The Maze Demigod // Percy Jackson

"Remember"

Seděl na travnatém kopci pod rozložitou borovicí a hleděl na údolí pod sebou. V záři k západu se sklánějícího slunce viděl nízké budovy, les a různě vypadající prostory. Měl pocit, že kolem stájí se proháněli okřídlení koně a z té lezecké stěny tekla láva. 

Byl to tak známý pohled. Nevěděl odkud, ale znal to tu. V hrudi mu třepotal hřejivý pocit domova. Sledoval, jak se sluneční paprsky odrážejí od moře a vytváří na hladině zlatavé obrazce. Pousmál se. Jak se lidem žijící tady asi vede?

"Nijak," odpověděl mu na nevyslovenou otázku povědomý hlas. "Nikdo tu už totiž nežije."

Pohled sebou zacukal jako obraz staré televize a změnil se. Svěží tráva, zelené stromy, dřevěné domy, to vše najednou zmizelo. Zbyla tu jen ohořelá pustina. Spáleniště. Slunce svítilo šedivě, moře bylo tak divně klidné, jako by bylo mrtvé. Padla na něj negativní a temná atmosféra. Co se tu stalo?

"Všechno je špatně." Vedle něj si sedl do suchého sena, které se stalo z trávy, chlapec. Trochu tmavší hispánská pleť, kudrnaté tmavě hnědé vlasy, hubená nízká postava. Všechno tak důvěrně známé. Jen oči byly jiné. Už nebyly zářivě modré, téměř jako by fosforeskovaly. Byly světlejší, lehce smíchané se zelenou. A ačkoliv by neměly být, vypadaly až příliš živě a uvědoměle.

"Hecku," vypadlo z Percyho úst. Na to jediné si dokázal vzpomenout. Všechno ostatní měl skryté v neprostupném obalu nevědomí. Nepamatoval si jejich historii. Jejich příběh. Nevěděl nic, a přesto mu to stačilo, aby mu pocuchal vlasy.

"Musíš se vrátit," prohlásil Hector a podíval se na něj. "Musíš si vzpomenout."

"Nevím na co," zavrtěl Percy hlavou.

"Něco ti ukážu," slíbil mu Hector a chytil ho za ruku. Zároveň v tu samou chvíli se rozplynul a Percy se ocitl sám, uprostřed spáleniště.

Nyní bylo ale trochu jiné. Kolem už nebyla planina seschlé trávy, ale tvrdá země a všude kolem harampádí. Nad ním se tyčil kovový obr, který na někoho útočil, ale Percy neviděl na koho. Jeho pozornost se soustředila na dívku před ním. Byla drobná a mladá, mohlo jí být tak třináct, čtrnáct let, s olivovou pletí a dlouhými vlasy zapletenými do copu. Podívala se na obra a pak zpět na Percyho.

"Ne, půjdu já," řekla se zatnutými zuby.

Percy začal mluvit, ale bylo to jako by opakoval naučené fráze. "Nemůžeš. Nemáš s tím zkušenosti! Umřeš."

"Můžu za to já, že se do nás ta nestvůra pustila," prohlásila rozhodnutě. "Takže je to moje povinnost. Tumáš." Vtiskla mu do ruky malou sošku boha. "Kdyby se něco stalo, dej to Nicovi. Řekni mu... řekni mu, jak se to stalo."

"Bianco, to ne!"

Než ji ale stihl zastavit, rozběhla se směrem k obrovi. Jeho nohy ho neposlouchaly - věděl, že by měl vyběhnout vpřed a zastavit ji. Tenhle sen nedával smysl, ale nechtěl, aby mu tu umíraly malé holčičky.

Náhle se objevil v temném malém prostoru. Hýbal se a vypadal jako vnitřek dodávky, jen to tu hnusně smrdělo. Vedle něj si v kleci zívl lev a v druhé kleci zaklepaly kopyty zebra a antilopa. Bože, kde to je? Vedle něj seděla Annabeth, ušmudlaná a zpocená, ještě malá, tak dvanáctiletá, a mnula si kšiltovku v rukách.

"Hele," oslovila ho. "Mrzí mě, že jsem v tom vodním parku tak jančila, Percy."

"To nic," zareagoval Percy. Udiveně zjistil, že mluví vyšším hlasem než normálně. Dětským.

"To jenom..." Otřásla se. "Kvůli těm pavoukům."

"Kvůli příběhu s Arachné," hádal Percy. "Byla proměněna v pavouka, protože vyzvala tvou mámu k soutěži v tkaní, že?" Moment. Co si tak pamatoval z hodin dějepisu,  Arachné je mytologická řecká postava a bojovala s bohyní Athénou. Je přeci blbost, aby byla Annabeth dcerou bohyně, ne? To jsou ale divné sny.

Ocitl se ve stoce. No fuj, to byl zápach. Uslyšel výkřik. Jako ve snu se rozběhl tím směrem a uvažoval, proč to vůbec dělá a co to znamená. Potkal tam odpornou stvůru, ze které se málem pozvracel. Pokud si dobře vzpomínal, byla to Kampê. Tyčila se nad třemi dívkami a útočila na ně. Jedna dívka ležela na zemi a nehýbala se, druhá ji držela v náruči a nejspíš jí něco říkala, zatímco ta třetí stála před nimi v ochranitelském gestu. Zahlédl lesk dýky, blond vlasy, odhodlaný výraz a krvavé šrámy.

  "ANNABETH!" zařval tak mocně, že sebou Kampê trhla. Jako ve zpomaleném filmu k němu Annabeth obrátila hlavu a šokovaně se na něj podívala. Než se ale stačil vrhnout k ní, obraz se rozplynul jako všechno ostatní.

Celý zpocený se posadil a otevřel oči. Zhluboka dýchal a cítil, jak po něm stékají studené proudy vody. Byl v šoku. Vyděšený. Cítil, že je něco jinak. Něco se změnilo. Něco výrazného a vážného. Jako by se něco zlomilo.

Uslyšel spěšné kroky po schodech a v další chvíli seděl na kraji jeho postele Jason se starostlivým výrazem ve tváři. Nejspíš ze spaní křičel.

"Co se děje, Percy?" chtěl vědět.

Percy zalapal po dechu a setřel si paží čelo. Překvapeně zjistil, že v ruce něco drží. Rozevřel dlaň a nevěřícně hleděl na malého tmavého panáčka v ruce. Byla to figurka. Toho boha, kterého viděl ve snu. Toho, kterého mu dala Bianca. 

Bianca, kterou nechal zemřít.