Můj nejmilejší suvenýr ✔︎

ČÁST DRUHÁ - Kapitola 15

Sakura – o dva týdny později

Když zazvonil zvonek u dveří, nadskočila jsem.
Panebože, proč je ze mě rozklepaná troska? Od okamžiku, kdy jsem souhlasila, že se s Nejim sejdu a popovídáme si, jsem měla neblahý pocit, že nade mnou něco visí. Včera jsem byla tak vynervovaná, že mi trvalo celou věčnost, než jsem usnula.
U dveří jsem se několikrát zhluboka nadechla a uhladila si blůzu, než jsem sáhla po klice.
„Ahoj,“ vydechla jsem, když jsem otevřela.
Neji blýskl zářivým úsměvem. „Ahoj, krásko.“ Naklonil se ke mně a vypadalo to, že mě chce políbit na rty.
Odtáhla jsem se.
„Krucinál,“ potřásl hlavou. „Promiň. Nemyslí mi to. Já jenom… už je to tak dlouho a… zvyk je železná košile, řekl bych. Můžu tě aspoň obejmout?“
Přinutila jsem se k úsměvu. „Jasně. Samozřejmě.“
Neji udělal krok vpřed a pevně mě objal. Když mě držel, trochu jsem se uvolnila, jeho známá vůně i stisk mě uklidňovaly. Ale fakt, že jsem se v jeho objetí cítila bezpečně, mě vyplašil, takže jsem se odtáhla.
„Venku je zima. Pojď dál.“
Zažila jsem rande naslepo, kde jsem se cítila přirozeněji, než když teď zvu muže, jehož jsem si měla ještě před pár měsíci brát, do svého obýváku. Neji mě následoval do kuchyně. Dneska budu rozhodně potřebovat víno. Jenže po alkoholu bývám naměkko, proto jsem si nechtěla dát víc než skleničku nebo dvě. Chtěla jsem obrousit hrany, a ne ztratit přehled o tom, co se mezi námi děje – nebo co se dozvím o sobě.
„Dáš si skleničku bílýho?“
„Dám. Díky.“
Měla jsem už otevřenou lahev, takže jsem vyndala z příborníku dvě skleničky a oběma nalila. Neji toho od svého příchodu moc neřekl, a když jsem se na něj podívala, přišlo mi legrační, jak na mě civí.
Podala jsem mu sklenku. „Copak?“
„Ale nic.“ Vzal si pití. „Jenom jsi mi opravdu chyběla. Doufám, že to můžu říct.“
Sevřela jsem rty. „Pojďme se na to posadit.“
Neji mě následoval a posadili jsme se na gauč ve zdvořilé vzdálenosti. Jak jsme tiše upíjeli víno, nemohla jsem si pomoct, abych ho nesrovnávala se Shojim. Shoji měl velké černé oči, havraní vlasy, které potřebovaly zastřihnout, a často chodil zarostlý. Neji byl jeho jasný protiklad. Hnědé dlouhé vlasy měl vždy pečlivě upravené, pleť hladce oholenou a v šedých očích laskavý a pozorný pohled. Jediná věc, kterou měli oba společnou, byly nádherné plné rty. To neznamená, že by Neji nebyl hezký. Byl – a velmi – ale jinak než Shoji.
„Jaká byla dovolená?“ přerušil Neji tok mých myšlenek.
Nádherná.
Úžasná.
Otevřela mi oči.
To byla první slova, která mě napadla.
Nicméně jsem jen pokrčila rameny. „Celkem fajn.“
„Cos dělala?“
Přesně tahle otázka byla jedním z nejzásadnějších důvodů, proč jsem včera nemohla usnout. Přehrávala jsem si v hlavě pořád dokola, co Nejimu řeknu, až se na to nevyhnutelně zeptá. Mám mu říct pravdu? Že jsem si vyrazila na vyjížďku s naprosto cizím člověkem? Nebo mám lhát? Protože jsem nevěděla, jak z toho ven, rozhodla jsem se mu říct pravdu – aspoň částečnou.
„Učila jsem se lyžovat, fotila jsem a poznávala nový místa.“
To aspoň nebyla lež.
Neji se zamračil. „Říkal jsem si, že tě naučím lyžovat. Měla jsi aspoň dobrýho instruktora?“
Polkla jsem trochu vína. „Jo. Byl úžasnej.“
