Můj nejmilejší suvenýr ✔︎

Kapitola 16

Sakura

Neji se mě zeptal, jestli bych s ním chtěla jít v pátek večer do baru ve městě. Pracoval v centru, takže to neměl daleko. Já jsem musela přijet po práci vlakem.
Už nějaký čas jsem neopustila Connecticut, takže jsem si řekla, že mi to neuškodí. Koneckonců, byla jsem ráda za každou chvíli, kdy s Nejim nebudu o samotě. I když byl úžasný, že dodržel slovo a nijak na mě netlačil, pořád jsem se bála, jak bych to zvládla, kdybychom zůstali sami a on něco zkusil. Pokud se dál budeme scházet jako „kamarádi“, nevyhnutelně k tomu dojde.
Neposkytla jsem mu žádné vodítko, jestli ho vezmu zpátky, nebo ne. Bylo by nezodpovědné cokoli naznačovat, protože jsem sama pořád nevěděla, co vůbec chci. Vzpomněla jsem si, kolik toho ve světě čeká na objevení, a nechtěla jsem přibouchnout dveře dobrodružnější budoucnosti, než jaká přede mnou zrovna stála. Například budoucnosti se Shojim. Není to bez rizika, ale rozhodně mi to přinese vzrušení, jehož se mi nyní nedostává.
A navzdory názoru Ino jsem byla pořád rozpolcená, mám-li Nejimu odpustit. Pokud se nakonec rozhodnu s ním zůstat, pravděpodobně už nikdy nespatřím Shojiho. To bylo těžké spolknout.
Shoji by na mě v New Orleansu čekal marně. To pomyšlení mi lámalo srdce. Nedokázala jsem si představit, že by tam Shoji přijel a já se neukázala. A jestliže jsem v jednu chvíli uvažovala nad tím, vrátit se k Nejimu, a hned nato se cítila příšerně kvůli Shojimu, byla jsem evidentně pořád velmi nejistá.
Bar uprostřed Manhattanu, který Neji vybral, byl malý, ale stylový. Uvnitř bylo šero a plno lidí, avšak napsal mi zprávu, že mi drží místo vpravo vzadu vedle baru, takže jsem věděla, kam se dívat. Našla jsem ho u rohového stolu pro čtyři.
Když mě spatřil, zvedl sklenici. Dnes vypadal obzvlášť dobře v černém, na míru šitém obleku. Určitě se snažil udělat dojem na nového klienta.
„Ahoj,“ zafuněla jsem.
„Našla jsi to.“ Neji vstal a naklonil se, aby mě políbil na tvář. Byl to nejbližší kontakt, o který se pokusil od mého návratu domů.
Musím přiznat, že dotyk jeho rtů na kůži mě rozechvěl.
„Jaký jsi měla den?“ zeptal se.
To byla další věc. „Nový“ Neji byl pozornější. „Starý“ Neji by hned začal vykládat o svém dnu.
„Focení v New Havenu šlo dobře. Budu mít o víkendu co retušovat.“
„Fajn. Na co se chystáš příští týden?“
„Mám pár soukromých akcí a pak dofocení střední školy v Darienu.“
„Hezký.“
„Jak ses měl ty?“
„Obvyklý podlejzání, když vábíš novýho klienta. Ale jsem si skoro jistej, že jsem je sbalil. Po neděli se nejspíš ozvou.“
„Tak to gratuluju. Měli bysme to oslavit.“
„To rozhodně.“ Mávl na servírku. „Doufám, že ti nebude vadit, že jsem pozval i Uchihu. Akorát přijel do města.“
Uchiha byl Nejiho nejlepší kamarád z vysoké ve Vailu. Měl mu jít na naší svatbě za svědka. Tam jsem se s ním měla poprvé osobně setkat, ale ke svatbě nakonec nedošlo. Slyšela jsem o něm mnohokrát, ovšem podle toho, co Neji vyprávěl, prožíval těžké časy a nejspíš se stáhl do sebe. Snažila jsem se potlačit vkrádající se hořkost. Jen zmínka o Uchihovi mi připomněla zrušenou svatbu a to, jak mě Neji opustil. Toho chudáka jsem ještě nespatřila, a už jsem s ním měla spojené negativní zážitky.
