Můj nejmilejší suvenýr ✔︎

Kapitola 17

Sasuke

Už to byly dva dny a mně bylo pořád nanic.
I když, za kus ranního bolehlavu určitě může nálož alkoholu, kterou jsem vypil včera večer v hotelovém baru, a ne kopanec do břicha, který mi uštědřil můj kámoš a moje holka.
Moje holka.
Hergot. Vážně jsem ji tak bral. Až doteď. Nebo možná pořád. Už nevím. U Sachi jsem si teď nebyl jistý ničím.
Nebo u Sakury.
Jmenuje se zatraceně Sakura.
To, že jsme si nikdy neřekli svá pravá jména, mi připadalo skoro romantické. Ale po odhalení předevčírem večer mi došlo, že jsem byl jenom romantický blázen. Naše falešná jména jen podtrhovala to, čím byl náš vztah od samého začátku – podvodem.
Její snoubenec ji opustil dva měsíce před svatbou?Jo, jasně. Legrační, že když kamarád volal, že je svatba zrušená, vyprávěl, že jeho snoubenka z toho vycouvala. Věřil jsem Sachi bez ptaní každé slovo. I dneska, po čtyřiceti osmi hodinách, jí jedna moje část pořád chtěla věřit. Což byla hloupost, protože proč bych měl věřit ženě, kterou znám tak krátce – ženě, která mi minimálně v jednom důležitém detailu jejich rozchodu lhala – spíš než kamarádovi, kterého znám skoro deset let?
Bolest na hrudi mě vybízela, abych se nad tím zamyslel. Ale odmítal jsem se jí poddat.
Nešlo to.
Co znamenají city, které k ní chovám?
Je to holka mého kámoše.
Už není moje.
Nebo spíš nikdy moje nebyla.
Celých čtyřicet osm hodin jsem nedělal nic jiného, než vzpomínal na všechny naše prožitky. Opravdu jsem viděl věci, které tam ve skutečnosti nebyly? Potřeboval jsem tak zoufale s někým být, že jsem přijal její ublížený příběh, přestože – kdybych se obtěžoval ho blíž prozkoumat – jevil známky nesrovnalostí?
Musely tam být.
Nemůžete strávit téměř dva týdny noc a den s někým a nevidět praskliny na fasádě, kterou nosí. Určitě jsem viděl jenom to, co jsem chtěl vidět.
Ale ať jsem tyhle drobné trhliny hledal sebevíc, pořád jsem viděl jen svou Sachi.
Svou Sachi.
Neprokoukl jsem, kým doopravdy je – Sakura, která si vymýšlí historky o tom, jak je opuštěná, přestože sama přitom zradila svého milujícího snoubence. Ani teď.
Což bylo frustrující. Protože před dvěma dny mě pravda udeřila přímo do tváře.
V jedenáct dopoledne jsem se konečně vykopal z postele. Dal jsem si rychlou sprchu, vypil láhev vody a spolkl dva tylenoly. V hotelu jsem se ubytoval jen na dvě noci. Takže když svůj pobyt neprodloužím, za chvíli přijde pokojská uklidit uvolněný pokoj. Musel jsem se přemlouvat, abych se oblékl, a doufal jsem, že permoníci v hlavě brzo přestanou kopat. Pak jsem sešel dolů do recepce.
„Dobrý den. Bydlím v pokoji 1522. Měl jsem dnes odjet. Mohl bych si prodloužit pobyt?“
Recepční něco vyťukal do počítače. „Samozřejmě. Chcete jen jednu noc?“
Neměl jsem ponětí, co chci. „Ano, myslím.“
Tím jsem měl místo, kam složím svou bolavou hlavu na další noc, a za pár minut jsem stál na rušné manhattanské křižovatce. Neměl jsem náladu na procházku městem, ale potřeboval jsem čerstvý vzduch. Proto jsem se otočil doprava a vydal se nazdařbůh. Byl týden po Díkůvzdání, ale nezvykle teplý, takže alespoň počasí spolupracovalo. Chodil jsem asi hodinu a půl a pořád jsem nevěděl, kam vlastně mířím, a taky mi nebylo o nic líp.
Když mi začalo kručet v žaludku, vytáhl jsem telefon, abych se podíval, kolik je hodin. Mobil mi začal zvonit v ruce.
Na displeji se objevilo Neji.
Do prdele.
Za poslední den mi volal asi čtyřikrát nebo pětkrát a já jsem mu ani jeden hovor nevzal. Věděl jsem, že si s ním musím promluvit. Přece jen jsem letěl pět tisíc kilometrů přes celou zemi, abych ho navštívil, a on nemá sebemenší tušení, co se děje. Přinejmenším jsem předpokládal, že nemá. Ale třeba mu Sachi všechno řekla a on mě pronásleduje, aby věděl, kam má přijít nakopat mi prdel.
