Můj nejmilejší suvenýr ✔︎

Kapitola 30

Sasuke

„Dělej… zvedni to!“ Přecházel jsem po bytě sem a tam.
Máma se mračila. „Pořád nebere telefon?“
Prohrábl jsem si rukou vlasy a zavrtěl hlavou. Byly to tři dny, co volal Neji, ten večer, kdy Sakura odletěla domů, a chrlil nadávky. Mobil mě vzbudil ve čtyři ráno východního času. Žádný telefonát v takovou hodinu nevěstí nic dobrého, ale když jsem zvedl mobil z nočního stolku a podíval se, kdo volá, bylo mi všechno jasné. Už to ví.
Byl jsem poslední měsíc srab, slídil jsem kolem za jeho zády, proto jsem hovor přijal a připravil se na tirádu. Ale Neji byl tak opilý, že mu bylo stěží rozumět. Pochopil jsem z toho, že čekal u Sakury doma a že u ní ve foťáku našel nějaké snímky nás dvou. Zbytek hovoru sestával z nadávek a titulování těmi nejhoršími jmény. Měl pravdu. O tom jsem se s ním nemohl přít. Pokaždé, když zavěsil a za čtvrt hodiny volal znovu, aby se na mě vyřval, to nejmenší, co jsem pro něj mohl udělat, bylo zvednout hovor a nechat ho to ze sebe vypustit. Telefon konečně přestal vyzvánět něco před šestou jeho času.
Čekal jsem další hodinu, abych zavolal Sakuře, ale nezvedla mi to. Pozdě odpoledne jsem ji prozvonil snad padesátkrát a už myslel na nejhorší. V zoufalství, jestli je v pořádku, jsem to dokonce zkusil přes Nejiho. Ale ani on mi nezvedl telefon. Naprosto vystrašený a na druhém konci země jsem zvažoval, že zavolám na policii, aby se na Sakuru podívali. Ale pak jsem si vzpomněl, že jednou z mého telefonu volala své kamarádce Ino, takže jsem prohledal historii hovorů a zavolal jí.
Když jsem vysvětlil, kdo jsem, a zhruba ji obeznámil se situací, poprosil jsem ji, ať se zajede na Sakuru podívat. Hodina, kterou trvalo, než mi zavolala zpátky, byla ta nejhorší v mém životě. Hlavou se mi honily ty největší hrůzy. Ale když pak Ino telefonovala, ujistila mě, že je Sakura zdravotně v pořádku. Přestože se mi ulevilo, nechápal jsem, proč nezvedla telefon a neřekla mi to sama.
Ano, byl jsem to já, kdo navrhoval, že bychom po jejím návratu domů neměli být v kontaktu, ale tohle byla mimořádná situace. Nedávalo to smysl. Nedostal jsem z Ino víc než to, co už mi pověděl Neji, a že Sakura právě teď nechce mluvit s nikým.
Ubíjelo mě, že neslyším její hlas, ale dal jsem jí dva dny, než jsem znovu zavolal. Jenže od jejího odletu už uplynulo šest dní a pořád jsem ji nedokázal přimět zvednout telefon. Psal jsem jí, volal, a dokonce se pokusil poslat jí zprávu přes sociální sítě. Včera večer, na Štědrý den, jsem si byl jistý, že mi to zvedne. Když jsem se nedočkal, neudržel jsem se a zavolal podruhé Ino. Přestože mi toho neřekla o moc více než napoprvé, vnesla trochu světla do otázky, proč se mnou Sakura nemluví. Ten pitomec Neji jí řekl o ženě, se kterou spal, a že jsem o tom věděl.
Dnes ráno jsem přemýšlel o tom, že odletím do Connecticutu. Ale pak mi zaklepala u dveří máma, sama bez táty. Poručila, ať si sednu a povím jí, co se děje. A já jsem jí všechno vypověděl, celý bláznivý příběh – od toho, jak jsme se se Sakurou seznámili, přes naši dobrodružnou cestu až po šok, když jsem vešel v New Yorku do baru a čekal, že uvidím svého starého kamaráda Nejiho, a místo toho jsem zjistil, ze moje Sachi vůbec není moje Sachi. Je to Sakura mého kamaráda.
