Můj nejmilejší suvenýr ✔︎

ČÁST PRVNÍ - Kapitola 1

Sakura

„Dobrý den, dovolali jste se do resortu Four Seasons ve Vailu v Coloradu. Jak vám mohu pomoci?"
Zhluboka jsem se nadechla. „Dobrý den. Dnes ráno jsem se odhlásila. Měla jsem rezervaci na deset dní, ale nakonec jsem zůstala jen dvě noci. Není náhodou můj pokoj ještě volný? A nebo, když už jsme u toho, jakýkoli pokoj? Můj let byl kvůli bouři zrušen."
„Podívám se. Jak se jmenujete?"
„Harunová." Zavrtěla jsem hlavou. „Ale rezervace byla na jméno Hyuuga. Tak se jmenuje můj snoubenec." Nebo bývalý snoubenec. Ale ať mi klidně říká paní Hyuuga, pokud mi to zajistí místo na přespání.
„Vydržte chviličku a já to prověřím."
„Děkuju vám."
Seděla jsem v hale hotelu Best Western, což byl třetí hotel, který jsem během dvou hodin navštívila. Byla hloupost se ráno odhlašovat. Ale aspoň jsem zůstala konzistentní. Po špatném rozhodnutí odjet na plánovanou svatební cestu sama jsem se stejně brilantně rozhodla se po dvou dnech vrátit - aniž bych se podívala na předpověď počasí. Když jsem dorazila na letiště, neměla jsem ani ponětí, že se blíží blizard. Ovšem aerolinky mě ujistily, že můj let odstartuje podle plánu. Změnu oznámily pět minut předtím, než se měla otevřít brána, kdy ohlásily dvě hodiny zpoždění. Z dvou hodin se staly tři a ze tří pět, a když jsme už na nepohodlných plastových sedačkách u brány strávili šest hodin, konečně přiznali, že je let zrušen. Všechny ostatní lety byly mezitím též zrušeny. A teď byly všechny hotely plné.
Recepční se vrátila na linku.
„Paní Hyuugo?"
Ošila jsem se při tom oslovení. „Ano?"
„Je mi líto. Po vašem odjezdu jsme pokoj znovu pronajali. Na dnešní noc jsme kvůli bouři vyprodaní."
Vzdychla jsem. Jak jinak. „V pořádku. Díky."
Takhle to vypadalo v posledních hodinách všude. Zavolala jsem do dalších čtyř hotelů, než mi v jednom řekli, že možná pár pokojů mít budou. Jejich hosté dosud nedorazili a zaměstnanci je obvolávají, zdali je mají dnes čekat. Pokoj dostane ten, kdo dřív přijde. Rozhodla jsem se to zkusit. Bylo už sedm hodin večer a nemělo smysl tu dále vysedávat. Uber k mému překvapení dosud jezdil, přestože na letišti už před několika hodinami oznamovali zastavení provozu.
Venku hustě sněžilo. Před východem zastavilo velké SUV se sněhovými řetězy na kolech. Kvůli sněhu jsem nemohla přečíst poznávací značku ani rozeznat model vozu, takže jsem přišla blíž a naznačila řidiči, že má stáhnout okénko.
„Vy jste Sakura?" zeptala se postarší žena za volantem.
„Ano," usmála jsem se.
„Jedete do Snow Eagle Lodge?"
„Ano, prosím."
Přestože byl hotel vzdálený jen tři kilometry, cesta tam trvala čtvrt hodiny. Když jsme tam dojely, nebylo skoro vidět na krok. V tomhle už se nedalo bezpečně jezdit.
„Brr, tam je ale hnusně," otřásla jsem se, když jsem si natahovala kapuci. „Jeďte opatrně."
„Nebojte se, moje milá. Teď už jedu rovnou domů. Vás jsem vzala jenom proto, že jsem to měla po cestě. Je dobře, že už jste v hotelu. Silnice budou dneska v noci prázdné."
Nádhera. Teď ještě aby tu pro mě měli pokoj.
Když jsem vystoupila z auta, udeřil mě do tváře poryv sněhu, přestože jsme zastavily pod markýzou. Ve větru mi vločky připadaly jako tvrdé sněhové koule. Uvnitř jsem si vytřela sníh z očí a rozhlédla se kolem.
To ne.
Nevypadalo to dobře. Přede mnou se kroutila fronta asi třiceti nebo čtyřiceti lidí, kteří čekali před recepcí. Vzdychla jsem a dojela s kufrem na konec fronty. Uběhlo víc než půl hodiny, než jsem se konečně dostala na řadu.
