"Dělali jsme vlastní průzkumy a výzkumy," zamumlal Grover. Percy si všiml, jak se jeho kozí část těla lehce třese. "Chaos má tři nestvůry, které jsou něco jako kotvy jeho moci. Nikdy nebyly v řecké mytologii zmíněný, ale teď se vrátily z nejhlubších hlubin Tartaru."

"Děláš si legraci?" zaskučela Annabeth. "Proč všechno nese ještě větší zápletku, než by muselo? To nemůžou všichni zloduši mít jednoho psa, kterýho nakopneš a je to? Proč všechno musí být tak komplikované? Nesnáším kohokoliv, kdo tohle vymýšlí!"

"Vsadím se, že nejdou porazit," přidal se Percy.

"Máš recht."

"A že je porazí jen Percy Jackson."

"No..."

"Dělám si legraci. Proč tu vůbec jsme? Myslel jsem, že jdeme za kentaury."

"Vedla nás paní O'Learyová," kývl Grover k obrovskému černému psovi pár metrů od nich. "Chtěli jsme za kentaury. Tím pádem musí být někde tady."

"Kde by mohli být?" uvažovala Piper.

"Navštívíme královské stáje," navrhl Leo. "Třeba tam budou."

"Kentauři nejsou koně," zamračila se na něj Annabeth.

"Ale ví to i Chaos?" opáčil Leo.

Percy vycítil to napětí ve vzduchu. Jako by z obou sršila elektřina. To nemohlo být dobré znamení. Postavil se mezi ně ve snaze je zklidnit. "Zachovejte chladnou hlavu. Všichni. Jsme blízko Chaosu. Jistě na nás bude mít nějaký vliv. Nesmíme se nechat rozházet a držet při sobě. Hádky nám nepomůžou."

"Máš pravdu," řekla Annabeth. "Promiň, Leo."

"Kdo by nás tam asi tak mohl čekat?" zajímala se Piper.

"Podle tohohle asi Konis," přemýšlel Grover. 

"Prach," přeložila Annabeth tiše ze starořečtiny.

Grover přikývl. "Teoreticky by se mu dalo říkat bůh, ale protože je to zplozenec Chaosu, říká se jim jen jmény. Konis, Prach. Skia, Stín. Algedon, Bolest."

"To jsou krásný jména," uznal Percy. "Takže teď jdeme za Konidem?"

"Přesně," souhlasil Grover.

Percy si praskl klouby. "Tak fajn. Pojďme osvobodit kentaury. Třeba ho ani nepotkáme."

Kéž by.

Update po 12 dnech. Docela úspěch :D Chvíli jsem přemýšlela, že bych to rozdělila do dvou knížek, ale teď už to nemá moc cenu, takže se budete muset smířit s tím, že tohle je 73. kapitola a ještě jich pár bude. Na svou obranu ale zase říkám, že píšu docela krátké kapitoly (vzhledem k frekvenci updateů bych to měla asi zvednout, no). Teď přes léto by se to ale mohlo zlepšit, protože pokud nebudu lítat po práci nebo hlídat děti, měla bych mít vlastně čas jenom psát. Třeba se mi to povede :))

Chtěla jsem se zeptat, jestli vám v TMD něco chybí? Třeba "Chybí mi tu tahle postava, chci, aby tu byla víckrát." nebo "Přestaň to prodlužovat a konečně to ukonči." atd. Že bych se to pokusila před koncem trochu dohnat :)

Taky vás chci upozornit, že mě tohle psaní nakonec začalo docela bavit, takže v případě nezájmu přeskakujte :D