Telefon potřetí zazvonil a už jsem se chystal zastrčit ho zpátky do kapsy, když jsem se v poslední chvíli rozhodl si to vyžrat. Nemůžu to odkládat napořád.
„Haló?“
„Uchi? Co s tebou sakra je? Kam jsi zmizel? Už dva dny se tě snažím dohnat. Začínal jsem si dělat starosti.“
„Promiň. Já… jenom… byl jsem v hotelu.“
„Jsi nemocnej?“
Prohrábl jsem si rukou vlasy a přál si, abych hovor nepřijal. „Jo. Necítím se dobře.“
Právě v tu chvíli vyběhla z obchodu po mé pravé straně žena. S koštětem v ruce pronásledovala kluka a chrlila proud španělských nadávek. Chlapec, kterému mohlo být tak patnáct, měl na zádech batoh a obě ruce plné bonbonů. Ohlížel se přes rameno a smál se rozhněvané ženě.
Neji musel ten rozruch slyšet. „Kde sakra jsi?“
Když jsem procházel kolem obchodu, podíval jsem se nahoru a přečetl ukazatele. „Jsem na Padesátý první a Devátý. Akorát jsem si vyšel na procházku.“
„To jsi kousek od mý kanceláře. Zajdeme na oběd.“
„Já, ehm… se na to moc necítím.“
„Neodmlouvej. Protože ‚ne‘ pro mě není odpověď. Vykašlal ses na mě dva dny a já mám o tebe starost. Jdi po Devátý až na Čtyřicátou šestou. Je tam restaurace, co mám rád. Jmenuje se Becco. Je mezi Osmou a Devátou. Budu tam za dvacet minut.“
„Já vážně…“
Neji mi skočil do řeči. „Dvacet minut, kámo. Nebo si tě najdu.“
Než jsem mohl cokoli říct, telefon oněměl.
„Haló?“
Nic.
Kurva drát.
On mi to položil.
Když jsem za půl hodiny konečně dorazil na místo, Neji už seděl u stolu.
Vstal a objal mě jednou rukou. „Tady jsi. Nečekal jsem na tebe s pitím. Říkal jsem si, že mě doženeš. Co ti tak dlouho trvalo? Byl jsi deset minut odtud, chlape.“
Prohrábl jsem si rukou vlasy. Teprve před pěti minutami jsem se rozhodl, že přijdu. Dokonce jsem se otočil a šel zpátky. Pak jsem si uvědomil, že se pořádně nevyspím, dokud se nedozvím, o co tu jde, a tak jsem proti svému přesvědčení zamířil do restaurace.
„Promiň. Ztratil jsem se.“
Neji se uchechtl. „Sedni si, ty zatracenej venkovane.“
Servírka se objevila hned a podala mi jídelní lístek. „Můžu vám zatím donést něco k pití?“
„Jen vodu, prosím.“
Můj společník mi vytrhl menu z ruky. „Místo vody prosím láhev cabernetu, toho jihoafrickýho, co míváte, a dáme si dohromady mořské plody.“
Vrátil servírce jídelníčky a ona se na mě tázavě podívala. Jídlo bylo to poslední, o čem jsem měl sílu se hádat. Navíc to znělo proklatě dobře.
„Může být,“ pokrčil jsem rameny.
Když se servírka vzdálila, Neji neztrácel čas nějakým úvodem. Ukousl si tyčinky ze skleničky na stole. „Povídej. Co je s tebou? Něco se děje.“
„Nic mi není.“
Zatvářil se, jako že mi to nesežere. „Vím, že jako kámoš jsem poslední dobou za nic nestál. Ale bydleli jsme spolu čtyři roky na koleji. Řekl bych, že pořád poznám, když mi kecáš.“
Vyfoukl jsem dlouhý proud vzduchu. „Nech mě vydechnout, jo? Sotva jsem přišel. Přinejmenším do sebe potřebuju dostat nějaký víno, než začneme vytahovat kostlivce ze skříně.“
Neji přikývl. „Jasně. Vydržím.“
Protože jsem byl netrpělivý a nechtěl mluvit o sobě, otočil jsem téma. „A co ty? Nečekal jsem, že tě v baru uvidím s tvou bývalkou.“
„Jo. Urovnáváme to.“
Srdce mi pokleslo. „Takže tě chce zpátky? Co ta odvolaná svatba? Změnila názor?“
Neji se zamračil. „Víš, nebyla to tak úplně ona, kdo odvolal svatbu.“ Podíval se mi přímo do očí. „To já jsem to ukončil.“
Byli jste už někdy úplně na dně a pak vám svitl plamínek naděje? Přesně to se teď stalo mně. Místo aby mě povzbudilo, že Sachi nelhala, byl jsem… naštvaný. Opravdu pořádně naštvaný. Rozšířily se mi nozdry a začal jsem rudnout.