„Dobrý den. Volala jsem k vám a bylo mi řečeno, že možná budete mít nějaké pokoje, že kontaktujete hosty, kteří se dosud neubytovali, zda nakonec dorazí."
Recepční zachmuřeně přikývla. „Ano. Můžu vás napsat na čekací listinu. Ale pořád je obvoláváme a budu upřímná, moc šancí vám nedávám."
Ramena mi poklesla. „V pořádku. Napište si mě, prosím."
Recepční zvedla blok a položila ho na pult. Obrátila několik stránek a pak ho otočila ke mně a ukázala na volný předposlední řádek. „Stačí vaše jméno a telefonní číslo."
Podepsala jsem se a otočila horní stránky zpátky. Bylo jich asi pět nebo šest a všechny vypadaly stejně. Přede mnou byla určitě stovka jmen a čísel.
„Tihle všichni čekají?"
Recepční přikývla.
„Kolik lidí nepřijelo?"
„Něco přes deset."
Bože můj. Tohle vážně nevypadalo dobře. Ale možná se lidé jen zapsali a odešli, jako v plné restauraci. Třeba ta hromada lidí přede mnou sehnala jiný hotel.
Otočila jsem se a veškerá naděje, kterou jsem se konejšila, byla rázem tatam. Všechna křesla v hale byla obsazená. Někteří dokonce seděli na podlaze a opírali se o zavazadla. Zamířila jsem k volnému místu na koberci nedaleko recepce. I když jsem věděla, že je to zbytečné, vytáhla jsem iPad a pokračovala v hledání volného hotelu. I kdybych nějaký našla, bude sám o sobě zázrak se tam vůbec dostat.
Zatímco jsem pátrala a telefonovala, byla blízká přepážka prázdná, ale teď se u ní objevily dvě ženy. V jedné jsem poznala vedoucí, kterou jsem pozorovala celou dobu ve frontě. Druhá měla připnutou jmenovku a v ruce držela desky. Z místa, kde jsem seděla, jsem zvědavě naslouchala jejich hovoru.
„Sedm jsme jich ještě nezastihli," řekla vedoucí. „Ostatní se buď ubytovali, nebo jsme jejich pokoje poskytli lidem ze seznamu čekatelů."
Druhá žena zalistovala seznamem a rozhlédla se po hale. „Bomba. A tahle bouře tu má řádit kolik dní."
Koutkem oka jsem si povšimla muže stojícího na druhé straně pultu. Stál zády k hovořícím ženám, ale natahoval krk, takže jsem si pomyslela, že asi taky poslouchá, co si povídají. Usoudila jsem, že je stejně znuděný jako já, a vrátila se k iPadu. Pak jsem si všimla, že si píše něco propiskou na dlaň.
Co to sakra dělá?
Chvíli psal a pak zase nastražil uši. Vedoucí odešla a nechala druhou recepční telefonovat. Ukončila jeden hovor a vytočila další číslo.
„Dobrý den. Tady Shizune ze Snow Eagle Lodge. Snažím se dovolat Shojimu nebo Sachiko Hookerovým."
Jakmile vyslovila jména, muž si začal čmárat na dlaň.
Shizune dál hovořila se záznamníkem. „Potřebuju jen potvrdit, zda dnes večer přijedete. Rezervaci máte platnou, budeme ji držet tak dlouho, jak budete potřebovat. Pokud ovšem vánice způsobila změnu ve vašem cestovním plánu, máme tu dlouhý pořadník hostů, kteří by využili vaše dva pokoje. Zavolejte mi prosím co nejdříve na číslo 970-555-4000. Děkuju."
Totéž se opakovalo u dalších dvou hovorů. Shizune diktovala zprávu a muž si zapisoval. Ze zvědavosti, k čemu se chystá, jsem ho nespouštěla z očí. Jakmile recepční dotelefonovala, vrátila se na své místo. Maník zvedl batoh a volným krokem přešel halou. Natáhla jsem krk, abych viděla, kam míří, když si nasadil kapuci a vyšel ven bočními dveřmi, kterých jsem si dřív nevšimla.
Bylo to podivné, ale myslela jsem si, že představení skončilo.
Jenže o pár minut později vešel hlavním vchodem chlapík ve stejné lyžařské bundě. Shrnul si kapuci a já jsem poprvé zahlédla jeho tvář.