„Ráda se s ním konečně seznámím,“ přinutila jsem se k úsměvu.
„Jo. Má dorazit přímo z letiště, ale bůhvíjak dlouho mu to v tuhle hodinu bude trvat.“
„To je pravda.“
Konečně se objevila servírka a já si mohla objednat. Dala jsem si cosmopolitan. Neji navíc objednal směs oliv, sýra a krekrů.
„Jestli máš hlad, jakmile přijde Uchiha, můžeme se sebrat a zajít si někam na normální jídlo.“
„Ne, to není třeba. Tady je to fajn. Vystačím si s chuťovkama.“
Položil mi ruku na záda. „Fajn. Kdybys dostala chuť na něco víc, stačí říct.“
Jeho dotyk způsobil, že jsem si odsedla.
Zadíval se mi do očí, až jsem zčervenala. „Vypadáš dneska nádherně, Sakuro.“
„Díky.“
„Moc bych tě chtěl políbit, ale nevím, co by to s tebou udělalo.“ Zaúpěl. „Vlastně bych toho chtěl o hodně víc než tě jenom líbat.“
Nedokázala jsem si vzpomenout, kdy Neji naposledy něco takového řekl – kdy tak jasně vyřkl svou touhu. Bylo rozhodně milé, že po mně někdo touží. Věděla jsem, že nelže, viděla jsem mu to na očích. Bylo zajímavé, o kolik atraktivnější jsem pro něj teď, když jsem nedostupná.
Vydala jsem se cestou, která byla pro mě bezpečnější.
„Myslím, že bude nejlepší, když… mě nebudeš líbat.“
Zatvářil se trochu schlíple. „Myslel jsem si…“ Pak se usmál. „Ale rozumím. Budu trpělivý.“
Servírka přinesla talířek se sýrem a olivami, já jsem se do nich pustila a zapíjela je koktejlem, který byl díkybohu celkem silný.
Zabloudila jsem pohledem ke dveřím. A zastavilo se mi srdce.
Zamrkala jsem.
Sakra. Musím blouznit.
Zamrkala jsem ještě několikrát.
U dveří stál chlap, který vypadal přesně jako… Shoji.
Srdce mi tlouklo s každou vteřinou rychleji a všechno, co jsem právě snědla, se mi vracelo do krku. Pak jsem si vzpomněla, že Shoji měl v plánu odjet za kamarádem do New Yorku poté, co stráví několik dní v Atlantě. Nikdy mi neřekl, jak dlouho se tam zdrží.
Může to být on?
Při osmi milionech lidí v New Yorku to nemůže být pouhá náhoda, abychom se my dva potkali v tomtéž malém baru. To prostě nemůže. Jaká je pravděpodobnost?
Zamžourala jsem.
Zmocnila se mě panika.
Bože můj.
Čím déle jsem si ho prohlížela, tím jsem si byla jistější. Je to on.
Je to Shoji.
Shoji je v tomhle baru!
Do hajzlu!
Do hajzlu!
Do hajzlu!
Ztuhla jsem.
Mám se vyplížit na záchod?
Nebo mám zůstat tady v koutě a doufat, že si mě nevšimne?
Nebo seberu odvahu a půjdu za ním?
Co řeknu Nejimu?
Nemohla jsem přivést Shojiho do situace, kdy by se musel seznámit s Nejim.
Chtělo se mi brečet.
Jak se mi tohle mohlo stát?
Jak jsem zápasila s dechem, Neji se na mě podíval. „Sakuro, jsi v pořádku? Vypadáš… ehm… nějak bledě.“
„Je mi dobře,“ zasípala jsem.
„Ale nepůsobíš tak.“
Bylo to čím dál horší, protože Shoji zamířil naším směrem. Jako by se se mnou celý bar točil.
Pak mě spatřil a jako by se svět přestal otáčet.
Díval se přímo na mě.
Otevřel pusu a zrychlil krok, jako by se ke mně nemohl dostat dost rychle.
Věděla jsem, že nemám jinou možnost než se k celé situaci postavit čelem.