Naštěstí se objevila servírka s vínem. Okamžitě jsem vypil půlku sklenky.
„Proč jsi mi kurva lhal?“ procedil jsem skrz zaťaté zuby.
Neji měl alespoň tolik slušnosti, že se tvářil zahanbeně. Podrbal se na zátylku a potřásl hlavou. „Už jsem řekl mámě a pár dalším lidem pravdu a vyžral si to. Nepotřebuju další lekci. Všichni mají Sakuru rádi. Předtím jsme se dohodli, že každý z nás oznámí svým přátelům, že svatba se nekoná. A když jsem se dostal k pátýmu člověku ze svýho seznamu sta lidí, už mě unavovalo viset hodinu na telefonu. Neměl jsem přijatelnej důvod pro to, co jsem udělal, a všichni mě považovali za lumpa.“
„Takže dalším devadesáti pěti pozvaným hostům jsi lhal, aby považovali za lumpa ji?“
Neji vytřeštil oči. „Ježíšmarjá, člověče, klídek. Lhal jsem proto, abych si to zjednodušil a měl to rychle z krku. Nikoho jsem nezabil. Vypadáš, jako bys mě chtěl uškrtit.“
Nemýlil se. Když jsem se podíval na své ruce na stole, byly pevně sevřené. Jen silou vůle jsem rozevřel pěsti.
„Podívej,“ řekl. „Je mi líto, že jsem převrátil fakta. Ale nekažme si tím tvou návštěvu.“ Položil mi ruku na rameno. „Chyběl jsi mi, brácho.“
Musel jsem se vzpamatovat. Neji mi nespolkne, že jsem naštvaný kvůli tomu, co udělal. A chtěl jsem vědět víc. Jako například co se mezi nimi sakra stalo. Takže jsem potlačil vztek.
„Jasně. Fajn.“ Vydechl jsem. „Takže… proč jsi to teda udělal? Zrušil to zasnoubení?“
Neji usrkl vína. „Nevím. Seznámil jsem se s tou ženskou v práci.“ Potřásl hlavou. „TenTen … opravdová sexbomba. A pak… strávit zbytek života s jedinou ženskou – to je zatraceně dlouhá doba.“
Sevřel jsem sklenici s vínem tak pevně, až jsem se bál, že praskne. „Takže jsi nechal Sachi, protože jsi chtěl píchat jinou?“
Neji svraštil čelo. „Sachi? Kdo je Sachi? Počkej… není to ta ženská z tvýho výletu?“
Kurva. „Jo, promiň. Sakura, myslel jsem Sakuru.“
„Každopádně, TenTen a já… My…“
Náš rozhovor přerušila servírka s obrovským podnosem. Nádherně to vonělo, ale mě mezitím přešla chuť k jídlu. Položila velký tác těstovin a plodů moře doprostřed stolu a s pomocí kleštiček nám nabrala na talíře.
„Budete si přát čerstvý pepř?“ Zvedla velký mlýnek.
„To bude skvělé,“ přikývl Neji. „Díky.“
Pak se otočila ke mně. Odmítl jsem, přestože normálně si dávám pepř na cokoli. „Ne, díky.“
Když odešla, čekal jsem, až Neji dokončí větu, abych se dozvěděl, jestli Sachi podváděl. Ale on si nacpal do pusy plnou vidličku špaget a ukázal na můj talíř. „Jen do toho. Je to fantastický.“
Snažil jsem se příliš nevyzvídat, ale potřeboval jsem to vědět. Zavrtal jsem vidličku do těstovin. „Povídej dál. Mluvili jsme o tý tvojí TenTen.“
Neji mávl rukou. „To není důležitý. Hlavní je, že jsem přišel k rozumu a dostanu svou holku zpátky.“
Netušil jsem, jak spolknu své sousto špaget. „Chce to dát zase dohromady?“
Neji pokrčil rameny a rozlouskl slávku. Nabral na vidličku maso z lastury a strčil si ho do pusy. „Blíží se k tomu. Samozřejmě chce, abych se snažil.“
Znovu se podíval přes stůl a ukázal na můj talíř. „Co je s tebou? Nechutná ti to? Myslel jsem, že přesně tohle máš rád. Pamatuješ na tu knajpu u dálnice 70, kam jsme jezdili na ‚sněz, co můžeš‘? Vždycky jsi odtud táhnul plnej pytlík plus servírku. To bylo ještě před K…“ Zarazil se a podíval se mi do očí. „Promiň.“
Odvrátil jsem pohled. „To nic. Už o ní můžu mluvit.“
Neji přikývl a smutně se usmál. „To jsem rád, brácho. Fakt rád. Teď mi řekni, co se s tebou děje. Kouká ti to z očí, tak se mě nesnaž zase oblbnout.“
Snažil jsem se vymyslet vysvětlení, kterému by uvěřil, ale nešlo to. Nedokázal jsem se soustředit natolik, abych přišel s věrohodnou lží. A tak jsem řekl pravdu – samozřejmě zkrácenou. „Nic zvláštního v tom není. Potkal jsem tu holku ve Vailu.“
Neji si nacpal do pusy krevetu. „Sachi? Tu, se kterou jsi jel na výlet?“
„Jo, tu. Řekl bych, že mě docela vzala. Myslel jsem si, že by to mohlo někam vést, ale ukázalo se, že je zadaná.“
„Zadaná? Jako že vdaná?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Ne. Ale… s někým tak nějak chodí. Střídavě spolu jsou a nejsou.“
Neji se ušklíbl. „Tak mu ji přeber, Romeo. Jsem si jistej, že ti ženský pořád padají k nohám. Jsi sice šerednej jako hřích, ale něžný pohlaví na tobě vždycky něco přitahovalo.“
Přeber mu ji.
