The Maze Demigod // Percy Jackson

Loučení

"To nemyslíš vážně, že ne?!" zakřičela Annabeth. Běžela za Percym, který procházel prázdnou budovou a snažil se od ní dostat co nejdál, aby neviděl její slzy, jež jí v proudech stékaly po tvářích a tvořily slané cestičky. Ruce měl zaražené hluboko do kapes a ramena nahrbená, aby ji nemohl ani koutkem oka zahlédnout.

"Percy Jacksone, okamžitě se zastav!" přikázala mu autorativně a on se proti své vůli zarazil na místě. Zavřel tedy aspoň oči, ale slyšel její kroky ozývající se ozvěnou po chodbě, jak ho obešly a zastavily se přímo před ním.

Dlouho nic neříkala. Slyšel jen její dech, což taky byla jediná známka její přítomnosti. Pak si jednou nohou nakročila a začala do něj bušit pěstmi, oslabená slzami. "Percy, ty idiote," lkala. "Nevíš, kolikrát jsem v ruce držela nůž a vymýšlela, jak se nejlíp zabít. Protože jsi umřel. Protože bez tebe prostě nechci být. A teď se mi vrátíš a..." Její hlas se zlomil vzlykem. "Nemůžeš... prostě nemůžeš!"

Percy ji nechal, ať si vybije své emoce a pak ji chytil, když se vysíleně hroutila. Přitiskl si ji do náruče, nechal ji, aby si schovala obličej do jeho hrudi, ale stále nic neříkal. Věděl, jak je to pro ni těžké, a proto nevěděl, co na to říct. Pro něj to totiž bylo mnohem těžší.

"Proč mi vždycky takhle odejdeš?" lkala Annabeth bezmocně.

"Třeba to přežiju," snažil se jí Percy povzbudit, ale chabě.

"Nelži sám sobě," zavrtěla hlavou. "Možná o tom moc nevím, ale dokážu si spočítat pravděpodobnost tvýho přežití stejně jako ty."

"Annabeth." Percy se od ní odtáhl a chytil si její tvář do dlaní, snižujíc se na úroveň jejích uslzených očí. "Pravděpodobnost, že přežiju je jedno procento, stejně jako vždycky. Ale vždycky jsme žili pro to jedno procento. Nikdy jsme se nenechali ovládnout pesimismem z těch zbylých devadesáti devíti. Tak proč to neudělat i tentokrát stejně?"

Pokusila se něco říct, ale vyznělo to spíše jako kočičí zamňoukání. Percy se zasmál, setřel jí palci slzy z tváří a políbil ji na čelo. "To zvládneme. Jako vždycky."

Annabeth se pokusila usmát a přikývla, ač věděla, že tohle nezvládnou. Tentokrát to nemůže dopadnout pohádkově.

Ostatní odešli, jen Illiana, Reyna a Jacob zůstali v jejich "zasedací místnosti". Hleděli na desku stolu, každý pohroužen do vlastních myšlenek, za přítomnosti těžkého ticha.

"Zhoršuje se to," pronesla Reyna nakonec temným hlasem, čímž prolomila silné ledy.

"Já vím," přikývla Illiana.

"Co s tím můžu dělat?" Reyna k ní zvedla oči plné zoufalé naděje. Illianě trhalo srdce, když říkala: "Bohužel nic. Tvoje sebeovládání je zlomené. Pokud se ti nepodaří převzít kontrolu, zešílíš... a to pak nekončí dobře.

Hlava prétorky spadla do dlaní a její tělo se otřáslo bolestným vzlykem. Illiana si s Jacobem vyměnila smutný pohled a konejšivě ji pohladila po zádech.

"Takhle to přece nemůže být!" vrtěla Reyna hlavou. "Jsem prétorka. Nemůžu se nechat ovládnout Chaosem."

"Před tím, že jsi prétorka, jsi hlavně člověk," promluvil Jacob. "Víš, co to dělá s bohy. Jejich sváry se násobí a boje jsou častější. Chaos momentálně ovládá všechno."

"Visí na mě celý zbytek polobohů a všichni spojenci," plakala Reyna. "A já je nemůžu vést. Co si mám počít?"

"Máš Franka," povzbuzovala ji Illiana. "Nejsi na prétorství sama. A kromě něj i všechny ostatní kamarády."

"Budeme to muset zvládnout," přidal se Jacob. "A zvládneme. Jen zachovej chladnou hlavu."

"Nemáme šanci." Reyna zněla ohromně negativně. Zvedla hlavu a třaslavě se nadechla. "Už teď se sotva bráníme a týdně ztratíme v průměru dva lidi. Ze stovek polobohů je nás sotva osmdesát. Možná míň. Stejně to nemá cenu. Umřeme, svět skončí -"

Náhle se odmlčela, když jí na tváři přistála Illianina dlaň. Chytila se za postižené místo a nevěřícně se na druhou dívku zahleděla. Vážně jí právě dala facku? Soudě podle Jacobova šokovaného výrazu, který zpozorovala periferním viděnín, nebyla překvapená sama.

"Přestaň mluvit takhle!" Illianě do očí vhrkly slzy. "Musíš pokračovat v tom, co děláš, neztrácet naději a dovést všechny do bezpečí a k vítězství! Když takhle budeš uvažovat ty, budou si to myslet i ostatní. A to nesmíš dovolit!"

Reyna spustila svou ruku do klína a zamyslela se nad tím, co jí Illiana právě řekla. Měla nakonec pravdu. Chovala se hloupě, když se nechala takhle ovlivnit pesimismem a beznadějí. Co se to s ní jen děje?

"Máš recht," kývla Reyna. "Racionalitu přebíjí emoce. Musím se uklidnit a dát do kupy. Jinak -"

V tu chvíli se otevřely dveře a v nich stanuli Jason, Piper a Nico, v tvářích lítost a odhodlání. Reyna na ně hleděla s pootevřenou pusou a uvědomila si, že má tváře stále mokré a oči zarudlé pláčem. Rychle si je otřela hřbetem ruky a odkašlala si, aby zaujala trochu úctyhodnější pozici.

"Promiňte, že sem tak vtrháváme," ozval se Jason, "ale poslouchali jsme za dveřmi."

"Jen náhodou," doplnila Piper rychle. "Ale už to tak nemůžeme nechat."

"Reyno." Nico jí věnoval pohled tak smutný, že ještě nikdy nikoho takhle nešťastného neviděla. "Nepropadej depresím. My ti věříme. Jsme si jistí, že to určitě všichni zvládneme. Tak prosím, důvěřuj trochu jak našim schopnostem, tak sobě. Bude to dobrý."

Reyna chápavě přikývla. "Omlouvám se za svoje chování. Nechala jsem se unést." Povzdechla si a zvedla se ze svého místa. "Fajn. Čas spát. Zítra vypravíme Hexagony na cestu a hned poté sestavíme plán." V očích se jí blýsklo její typické chladné odhodlání. "Tuhle válku nehodlám prohrát."