Můj nejmilejší suvenýr ✔︎

Kapitola 26

Sasuke

Odpoledne jsem si řekl, že není třeba spěchat nakoupit, protože jdeme s rodiči na večeři. Obloha byla modrá, což se nestává tak často, zkrátka byl den jako stvořený ukázat Sakuře místní pozoruhodnosti.
Prohlédli jsme si Space Needle, svezli se monorailem a na zpáteční cestě jsme se zastavili na trhu Pike Place. Sakura si s sebou vzala foťák a já jsem jí chtěl ukázat, jak trhovci kuchají ryby, než je zákazníkům zabalí. Mohla by to být zábavná reportáž.
I když jsme si prohlídku města užívali, mně se nejvíc líbilo jen tak se procházet ruku v ruce se svou dívkou. Naše vyjížďka na jihovýchod byla výletem století, ale tehdy jsme byli Shoji a Sachi. A v New Yorku jsme se museli skrývat, jako bychom provedli něco špatného. Takže vyjít si ven s propletenými prsty, ukazovat Sakuře své město, které ještě neviděla, a pozorovat, jak se usmívá, byl ten nejlepší odpolední program, jaký jsem si mohl představit.
Sakura se rybí trh zalíbil a udělala nejméně stovku fotek, jak rybáři porcují obrovské makrely a tresky. Když měla hotovo, koupil jsem nám dvě velké kávy a odvedl ji na skvělé místo, kde jsme mohli pokračovat v dopoledním rozhovoru. Šli jsme několik bloků po obvodu Pike Place a dolů tichou uličkou se zadními trakty rybářských krámů. V jednom obchodě měli za dveřmi vyskládaných nejméně padesát přepravek od mléka a vedle nich stál štiplavě páchnoucí kontejner. Sebral jsem z hromady dvě přepravky a postavil je čelem k sobě po obou stranách ocelového kontejneru.
Pokynul jsem jí, ať si sedne. „Tohle je parádní místo. Jdeme na to. Posaď se.“
Sakura se zamračila. „Tady si chceš vypít kafe?“
„Jo. Nedokážu si představit dokonalejší flek.“
„Ale tady to smrdí!“ zasmála se.
Posadil jsem se na bednu. „Přesně tak. Budeme mluvit o sexu. Jestli něco může naše myšlenky vést tím správným směrem, abychom se nenechali unést chtíčem, je to tahle věc.“
Sakura vypadala nejistá, jestli si dělám legraci, nebo ne, ale když jsem zkřížil nohy a usrkl kávy, zamrkala. „Bože můj, ty to myslíš vážně, co?“
„Diskusi o šukání s tebou beru velice vážně,“ přikývl jsem. „Teď si sedni, ať to vyřídíme, než tu padnem z toho smradu.“
Sakura se na mě podívala jako na blázna, ale úsměv jí z tváře nezmizel. Přitáhla si bedýnku blíž a sedla si. „Fajn, promluvme si o sexu, pane Uchiho.“
Je to možný? Ocas se mi postavil, sotva jsem uslyšel slovo sex. A taky se mi vážně líbilo, když mi říkala „pane Uchiho “. Někdy si budeme muset zahrát na učitelku a studenta.
Potřásl jsem hlavou. Jak je možný, že mýho nadrženýho ptáka nezastaví ani zapadlá ulička se žluklým puchem rybiny?
Zhluboka jsem se nadechl, zavřel oči a přinutil se soustředit. „Jo, promluvme si o sexu. Mám ho rád a nepřeju si nic víc než provozovat ho s tebou. Zepředu, zezadu, na koníčka, obráceně, o zeď, vzhůru nohama – úplně všechno.“
Zasmála se. „Vzhůru nohama? Co to je?“
Svraštil jsem obočí. „Možná ti to pak ukážu.“
„Ježíšmarjá!“ vytřeštila oči.
Podíval jsem se doprava a doleva. Myslel jsem, že snad viděla kolem proběhnout krysu. „Copak? Co se děje?“
Sakura si přikryla ústa rukou. „Začínám to chtít vedle kontejneru plnýho mrtvých ryb.“
„Jo tak, tohle,“ uchechtl jsem se. „Ten pocit znám.“
Sakura vzdychla. „Ale vážně, Sasuke. Chci tě tolik, až to bolí. S touhou po tobě jsem nikdy problém neměla. Na sprosťárny s tebou myslím od prvního večera, co jsme se potkali. A to jsem ještě nevěděla, jak úžasnej člověk jsi uvnitř.“
Natáhl jsem se a vzal ji za ruku. „Cítím to naprosto stejně. Proto taky včera, když ses mě zeptala, jestli jsem spal s Konan, když jsem se před cestou do New Yorku zastavil doma, mi přišlo, že jsi nepochopila, co k tobě cítím. Mohla by mi zazvonit u dveří královna krásy, úplně nahá a vrhnout se na mě s tím, že chce jen nezávazný sex, a stejně by k ničemu nedošlo. Víš proč?“
„Proč?“
Sevřel jsem jí ruku. „Protože chci jen tebe, lásko.“
Sakura se usmála, ale pak sklopila pohled. „Ten večer, co měl Neji narozeniny, mě políbil.“
Srdce mi spadlo do kalhot. Když Sakura viděla můj výraz, zavrtěla hlavou.