To je, pane, fešák. Poněkud roztřepené černé vlasy, které by potřebovaly zastřihnout, silné rty, temné černé oči a snědá pleť. Jeho opálení kontrastovalo s bledými obličeji většiny lidí v Coloradu touto roční dobou, včetně mě. Škoda, že se mi teď všichni chlapi hnusí, protože tenhle je fakt třída. Oklepal si trochu sněhu z ramen a postavil se na konec fronty. Teď už byla o mnoho kratší, protože většina lidí se neodvážila do vánice. Před ním stáli jen dva lidé.
Nevím, co mě to popadlo, ale vstala jsem a postavila se za něj. Možná jsem se potřebovala nějak zabavit, ale přepadl mě nejasný pocit, že má něco za lubem.
Když na něj přišla řada u recepce, přikradla jsem se tak blízko, jak jen bylo možné, aniž by to bylo nápadné.
„Dobrý večer, mám tu rezervaci," řekl.
„Výborně. Vaše jméno, pane?"
Odkašlal si. „Hooker. Shoji Hooker."
Zamrkala jsem. Ten chlap lže, jako když tiskne. Já to věděla!
Nic netušící recepční vyťukala písmena na klávesnici a usmála se. „Vidím vaši rezervaci. Dva pokoje na dvě noci, včetně snídaně. Je to tak?"
„Ehm," přikývl chlapík, „Ano. Zamluvil jsem dva pokoje. Ale nakonec budu potřebovat jenom jeden." Ohlédl se přes rameno. „Vypadá to, že nebudete mít problém obsadit ten druhý."
Usmála se. „Ne, to rozhodně nebudeme. Potřebuju jen vaši kreditní kartu a doklad totožnosti, pane Hookere."
Čekala jsem. Tohle byl okamžik pravdy. Jestliže to není opravdový Shoji Hooker, bude muset přijít s nějakou výmluvou.
Chlapík zajel rukou do kapsy, jako by sahal pro peněženku. Na okamžik jsem si myslela, že jsem se zmýlila, ale vytáhl roličku bankovek.
„Ztratil jsem peněženku na sjezdovce. Naštěstí jsem si nechal poslat nějakou hotovost přes Western Union, než přišla ta čina. Můžu zaplatit hotově?"
Mladá žena zaváhala. „Vy nemáte žádný průkaz? Bez průkazu bych neměla lidi ubytovat."
Falešný Shoji dal vyniknout svému šarmu. Naklonil se dopředu a blýskl širokým úsměvem. „Můžu si s váma udělat selfie?"
Recepční se zachichotala. Ona mu na to vážně skočila. „Musím se zeptat vedoucí."
Zmizela dozadu a po chvilce se vrátila i s vedoucí.
Dostala jsem bláznivý nápad. Říkala, že jsou to dva pokoje... Učinila jsem bleskové rozhodnutí a přistoupila k recepci.
„Tady jsi, Shoji," položila jsem chlapíkovi ruku na rameno. „Zrušili mi let. Doufám, že jsme nepřišli i o pokoje."
Falešný Shoji se otočil a zamračeně si mě prohlížel.
Jestli něco neudělám, tak to provalí. Rychle jsem se otočila k ženám za pultem. „Já a můj bratr jsme si u vás zarezervovali pokoje na dvě noci, ale já jsem se pokoušela ještě před bouří odjet. Bohužel to nevyšlo. Celý den jsem strávila na letišti. Máte ještě naše pokoje? Třesu se na horkou koupel."
Shoji se na mě podíval, pak na obě ženy a zpátky na mě. Usmála jsem se a zvedla obočí. Na okamžik jsem s ním soucítila. Tvářil se ohromeně. Protože však pořád vypadal, že není schopen slova, usoudila jsem, že musím pokračovat. „Šli jsme si dnes ráno zalyžovat a ukradli nám batohy. To spolu s blížící se bouří pro mě bylo znamení, že bych se měla vrátit domů. Matka příroda zjevně měla jiné plány. Měli jsme mít dva pokoje - Shoji a Sachiko Hookerovi. Někdo mi nechal vzkaz na záznamníku, abych potvrdila rezervaci. Myslím, že se jmenovala Shizune."
Recepční přikývla. „To jsem byla já. Kvůli bouři tu nečekaně uvízlo hodně lidí, co nemá ubytování, proto jsme volali hostům, kteří se dosud neobjevili."
Vedoucí přeskakovala pohledem mezi Shojim a mnou. „Budeme vás muset požádat o sto dolarů zálohy na případné škody, jelikož nemáte kreditní kartu."
Usmála jsem se. „Jistěže."
Kývla na svou podřízenou. „Zapiš je. Je to v pořádku."
