The Maze Demigod // Percy Jackson

Návrat

BAD LANGUAGE ALERT

Nevěděla, co ji to popadlo. Ale zničehonic její vnitřní prázdnotu nahradil hořící vztek a měla pocit, že všechno roztrhá a někoho zabije. Nenáviděla, že na ně někdo zaútočil. Nenáviděla toho, kdo ohrozil její přátele. Přišla o životní lásku. Nehodlala přijít o nikoho dalšího.

"Počkej, Annie -" křičel Grover, ale Annabeth ho dávno neslyšela. Zvedla se na nohy a rozběhla se přímo do středu bitvy. Byla neozbrojená, ale to rychle dohnala, když sebrala zbraň jednomu padlému polobohu. Bylo jí ho líto, ani ho neznala, ale ten meč stejně potřebovat nebude.

Schovala se za kus spadlé střechy obchodního centra a vykoukla, aby obhlédla situaci. Pár metrů od ní probíhala zuřivá bitva o holý život. V centru dění stál mladík, kterého si matně pamatovala - nejspíš Nathan. Byl doprovázen několika nestvůrami a dalším mladíkem, který musel být nejspíš Jacob. Ani jeden z chlapců nic nedělal, stáli vedle sebe a jako nezáživný film sledovali, jak na ostatní polobohy, satyry a kentaury útočí skupina několika desítek nestvůr.

Nebyl čas nic moc rozmýšlet. Rozběhla se vpřed a začala nestvůry jednu po druhé kosit. Mnohokrát slyšela, že bojovat ve vzteku a smutku je nebezpečné, ale kupodivu jí to dodávalo jistou sílu, která jí doposud chyběla. Všechny své negativní emoce vkládala do čepele pokaždé, když se dostala do kontaktu s nějakou nestvůrou. Bylo to velmi uklidňující. Možná by tuhle terapii měla praktikovat častěji.

Nešlo jí ale tolik o nestvůry jako o toho šklebícího se blonďáka ve středu všeho toho chaosu. Rozhlížel se kolem, jako by si nemohl představit lepší program než tohle. Jacob oproti němu vypadal, že nevnímá, jako by měl vymytý mozek. Což je taky jediné, což ho zachránilo před Annabethiným hněvem.

"NATHANE!" zařvala tak mocně, že sebou trhla i drakéna bojující tři metry od ní. "TY HAJZLE! POSTAV SE MI MÍSTO TĚCH SVÝCH POSKOKŮ!"

"To bys asi nechtěla, ty naivní slepice," opáčil Nathan nezaujatě. "Jsem silnější než vy všichni dohromady. Neměla bys proti mě šanci."

Annabeth zavrčela. "Nezahrávej si se mnou."

"To tě tak moc sere smrt toho Poseidónova spratka?" Jako by tím ťal do živého. "Nemohlas ho přece milovat. Jsi Athénin potomek. Ti Poseidóna nenávidí stejně jako pavouky."

"Vůbec nic nevíš," procedila skrz zuby a sevřela jílec meče pevněji. Dělilo je necelých pět metrů. Nebyl problém tu vzdálenost překonat. Něco ji ale stejně zastavilo.

"Proč to vůbec děláš?" Rozhodila kolem sebe rukama, aby zdůraznila celou situaci. "Co z toho máš?"

"Víš, že ani nevím?" přiznal se Nathan. "Ale je to zábava."

Její hlas se změnil v děsivý šepot. "Takže ty zabíjíš desítky nevinných bytostí jen pro zábavu?" Podívala se na něj a zaječela: "A TO SE ZA SEBE NESTYDÍŠ?! TY PITOMÝ PRASE!"

"Ulevila sis?" ušklíbl se Nathan.

Annabeth docházela trpělivost. Její mysl se pomalu zaplavovala čistou, syrovou nenávistí vůči osobě stojící před ní. Nikdy by nevěřila, že by dokázala tak moc nenávidět. Ale nyní ji odpor přímo spaloval.

"Skončila jsi?" zeptal se Nathan zlomyslně. "Jako život toho tvýho milovanýho fracka?"

"Annabeth, NE!" slyšela odněkud, ale nevěnovala tomu pozornost. S bojovým pokřikem se vrhla vpřed a zaslepena nenávistí švihla mečem po Nathanovi. Ten ale zmizel a místo něj sekla Jacoba. Tmavovlasý mladík se zhroutil k zemi s hlubokou řeznou ránou na hrudi, ale ji to nezajímalo. Obrátila se kolem dokola a našla Nathana, stojícího za ní s krutým úsměvem na tváři.

"Tak si teda budeme hrát," svolil a náhle se objevil před ní. Pokusila se máchnout mečem, ale ten jí vyletěl z ruky a přistál daleko od ní. Nathan zavrtěl hlavou a jedním pohybem ji srazil k zemi. Její lebkou projela bodavá bolest. Než ale stačila vykřiknout, zvedal ji už na nohy jen proto, aby s ní mohl praštit o zem ještě jednou. Nyní se jí už svět začal rozmazávat a točit, podle čehož soudila, že začala krvácet.