Až na to, že jsem nevěděla, co dělat.
Protože když se k němu Neji otočil, stala se ta poslední věc, kterou bych čekala.
Zvedl ruku a zamával na Shojiho. „Uchi! Tady jsi.“
Co se to sakra děje?
Co? Se? To? Děje?
Uchiha je Shoji?
Shoji je Uchiha – Nejiho nejlepší kamarád?
Jakmile Shoji došel k našemu stolu, objal Nejiho a odložil batoh na zem. Letmo se mi podíval do očí a dělal, že mě nezná. Neměl na vybranou. Než nás mohl Neji představit, Shoji se omluvil, že musí rychle na záchod. Ale já jsem věděla, co za tím je. Musí se vyrovnat se situací. Vypadal stejně šokovaně jako já.
Seděla jsem a snažila se v tom najít nějaký smysl.
„Vážně musel jít,“ poznamenal Neji, aniž by tušil moje znepokojení.
V porovnání s hučením v mé hlavě zněly zvuky z baru tlumeně.
Když jsem viděla, jak se Shoji vrací k našemu stolu, moje srdce, už tak divoce bijící, se dalo do sprintu.
Posadil se vedle Nejiho. „Omlouvám se.“
„No jo,“ pokrčil Neji rameny. „Když musíš, tak musíš.“
Shoji se na mě podíval. Pokud jeden pohled dokáže položit tisíc otázek, byly tam. Vypadal tak zmateně… zkroušeně… rozzlobeně.
„Uchi, když sis teď pořádně ulevil, můžu ti konečně formálně představit Sakuru. Nechce se mi věřit, že se potkáváte teprve teď.“
„Jo. Teprve teď. Úžasný.“ Shoji napřáhl ruku směrem ke mně. „Těší mě, Sakuro.“
Sevřel mi ruku. A v jeho stisku byla opět ona tichá otázka. Chtělo se mi brečet. Ale musela jsem udržet dekorum.
„Taky tě ráda poznávám… Uchiho.“
Pustil mi ruku. „Starý kamarádi ze školy mi říkají Uchiho nebo Uchi. Ale to je moje příjmení.“ Podíval se mi do očí. „Jmenuju se Sasuke.“
Sasuke.
Shoji se jmenuje Sasuke.
I když tu byl s námi Neji, jako bychom se nacházeli ve svém vlastním vesmíru, když jsme si poprvé sdělovali svá pravá jména. Bylo to neskutečné.
„Já jsem… Sakura.“
„Tvoje jméno už zná, zlato,“ připomněl Neji.
Ignorovala jsem jeho poznámku a upřeně se dívala do očí jeho přítele.
Sasuke ode mě také nemohl odlepit pohled. „Sakura … jako třesňový květ …“
Přikývla jsem. „Sasuke. Jako Saisuke.“
Neji se díval z jednoho na druhého. „Tohle je rozhovor jak ze Sezame, otevři se,“ zasmál se.
Ani jeden z nás se nepřidal.
Zamrazilo mě. Volala jsem kamarádovi, abych se ho přeptala na zdraví, když věštkyně zmínila jméno Saisuke, a přitom to byla narážka na Sasukeho. On byl ten, před kterým mě varovala, a teď to všechno dávalo smysl.
Přišla servírka a zeptala se, co bude Shoji … Uchiha… Sasuke pít.
Sasuke.
Jaké krásné jméno. Krásné jméno pro krásného chlapa – který vypadal zkroušeněji, než jsem ho kdy viděla.
Pořád se do mě vpíjel očima. „Takže… co to s váma dvěma je? Naposledy jsem slyšel, že se svatba nekoná. Překvapuje mě, že tě tu vidím, Sakuro.“
Neschopná slova jsem se podívala na Nejiho.