Muž vedle mě dosud stál s otevřenou pusou. Ponořila jsem ruku do kabelky a dala si pozor, abych nevytáhla údajně ukradenou peněženku, a vylovila veškerou hotovost.
„Kolik stojí pokoje?" zeptala jsem se recepční.
„Podívám se. Včetně daně to dělá tři sta čtyřicet dva dolarů za každý na dvě noci, plus sto dolarů záloha."
A sakra. Tolik hotovosti asi mít nebudu. Přepočítala jsem peníze v ruce a položila je před falešného Shojiho. „Máš čtyřicet babek, brácha? Víš, že ti to vrátím."
„Jo, jasně že mám."
Když jsme zaplatili a dostali klíče, odebrali jsme se beze slova k výtahům. Shoji se ke mně otočil, teprve když jsme byli sami uvnitř a dveře se za námi bezpečně zavřely. „Co to sakra bylo?"
Zasmála jsem se. „Jenom to, že jsme právě dostali nocleh."
„Ale kdo jsi?" vrtěl hlavou.
„Všimla jsem si, jak odposloucháváš u recepce, zatímco obvolávali hosty, kteří zatím nedorazili." Otevřela jsem mu dlaň popsanou modrým inkoustem. „Zapisoval sis jména hostů. Bylo mi to divný, tak jsem šla za tebou, abych zjistila, co podnikáš. Když jsi přišel s tou pohádkou o ztracený peněžence, abys vysvětlil, proč nemáš žádnej průkaz, bylo mi jasný, že kecáš." Pokrčila jsem rameny. „Když ta ženská řekla, že rezervace je na dva pokoje, viděla jsem příležitost a chňapla po ní."
„Jak jsi věděla, že budu spolupracovat?"
Usmála jsem se. „Nevěděla. Ale to na tom byla ta největší zábava!" Položila jsem si ruku na hruď. „Srdce jako by mi v tu chvíli chtělo vyskočit z hrudi. Už je to dlouho, co jsem naposledy podnikla něco podobně riskantního."
Zkoumavě si mě prohlížel. Měla jsem dojem, že pořád neví, co si o mně má myslet, přestože jsem mu právě vysvětlila svoje počínání. Podíval se na moje rty, pořád zkrácené do širokého úsměvu.
„Jak to?"
Nakrčila jsem čelo. „Co jak to?"
„Jak to, že jsi už dlouho nepodnikla nic riskantního? Připadá mi, že máš takovýhle věci ráda."
Několikrát jsem zamrkala. Takovou otázku na tělo jsem nečekala a můj úsměv zvadl. „Nevím. V posledních letech se ze mě stal asi někdo jinej."
Zadíval se mi do očí. Od legrácek a smíchu jsme se přepnuli do vážného tónu. „To je škoda. Máš hezkej úsměv."
Rozlilo se ve mně teplo. Nedokázala jsem od něj odtrhnout oči, než výtah cinkl a dveře se otevřely.
„Tady to máme," řekl. „Pokoje 320 a 321."
„Jo. Jasně." Vykročila jsem ve směru šipky. Jelikož jsme byli příbuzní, přidělili nám pokoje vedle sebe. Když jsme otevírali dveře, stáli jsme několik kroků od sebe. Jakmile jsem otočila klikou, na něco jsem si vzpomněla.
„Skoro jsem zapomněla. Dlužím ti čtyřicet dolarů."
„S tím si nedělej starosti," usmál se.
„Ne, neblázni. Neměla jsem dost peněz a nechtěla jsem tam mávat kreditkou, když nám údajně ukradli věci. Jenom si hodím bagáž do pokoje a půjdu dolů najít bankomat. Někde tu musí být."
„Myslel jsem, že se třeseš na horkou koupel, nebo to bylo součástí role?"
„Ne, je to pravda," zasmála jsem se. „Nelhala jsem, když jsem říkala, že jsem strávila celej den na letišti. Horká koupel by teď byla naprosto skvělá. Ale nejdřív ti můžu vrátit prachy. To bude hned."
Falešný Shoji se podrbal na strništi na bradě. „Víš co? Já si dám rychlou sprchu a pak půjdu dolů do baru na drink. Ty se vykoupej. Peníze mi můžeš dát pak. Víš, kde mě najdeš."
„Dobrá."
Chvíli jsme na sebe hleděli.
„Užij si koupel, ségra."
Usmála jsem se. „Díky, Shoji. Uvidíme se za chvíli."

Ahojky máme tu další přepis ❤️❤️ doufám že se bude libit❤️❤️