„Vlastně to ani nebyl polibek. Spíš pokus o polibek. Odstrčila jsem ho, ovšem zkusil to znovu.“
Zaťal jsem čelisti tak silně, až jsem se bál, abych si nevylomil zub. „Říkáš, že tě políbil násilím? Protože to je hodně zlý. Nezajímá mě, jestli jsi moje, nebo ne, vyrvu mu srdce z těla.“
Sakura mě chytla za obě ruce. „Tak to nebylo. Rozhodně to tak daleko nedošlo. Řekla jsem mu, ať toho nechá, a odešla.“
Vstal jsem a přecházel sem a tam. „Proč jsi mi sakra tohle neřekla, když jsme byli v New Yorku?“
„Protože nebyl důvod tě rozčilovat. Zvládla jsem to a Neji… Byla to spíš moje chyba než jeho. Šla jsem k němu domů na jeho narozeniny a příjemně jsme si povídali. Jen špatně vyhodnotil situaci. Po čtyřech letech společného života si na leccos navykneš a už se neptáš na dovolení. I když už jsme nebyli spolu, myslel si, že je to v pořádku. A když jsem mu řekla ne, asi si myslel, že postačí trochu přemlouvání. Když už jsme u toho, v minulosti jsem byla párkrát unavená nebo neměla náladu, ale když trochu naléhal, přizpůsobila jsem se. Takže si to nejspíš přebral právě takhle. Jenže já jsem byla někde úplně jinde.“
Projel jsem si rukou vlasy a nepřestával přešlapovat. Nemívám násilnické sklony, ale když jsem si představil, co se mezi nimi dvěma odehrálo, rozběsnilo mě to tak, že bych nejradši prorazil pěstí bok kontejneru.
Sakura vstala a chodila se mnou. Snažila se mě uklidnit. „Nechtěla jsem tě naštvat.“
„Sakuro, neměl nejmenší právo se tě dotknout, rozhodně ne víc než jednou. Je mi fuk, jak to omlouváš, ale tohle se prostě nedělá.“
Ve vzteku jsem sice vstal a přestával se ovládat, avšak nespustil jsem pohled ze Sakury. Když jsem ji teď viděl, puklo mi srdce. Oči měla zalité slzami.
Vzal jsem jí hlavu do dlaní. „Nebreč, prosím. Omlouvám se. Nechtěl jsem tě ranit.“
Položila své ruce na moje, popotáhla a zavrtěla hlavou. „Tohle se nějak zvrtlo. Nechtěla jsem vytahovat, co se stalo s Nejim, abych tě nenaštvala. Řekla jsem to proto, že jsem se snažila vysvětlit, že se nemůžu líbat s jiným, dokonce ani s tím, kterého jsem si měla brát – a přitom chtěl jen narozeninový polibek, Sasuke.“
Přitáhl jsem si ji k sobě a objal ji. Držel jsem se zpátky zčásti kvůli respektu ke svému starému příteli – příteli, který podváděl svou snoubenku, zlomil jí srdce, když ji opustil, a pak se jí snažil zmocnit násilím, když byl s tou druhou hotový.
Ale tohle byla poslední kapka. Bez ohledu na mé city k Sakuře nebyl Neji člověkem, s nímž bych se potřeboval přátelit. A byl jsem hlupák, když jsem se nepokusil využít té trošky času, kterou jsem měl se ženou, již miluju, abych ji získal pro sebe.
Podíval jsem se jí do očí. „Poslouchej, celý tenhle rozhovor zkrátím. Chci tě. Chci chodit po městě a držet tě za ruku, ať už je to New Orleans, Seattle, nebo New York. Chci tvoje pleťový masky v naší koupelně a všechny tvoje úsměvy na našich zdech. Chci tě ve svý posteli a pod sebou – nebo naopak, jestli to máš radši. Už se nebudu krotit. Takže jestli jsi připravená, stačí říct.“
Dlouho jsme se dívali jeden druhému do očí. Nakonec Sakura přikývla. „Dobrá.“
„Dobrá?“
Usmála se. „Jenom nevím, co mám říct.“
„Co máš říct?“ nakrčil jsem čelo.
„Říkal jsi ‚stačí říct‘, jestli jsem připravená. A jaký že je to kouzelný slovíčko?“
Políbil jsem ji na čelo. „Co třeba Hooker? To se hodí, nemyslíš?“
Rozesmála se a pověsila se na mě. „Díky, že jsi to ty, Sasuke.“
Zachechtal jsem se. „Žádnej problém. Ani nevím, jak být někým jiným.“
Sakura se podívala na kontejner a nakrčila nos. „Myslíš, že už můžem pryč?“

„Jak se vám líbí v hotelu?“ zeptal jsem se otce, který seděl naproti mně.
