The Maze Demigod // Percy Jackson

Vražda: Žádná léčba

Percy věděl, že ne všechny bitvy se dají vyhrát bez obětí. Ale na tuhle nebyl připravený.

Běželi po té cestě kolem hory, drželi se co nejvíc uprostřed, aby nehrozil pád ani z hory na louku, ani do nekonečné propasti. Zvuk vodopádu hlučel tichounce vedle nich, jako by tam byla zeď. Zvláštní. Nemluvili, jen spěšně pokračovali vzhůru a vyčkávali na jakýkoliv náznak přítomnosti nestvůr. Žádné se ale neobjevovaly, což je znervózňovalo snad víc, než kdyby se na ně nějaké valily.

Celou dobu myslel jen na Annabeth. Ačkoliv si slíbil, že bude dávat pozor na Hectora, nedokázal u něj udržet své myšlenky. Věděl, že je tam nahoře a že ho potřebuje. 

Za celou dlouhou cestu nahoru nepromluvili a postupně byli nervóznější a nervóznější. Jak to, že na ně nikdo neútočí? Čeká na ně nahoře celá nepřemožitelná armáda, nebo si jich Úranos ještě nevšiml?

Nakonec je Hector pohybem paže zarazil. Zastavili se na konci cesty - Percy s údivem zjistil, že slunce už zapadá - před velkou železnou bránou. Percy už začínal tyhle příšerné dechberoucí brány nenávidět - kdykoliv k nějaké takové došli, začaly problémy. Až se setká s Úranem, donutí toho starého dědka, aby aspoň změnil zařízení.

"Tam za tím je on, co?" zašeptal Leo, jako by se něčeho bál.

"S největší pravděpodobností ano," řekl Hector stejně tiše.

"Jsme na to připraveni?" strachoval se Frank.

"Musíme," prohlásil Will.

"Snad jsou všichni v pořádku," zadoufal Nico.

"Pokud nebudou, urvu tomu dědulovi hlavu," zavrčel Percy nebezpečně a jako jediný hlasitě, až všichni nadskočili.

"Tak otevřete ty dveře, než je utrhne i nám," pobídla všechny Kalypsó.

Hector to nejspíš vzal jako příkaz pro sebe, protože chytil křídla dveří a opřel se o ně. Nejdřív se nedělo vůbec nic, ale pak se začaly pomalu pohybovat. Ostatní chlapci co nejrychleji přispěchali na pomoc a všichni se společně pustili do otevírání dveří. Ačkoliv jedno křídlo táhli další dva, cítil Percy jeho obří váhu. Muselo vážit tak tunu. 

Konečně je otevřeli a proklouzli dovnitř. Kalypsó se nyní držela v čele. Tiše překračovala po mramorové podlaze a rozhlížela se kolem. Vypadalo to tu jako obří vstupní síň. Strop, který se tyčil minimálně pět metrů nad nimi, podepíraly mramorové sloupy. Před nimi se podél stěn zvedaly schodiště vedoucí k malému mezipatru, v němž se nacházely další dveře. Jinak kromě stolku s vázou a čtyřmi exoticky vyhlížející bílými květinami uprostřed kruhového prostoru tu nebylo nic.

"Tak takhle luxusní vstupní halu nemá ani tía Callida," zahvízdal Leo, což se ohlušujícím způsobem odrazilo od stěn. 

Nico po něm vrhl varovným pohledem dítěte podsvětí.

Leo rychle zvedl ruce. "Pardon."

"Jdeme nahoru," rozhodl Percy. Nikdo nic nenamítal, jen se poslušně seřadili za spontánně a ne nahlas zvoleným vůdcem. Kráčeli po schodech vzhůru a ostražitě se rozhlíželi kolem po nebezpečí. Jenže kromě nich tu očividně nikdo nebyl.

Krátce se zastavili přede dveřmi a zkusmo do nich strčili. Oproti těm vstupním byly tyto stejně těžké jako každé jiné běžné dveře. Otevřeli je a vešli dovnitř. Místnost byla prakticky stejná jako ta předchozí, jen dále nevedly schody a strop se postupně zužoval. 

Více než zařízení interiéru je však zaujala čtyři křesla v kruhu uprostřed místnosti. Na chvíli ztuhli na místě, než se rozběhli vpřed. Všichni ale narazili do neviditelné stěny, která je dělila od jejich čtyř přátel. V každém křesle seděl jeden polobůh - Jason, Piper, Hazel a Annabeth.