„Kéž by to bylo tak jednoduchý,“ vzdychl jsem.
Zvedl sklenku a naklonil ji směrem ke mně. „Zabouchl ses do ní?“
Srdce se mi rozbušilo. Tuhle otázku jsem si položil už stokrát od chvíle, kdy se za Sachi v Atlantě zavřely dveře. A až doteď jsem na ni nedokázal pořádně odpovědět. Skvělá chvilka na prozření.
Svěsil jsem ramena. „Jo, myslím, že jo.“
Kopnul do sebe zbytek vína. „Pak ti dám jednu radu – jako chlap, co svoji holku skoro ztratil. Nebuď srágora a nenech si ji vyklouznout z rukou. Nezajímá mě, jestli má chlapa, nebo ne. Jestli ji miluješ, jdi za ní. Nedostaneš pokaždý druhou šanci.“
Pochyboval jsem, že by kdy ten, co chodí s holkou, dal tomu, co ji chce ukrást, tragičtější radu. Cítil jsem se naprosto příšerně.
Protože jsem nevěděl, jak na to odpovědět, řekl jsem jen „díky“.
O mučivou hodinu později, když jsme po jídle vyšli na ulici, jsem se cítil, jako bych doběhl maraton. Byl jsem citově vyčerpaný a nálož, kterou jsem včera večer dopřál svému tělu, si začala vybírat daň. Potřeboval jsem si lehnout.
Neji mě poplácal po zádech. „Jak dlouho se zdržíš ve městě?“
„Ještě nevím,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Co kdybysme si jako za starých časů zahráli karty? Pár partiček pokeru? Pamatuješ na Naruta Uzumakiho? Chodil o rok níž. Když se hodně napil, všechno dvakrát opakoval. ‚Chce ještě někdo pivo, když už stojím? Chce ještě někdo pivo, když už stojím?‘“
Poprvé po dvou dnech jsem se zasmál. Pamatoval jsem si ho, když ho teď Neji popsal. Přikývl jsem. „Říkali jsme mu Dvojitej Naruto.“
„To je on. Bydlí pár bloků ode mě. Občas se sejdeme u karet. Zkusím na neděli zorganizovat hru, abysme se u toho mohli koukat na fotbal. Bude to jako na koleji, až na to, že nemám na podlaze bláto a pivo nebude ta nejlevnější břečka, která se dá koupit v krámě, kde nekontrolujou občanky.“
Jediné, na co jsem měl chuť, bylo odtud rychle zmizet. Ale zahrát si s pár kamarády karty by nemuselo být špatné.
„Jo, jasně.“
„Paráda. A zítra večer si vyrazíme. Znám prima místo, kde skvěle vaří a ještě líp živě hrajou. Bude se ti tam líbit.“
Pokrčil jsem rameny. Protože Neji vypadal tak rozpumpovaně, říkal jsem si, že by mě praštil, kdybych odmítl. Ale neměl jsem v úmyslu tam jít. „Snad jo.“
„V jakým hotelu bydlíš?“
„Executive. Ve městě.“
„Fajn. Zejtra v půl osmý jsem před hotelem. Chápu, že nemáš náladu. Ale jsme kámoši. Trochu tě rozveselím.“
Kámoši. To byla třešnička na dortu z hoven.
Přinutil jsem se k úsměvu. „Oceňuju tvou snahu. Ale co kdybych ti zítra napsal a domluvili jsme se až pak?“
„Jasně,“ usmál se. „Napiš mi. Ale, jak jsem řekl, v půl osmý budu tak jako tak před hotelem.“
Zavrtěl jsem hlavou. Tohle budu muset vyřídit později. Potřásli jsme si rukama. „Díky za oběd.“
Neji si mě přitáhl k sobě do medvědího objetí. Poplácal mě po zádech. „Vážně jsi mi chyběl. Takže zítra večer.“