„Sakura a já pomalu skládáme věci zpátky. Neměl jsem kdy si s tebou od tý doby popovídat.“
„Jo,“ polkl. „Ty nikdy nic neřekneš.“
„Omlouvám se, že už jste oba měli lístek do Vailu,“ řekl Neji. „Ale jsem rád, že jsi aspoň mohl navštívit svou rodinu, takže jsi tam nejel zbytečně.“
„Jo, už bylo na čase, abych se podíval na rodnou hroudu.“
„A cos celou dobu dělal?“ zajímal se Neji. „Trošku sis odpočinul od učení, co?“
„Jo. Pořád mi zbývá dost z půlročního volna. Chvíli jsem se zdržel ve Vailu…“ Podíval se na mě. „Pak jsem si udělal neplánovanou vyjížďku z Colorada na jih. V Atlantě jsem zůstal o něco dýl, než jsem plánoval, a před cestou sem jsem ještě zaskočil na tejden domů do Seattlu.“
„Počkej… ty jsi podniknul vyjížďku – sám?“
„Ne sám. Potkal jsem ve Vailu jednu holku. Jeli jsme společně.“
„No teda,“ ušklíbl se Neji. „Byla hezká?“
Sasuke po mně střelil pohledem. „A jak.“
„Kde je teď?“
Zarazil se, zavřel oči a vypadal naštvaně, jako by chtěl odpovědět „přímo tady“.
„Naše cesty se rozdělily,“ řekl nakonec.
Neji praštil dlaní do stolu. „Proto mám tohohle chlapa rád. Jenom Uchi umí sbalit na cestě náhodnou samičku. Má na to. Zatímco my všichni ostatní zařezáváme od devíti do pěti, tenhle človíček dělá věci, o kterých my ostatní jenom sníme.“
„Věř mi, není to taková sranda, jak si myslíš.“
To mě zabolelo.
„Co se stalo s tou… holkou? Jak se jmenuje?“
Zděsila jsem se.
Servírka postavila před Sasukeho pivo. Dlouze se napil a bouchl láhví o stůl. „Sachi. Jmenovala se Sachi.“
„Domluvili jste si spolu nějaký setkání? Nebo to byla jednorázová záležitost?“
Střelil po mně pohledem. „Teď už vím, že tím výletem to skončilo.“
Vzkaz jsem pochopila jasně a čistě. Zabolelo mě u srdce. V jeho hlase zněla zlost, kterou jsem neznala. Doufala jsem, že se na mě nebude zlobit. Jak jsem měla vědět, že se stane tohle? Bylo to jako noční můra.
Ačkoli už dávalo smysl, proč byl ve Vailu – kvůli mé svatbě, která se nekonala – pořád zbývala spousta otázek.
Měl podezření, kdo jsem?
Pokud ne, jak to, že si nedal dvě a dvě dohromady, když jsem mu řekla, že mě snoubenec pustil k vodě? To ho nikdy nenapadlo, že jsem Nejiho bývalá? Něco tu nesedělo.
Ale zase, neřekli jsme si svoje jména.
Sasuke.
Sasuke Uchiha.
Budu si na to jméno muset zvyknout.
Na celé situaci mě nejvíc ničilo vnímat, jak se Sasuke viditelně trápí a já ho nemůžu uklidnit. Seděl strnule, se zaťatými pěstmi. To mi prozradilo, že tohle ho v životě nenapadlo a velmi pravděpodobně neměl ponětí, kdo jsem.
Oba jsme byli obětí smůly.
Velké smůly.
Jedním dlouhým hltem dopil zbytek piva a odsunul židli. „Nebudu rušit váš romantický večer. Jsem docela unavenej. Pojedu do hotelu se vyspat.“
Neji nakrčil čelo. Byl nanejvýš zmatený chováním svého přítele. „Myslel jsem, že bydlíš u mě.“
„Jo… to jsem měl původně v plánu, ale nakonec jsem se rozhodnul zůstat v hotelu.“
„Jsi si jistej?“
„Naprosto.“ Zvedl batoh ze země a hodil si ho přes rameno.
„Takže si vyrazíme zítra večer?“ navrhl Neji.
„Jo. Jasně.“ Sasuke se podíval na mě. „Sakuro, těšilo mě.“ Podal mi ruku, a když jsem ji přijala, stiskl ji ještě silněji než předtím.
