Síla draka

Ošetřovna

Ahoj.
Zdravím vás opět po měsíci. Nějak mi to předsevzetí vydat každý měsíc jednu kapitolu zatím vychází. Tak abych to nezakřikla *ťuk, ťuk* 

Zase půjde dějově o ne moc zajímavou kapitolu, ale za to vám snad zase o kousek přiblíží svět Dragolandie. No, čtete a uvidíte sami.

________________________________________________________________________________

Probrala jsem se na docela pohodlné posteli. Nade mnou se v průvanu mírně pohupoval menší lustr, na kterém už byly zapálené některé svíčky. Ty tvořily jediný zdroj světla v místnosti. Teda téměř jediný. Odněkud z rohu místnosti vycházela mdlá studená záře. 
   Když jsem se chtěla posadit, abych zjistila, co je jejím původem, zjistila jsem, že jsem za ruce pevně přivázaná k nohám lůžka. Provaz taktéž obepínalo i mé kotníky. Pokusila jsem se vysmeknou s nadějí, že ho někdo špatně uvázal. Neúspěšně. Postel pouze nepříjemně zaskřípala. Lano bylo moc pevné a moc těsně uvázané kolem mých kloubů.

Nezbývalo mi tak nic jiného, než s námahou zvednout hlavu. V rohu místnosti bez oken klidně seděla do pláště zabalená osoba. V ruce držela dřevěnou hůl s koulí na vrchu, která tvořila ono slabé světlo. I přes to jsem při pohledu přímo do záře musela přivřít oči. Když jsem si však světlu přivykla, začala jsem se víc zajímat o člověka, který hůl držel. Stále se však ani trochu nepohnul, což mě překvapovalo. Přestože si zaskřípění postele všimnout muset. Ledaže by spal... Aha!
   Pro jistotu jsem s sebou ještě několikrát škubla a donutila staré dřevo postele vyloudit nepříjemný zvuk. Nic. Postava neudělala jediný náznak toho, že ji to nějak vyrušilo. Výborně! Pokusila jsem se tedy určit její totožnost. Jediné, co kapuce pláště z obličeje nezakrývala byla brada s rašícím strništěm. Musel to být nějaký mladý (na dračí poměry samozřejmě) Lovec, jelikož valná většina mužů v Dračí vesnici nosila dlouhé plnovousy nebo přinejmenším měli čelist značně zarostlou. 

Pak mě něco napadlo. Znovu jsem zavřela oči a začala se soustředit na své nitro. Cítila jsem jak se změnou skupenství provaz postupně povoluje, až nakonec byly moje končetiny volné a s nimi i já. Opatrně jsem se protáhla kolem spícího Lovce a pak klíčovou dírkou ven. 
   Dostala jsem se do podstatně větší a lépe osvětlené místnosti. I přes to, že tam nikdo nebyl, jsem rychle slétla do rohu, kde bylo světla nejméně. Pokoj byl plný různých skříněk a poliček s bylinkami, květinami, různými vodičkami a dalšími věcmi potřebných k léčení. A také tu byla hromada zapálených svíček a rozevřených knih jen tak ledabyle pohozených na stole.

V tom do místnosti vešla dvě osoby. Přikrčila jsem se ke stěně, co nejvíc to šlo. Naštěstí si podezřelého tmavého místa nevšimly. Oba příchozí přišli ke stolu. Jakmile se zastavily a světlo svíček se jim opřelo do tváře, poznala jsem v jedné z nich Pazzi. Ta druhá osoba, taktéž dívka, měla stejné světlé vlasy, ale byla o dost vyšší a pravděpodobně i starší. Všimla jsem si taky, že v dlouhých loknách měla zapletený malý zvláštní copánek zakončený barevným pírkem. 

"Ias vilela hamus'Zava-ku teras, ad Iom oy-walam? (Potřebujeme víc listů Zavy, když už nekrvácí?)" řekla Pazzi a popadla nějaký svazek bylin podobných sušené šalvěji, který ležel na stole.

"Yo, um cepali-zu. Ur gala Ias eru-zu teras, ru-tu Iom-pu rimami Iom-zu samalli-zu (Ano, pro jistotu. Ale hlavně potřebujeme něco, čím ji zmírníme tu horečku)," odpověděla ji ta druhá dračice, kterou bych podle vzhledu přiřadila k dennímu živlu.

"Watti'Rima? Io mado goma lapaz, oy? (Vodu z rostliny Rima? To by mohlo být dobré, ne?)" navrhla Pazzi zatímco listy Zavy namáčela v nějaké tekutině a celé to pak zabalovala do tenkého plátna.