Sešli jsme se s rodiči u Homera, což byla restaurace, kam jsem je vzal minulý rok.
„Líbí. Já jsem spokojený, protože tam mají moje sportovní programy. Máma je spokojená, protože už našla dvě věci, na který si může stěžovat.“
Matka si prohlížela jídelní lístek. Teď si sundala brýle na čtení. „Láhev vody v pokoji byla otevřená. Kdo ví, co do ní kdo nalil. Svět je poslední dobou divný místo. A žaluzie nedovírají. Táta ze mě dělá rýpalku, ale to nejsem. Jenom…“
Otec jí skočil do řeči a dokončil větu za ni. „Puntičkářka. My víme, Mikoto. Jsi jenom puntičkářka, ne rýpalka.“
Zasmál jsem se. Mí rodiče jsou pořád stejní.
Naklonil jsem se k Sakuře. „Co si dáš?“
„Nemůžu se rozhodnout. Hodně toho vypadá dobře.“
Podíval jsem se na její rty. „Já vím, na co mám chuť.“
Zajiskřily jí oči a raději se rychle vrátila k jídelníčku.
„A co vy, paní Uchiho?“ zeptala se Sakura. „Co si objednáte vy?“
Matka se opřela lokty o stůl a nakrčila nos. „Myslela jsem, že si dám rybu, ale divně to tu páchne. Jenom trošku, ovšem cítila jsem to, když jsme stáli v rohu a čekali na stůl. Jako by ta makrela už byla zkažená.“
Odložil jsem menu a zkřížil ruce na prsou. „Ale ne, to je jen Sakura. Smrdí rybinou.“
Sakura vytřeštila oči. „Cože?“
Pokrčil jsem rameny. „Ty to necítíš?“
„Předtím jsem něco cítila. Několikrát. Ale myslela jsem, že mi to jen uvízlo v nose. Ty myslíš, že smrdím já?“ Naklonil jsem se k ní a dvakrát začichal. „Jo. Chcíplá makrela.“ Usmál jsem se na mámu. „Dobrej nos, mami.“
Matka vypadala zděšeně, ale mně přišla celá věc nesmírně zábavná. A Sakura tomu ještě dodala.
Pomalu zvedla rukáv a zhluboka se nadechla. Oči jí div nevypadly z důlků, když zjistila, že se ten odér skutečně line z ní.
Naprosto vyvedená z míry se pokusila to rodičům vysvětlit. „Já… obyčejně rybinou nesmrdím. Ale dneska jsme byli na rybím trhu. Tenhle svetr je ze směsi přírodního a umělého vlákna a asi načichl zápachem z kontejneru se zbytky ryb, vedle kterého jsem seděla.“
Matka nadzvedla obočí. „Vy jste seděla vedle kontejneru se zbytky ryb?“
Nedokázal jsem potlačit úsměv. Tenhle žertík je čím dál veselejší.
„Ano,“ přiznala Sakura. „Váš syn to považoval za dobré místo, kde si vypít kávu.“
Rozhodl jsem se, že bych měl Sakuře pomoct. Naklonil jsem se přes stůl k matce a kývl hlavou. „Mluvili jsme o sexu.“
Máma párkrát zamrkala, našpulila rty a zvedla jídelní lístek. Ohlédl jsem se na otce, ale ten ukrýval svůj smích za menu.
Sakura se na druhou stranu netvářila příliš pobaveně. „Díky, žes mě upozornil, že smrdím.“
„Mně to nevadí,“ pokrčil jsem rameny.
„Ale mně jo!“
Naklonil jsem se blíž a strčil jí pod nos svůj zátylek. „A co já? Smrdím?“
Začichala. „Ty voníš.“
Usmál jsem se. „Jo, myslel jsem si, že to jde jen z tebe.“
Sakura po mně střelila pohledem, ale pak se začala smát. „Zabiju tě,“ sykla.
„Už se těším,“ mrkl jsem.
Moje matka a Sakura potom zapředly dlouhý rozhovor o tom, jestli má cenu kupovat drahý lanýžový olej. Pak se Sakura zmínila, že doma chová králíka, a máma se rozzářila tak, jak jsem ještě neviděl. Nejspíš měla v dětství taky svého králíčka a nikdy mi o tom neřekla. Vyměnily si tucet příhod a matka řekla otci, že až se vrátí domů, chce taky králíka, aby ho mohla venčit na vodítku. Než přinesli účet, máma si moje děvče oblíbila.
„Jak dlouho se zdržíte ve městě, zlatíčko?“ zeptala se Sakura.
„Jen pár dní.“
„A potom?“
Podívali jsme se se Sakurou na sebe a tváře nám zvadly. Máma bezděčně vyslovila klíčovou otázku. A potom?
„To ještě nevíme, paní Uchiho.“
Máma se natáhla přes stůl a poplácala Sakuře po ruce. „Vy dva spolu se mi líbíte, Sakuro. A prosím, říkej mi Mikoto.“
„Díky, Mikoto?“