Moje máma je sice šťoura, ale dneska byla po ruce, když jsem ji potřeboval. Dala mi i dobrou radu, ať se na věci podívám z ženského hlediska. Nebýt jí, nejspíš bych právě seděl v letadle, abych Sakuru donutil si se mnou promluvit dřív, než bude připravená.
Opřel jsem se o stůl a hlasitě vzdychl.
„Já vím, synku,“ poplácala mě po ruce. „Ona se vrátí. Jen jí dej trochu času. Viděla jsem, jak se na tebe dívá. Tohle neskončilo. Právě teď je zmatená a cítí se zrazená tebou i Nejim.“
„Předpokládám, že tohle byla řeč na povzbuzení.“
„To byla. Ale to neznamená, že budeme ignorovat tu část pravdy, která se nám nelíbí. Chápu, žes byl ve složitý situaci, a taky rozumím tomu, proč jsi nechtěl říkat Sakuře o Nejim. Chtěl jsi, aby si tě vybrala proto, že chce být s tebou, a ne proto, že nechce být s Nejim, když by se provalila jeho nevěra. Tomu rozumím. Opravdu. Ale to nic nezmění na tom, že jsi před ní něco tajil. Z toho, co jsi mi pověděl, k tobě byla od samého začátku upřímná – dokonce ti řekla, že si není jistá, jestli to mezi ní a Nejim skončilo, když se vracela domů. Pro ni muselo být těžký se ti s tím svěřit. Riskovala, že tě tím ztratí. Ale byla upřímná k sobě i k tobě.“
Přerývaně jsem vydechl. „Na rozdíl ode mě. Protože jsem jí nevěřil, že se rozhodne být se mnou z toho správnýho důvodu.“
Máma pokývala hlavou. „Bojím se, že ano. Někdy to nejlepší, co můžeš milovanýmu člověku dát, je prostor, kterej potřebuje. I když je to zároveň taky ta nejtěžší věc.“
Přinutil jsem se k úsměvu. „Díky, mami.“
Otec přišel později a udělali jsme si tiché, ale hezké Vánoce. Když rodiče odešli, zamyslel jsem se nad tím, co mi máma řekla. Volal jsem Sakuře bez přestání jenom proto, abych slyšel její hlas, což bylo sobecké a mělo to udělat dobře jenom mně. Proto jsem se rozhodl toho nechat a dopřát jí prostor, který potřebuje. Ale ještě předtím jsem ji chtěl ujistit, že to, že se odmlčím, neznamená, že jsem na ni přestal myslet. Proto jsem jí napsal zprávu:
Sakuro, mrzí mě, že se právě teď trápíš. Ještě víc mě mrzí, že jsem k tomu trápení přispěl tím, co jsem udělal. Vím, že potřebuješ trochu prostoru, a proto ti ho dávám. Ale věz, že neuplyne ani chvilka, abych na tebe nemyslel. Chtěl jsem ti to říct osobně, ale jestli to má být poslední věc, kterou si teď na nějaký čas povíme, říct to musím. Miluju tě, Sakuro. Myslím, že jsem tě miloval od první chvíle, kdy jsem tě spatřil. Když se ohlížím zpátky, nevím, jak jsem mohl bez tebe tak dlouho žít. Ale pak si připomenu, že jsem ve skutečnosti nežil, než jsi opět dala mému srdci tep.
Překvapilo mě, když po chvíli telefon pípl. Když se na displeji rozsvítilo Sakuřino jméno, prostoupila mě nová naděje. Ale zpráva zněla:
Díky. Opatruj se, Sasuke.
A plamínek naděje, který ve mně vzplál, okamžitě zhasl. Zpráva zněla daleko víc jako sbohem než potřeba prostoru.

Pokračování příště ❤️❤️🙈🙈