„Uchiha vypadá trochu mimo. Něco s ním je.“
S bušícím srdcem jsem vydechla. „Jo…“
„Je s ním strašná sranda, ale taky si prožil svý. Holka se mu před lety zabila na lyžích. Ani nevím, jestli jsem ti to už říkal. Stalo se to, než jsme se my dva seznámili. Třeba mu to, jak nás tu viděl spolu, něco připomnělo.“
Pevně jsem zavřela oči.
„Od tý doby už to nebyl on. Než Karin umřela, byl Uchiha plnej života. Zpívával po klubech. Dokážeš si představit, že neměl problém sbalit holku.“ Zachechtal se. „Ale když potkal ji, krásně se k sobě hodili. Začali zpívat spolu. Jako by našel spřízněnou duši, až do tý nehody.“
„To je tak smutný,“ polkla jsem.
Neji zíral do prázdna. „Měl jsem se o něj ty roky víc zajímat. Trošku jsme se jeden druhýmu ztratili. Uzavřel se ve vlastním světě a já jsem se měl víc snažit být mu oporou. Je těžký to dělat přes celou zemi, ale já jsem se na to vykašlal. I když jsme vyrůstali každej jinde, když přišlo na výběr svědka, byl první, kdo mě napadnul.“ Neji mě vzal za ruku. „Třeba ještě bude mít šanci, když já budu mít to štěstí si tě vzít.“
Chtělo se mi zvracet – nejen z tohohle rozhovoru, ale protože někdo, na kom mi velmi záleželo, se tam venku trápil a já jsem neměla ponětí, jak se k němu dostat. Nemusela jsem si představovat, jak se asi cítí. Cítila jsem se každým coulem naprosto stejně.
Neji se rozhlédl po baru. „Koukám, že naše servírka zmizela. Zajdu na bar a koupím další pivo. Chceš taky něco, zlato?“
Přikývla jsem. Přes knedlík v krku jsem nemohla mluvit. „Já si zatím dojdu na záchod.“
Jakmile Neji zmizel v davu, chvíli jsem seděla sama u stolu jako omráčená.
Co budu sakra dělat?
Nutně jsem si potřebovala promluvit s Shojim.
Ale neměli jsme na sebe ani telefon.
Vytáhla jsem mobil, zadala do Googlu „Sasuke Uchiha “ a doufala, že nějakým zázrakem na mě vyskočí telefonní číslo. Štěstí samozřejmě opět nestálo na mé straně.
Potřebovala jsem několik minut pro sebe, proto jsem se rozhodla odskočit si na záchod, než se Neji vrátí. Když jsem vstala, všimla jsem si, že Neji nechal ležet telefon na stole.
Zrychlil se mi tep.
Shojiho číslo.
Musí mít Shojiho číslo.
Nebude vypadat divně, když vezmu mobil s sebou? Je poněkud nezodpovědné nechat ležet přístroj za tisíc dolarů bez dozoru na stole v přeplněném baru.
Nepřipustila jsem, abych to překombinovala, a rozhlédla se kolem, jestli někde neuvidím Nejiho. Zjistila jsem, že vzduch je čistý, proto jsem popadla mobil ze stolu a víceméně utíkala na dámy.
Když jsem se zamkla v kabince, srdce mi bušilo. S třesoucíma se rukama jsem se modlila, aby Neji od našeho rozchodu nezměnil PIN.
0-5-1-4.
Bingo.
Telefon se odemkl a já si hlasitě oddechla.
Otevřela jsem kontakty, vyťukala „Shoji“ a nic se neobjevilo. Pak mi došlo, že Neji ho určitě nebude mít uloženého pod našimi falešnými jmény. Zkusila jsem „Sasuke “. Ale opět bez úspěchu. Takže zbýval „Uchiha “. Modlila jsem se.
Díkybohu tam byl. Zhluboka jsem se nadechla a zmáčkla Volat.
Když telefon pořád vyzváněl, celé tělo mi ztuhlo.
Zvedni to.
Zvedni to.
Zvedni to.
Ale nikdo to nezvedl. Ani hlasová schránka. Jen zvonění a zvonění. Stejně mi zvonilo v uších. Opřela jsem se o dveře kabinky a všechno na mě dolehlo. Po tvářích mi tekly slzy a přemýšlela jsem, jak dlouho potrvá, než si Neji řekne, že něco není v pořádku.