Nathan ji hrubě chytil za paži a vytáhl do stoje, kde ji chytil za krk a zvedl do výše. Jeho pevný stisk zabraňoval jejím dýchacím cestám v přívodu vzduchu a dívka se začínala dusit. S ubývajícími silami se jí ale začalo rozsvěcet v mysli. Co to proboha dělá? Proč na něj útočí? Bez plánu? Zbláznila se?

Nejspíš ano. Jako by ji ten žal a nenávist naprosto překryly racionální myšlení...

"Můžeš brečet, jestli chceš," nabídl jí Nathan a hravě se vyhnul jejímu kopnutí. Její snahy o vysvobození byly chabé. Oproti jeho ocelovému stisku neměla šanci. Co to vůbec bylo za stvoření? Ani tolik netlačil a už měla pocit, že jí drtí krční páteř.

Tlak kolem jejího krku narostl a proti její vůli se jí z očí vyvalily slzy, zatímco se jí zrak postupně zatmavoval. Co si od tohohle vůbec slibovala? Nechala se snad unést touhou následovat Percyho v jeho šlépějích? To se jí ale přece nepodobalo...

"Poslední slova?" slyšela jakoby odněkud z dálky.

"To se můžu ptát na to samé," vložil se do toho ještě něčí hlas. Následovala jakási rána a její dýchací cesty náhle získaly ztracenou svobodu. Ochable se zhroutila na zem, kde se rozkašlala a pak zůstala bezvládně ležet. Její pohled byl stále nejasný, ale rozeznávala obrys Nathana, který dostával od někoho nakládačku. Nakonec něco zavrčel a rozplynul se. Druhý obrys neznámé osoby si následně klesl k ní a dostal se do jejího zorného pole.

Ano, na sto procent zemřela.

Byla to tvář osoby, kterou si přála vidět nejvíc na světě. Ale on je mrtvý. Je tohle Elysium? Nebo Nebe? Netušila úplně přesně, kam po smrti půjde. Ale dokud tam byl Percy, byla spokojená.

"Annabeth," pronesl měkce. Klekl si k ní, zvedl si ji do náruče, prohrábl jí vlasy a políbil na čelo. "Jsi v pořádku? Řekni něco."

"Percy..." hlesla přiškrceně, načež ji zasáhl další záchvat kašle. Ne, její krk stále bolí od Nathanových dlaní. Tak co to...?

"Rád tě vidím," usmál se na ni a její temný svět najednou zase získal barvy. Smutek i beznaděj z ní opadly. Náhle se cítila jako nejšťastnější člověk na světě. Široce se usmála, přitáhla se k němu blíž a dlouze ho políbila, než se rozplakala. Bušila do něj pěstmi, stále ještě zesláblá z bitvy, a vzlykala: "Ty pitomče! Proč jsi nic neřekl? Málem jsem z tý myšlenky, že jsem tě navždycky ztratila, umřela! Jak jsi mohl...?"

Zatímco jí Percy jemně vysvětloval okolnosti jeho smrti a znovuzrození, pozornost přihlížejících polobohů, kteří mezitím za pomoci příchozích zachránců vyřídili nestvůry, upoutalo něco úplně jiného. Illiana se akorát rozdýchávala z boje, když si všimla osoby ležící kousek od ní a lapající po posledních dávkách vzduchu.

"JACOBE!" vyjekla zděšeně a přiběhla k němu. Klekla si k němu a rychle přejela pohledem ránu. "Je to moc hluboký..." Obrátila se ke stojícímu davu. "Doktora! Apollóvce! Rychle!"

Z kupy přihlížejících se vymotal Will Solace následovaný Nicem di Angelem. Rychle si prohlédl stav umírajícího poloboha a za doprovodu tichého broukání začal léčit Jacobovu ránu. Illiana měla jeho hlavu položenou na klíně, odhrnovala mu slepené vlasy ze zpoceného čela a modlila se ke všem bohům, aby to přežil, zatímco úspěšně zadržovala slzy. Nico ji držel za ruku a konejšivě po ní přejížděl palcem, aby jí dodal sílu.

"Přežije to?" zeptala se tiše Willa.

"Snad," odvětil Will stroze a pokračoval v namáhavém uzdravování. Ani ne po třech dlouhých minutách plných úzkosti a nejistoty se odtáhl a otřel si čelo. "Bude v pohodě. Ale musí odpočívat."

"Děkuju moc," pronesla Illiana rychle, pustila Nicovu ruku a sklonila se, aby Jacoba políbila na čelo. Pak se pohledem vrátila k Willovi a usmála se. "Moc děkuju."

"Za málo," mávl Will unaveně rukou. Pak se postavil a prohlásil k davu: "Odneste mrtvé a raněné dovnitř. Apollónovci, pusťte se do práce. Do hodiny chci znát stav všech postižených bojovníků."