Krucinál, proč cítím tolik viny? Neji je ten, kdo zrušil naše zasnoubení a zlomil mi srdce. Měla jsem plné právo být s jiným mužem – a přesto jsem se Shojim nic neměla. Ale i tak mě vina užírala. Potřebovala jsem změnit téma.
„Jak se má máma?“ zeptala jsem se. Těsně před naším rozchodem diagnostikovali Nejimu matce boreliózu. Užila si hodně bolesti a trpěla neustálou únavou.
„Je v pořádku. Poslední dávka antibiotik zřejmě zabrala.“
„To jsem ráda,“ přikývla jsem.
Opět se rozhostilo ticho. Po chvíli Neji postavil skleničku na stůl a zhluboka vydechl.
„Poslouchej, Sakuro.“ Natáhl se a vzal mě za ruku. „Nevím, jak začít, tak do toho skočím po hlavě.“ Díval se do země a kroutil hlavou. „Podělal jsem to. Dokonale. Nikdy jsem neměl naši svatbu odvolávat. Pořád tě miluju. Miluju tě tak moc, až to bolí, a nevím, jak věci napravit.“
Srdce se mi rozbušilo. Zatímco před čtvrt rokem bych za tahle slova dala nevím co, okolnosti se změnily. Já jsem se změnila.
„Já… já… já… nevím, co na to říct.“
Stiskl mi ruku. „Když uslyším, že mě pořád miluješ, bude se mi líp dýchat. Teď zrovna se cítím jako přiškrcený.“
Dívala jsem se na naše spojené ruce. Miluju ho ještě? Rozhodně jsem k němu pořád chovala nějaké city. Ale jsou teď jiné než předtím? Mohou city prostě zmizet? Nebyla jsem si jistá, co vlastně cítím.
A pak tady byl Shoji.
Chovala jsem city i k němu. Poslední dva týdny zpět doma byl vlastně to jediné, na co jsem dokázala pořádně myslet. Ale jsou mé city k němu založené na radosti z našeho dobrodružství a na mé potřebě, aby o mě měl někdo zájem? To mi nepřišlo. Ovšem po pravdě řečeno, v tuhle chvíli jsem si nebyla jistá ničím.
„Sakuro …“
Trhla jsem sebou a podívala se na Nejiho. Potřásla jsem hlavou. „Záleží mi na tobě. Jak by taky ne? Strávili jsme spolu tři roky a tys byl na mě vždycky hodný. Když jsi odvolal svatbu, byla jsem naprosto zničená. Ale už je to dlouho a dokážu to brát tak, žes mi nechtěl ublížit. Je mi jasný, že to pro tebe nebylo lehký. Měl jsi pochyby a udělal to, co jsi považoval za správný. Když se na to dívám s odstupem, dokonce tvůj krok oceňuju, žes nešel cestou nejmenšího odporu.“
Dlouho jsem hleděla do prázdna. Když se naše pohledy znovu setkaly, vypadal Neji tak roztřeseně, jak jsem se cítila já, když zazvonil zvonek. „Za posledních pár měsíců jsem se o sobě dozvěděla hodně věcí,“ řekla jsem pomalu. „Sama už si nejsem jistá, co vlastně chci.“
„Jak to myslíš?“
Vzdychla jsem. „Hodně jsem přemýšlela a uvědomila si, že to, co se mezi námi stalo, nebyla jen tvoje chyba. Nejsem tatáž žena, kterou jsi tenkrát potkal na koncertě. Stala jsem se někým úplně jiným a nejsem si jistá, že se mi to líbí. Tak jak to můžu čekat od tebe?“
„Nerozumím.“
„Ta dívka, kterou jsi potkal, byla vášnivá. Milovala cestování a nové zážitky. Připadá mi, že s časem tahle moje část vyprchala.“
„Ne, nevyprchala. Jsi pořád ta samá žena, do jaký jsem se zamiloval.“
Mně zabralo spoustu času a duševní námahy, abych přišla na to, že to není pravda, takže jsem nemohla očekávat, že tomu Neji porozumí hned. Navíc to myslel dobře.
Přinutila jsem se k úsměvu. „Nejsem. Ale na tom nesejde. Teď, když jsem si uvědomila, co jsem ztratila, můžu zkusit to zase najít.“
Neji se přisunul blíž. „Já už vím, co jsem ztratil, a strašně moc tě chci zpátky.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Potřebuju čas. Jsem hodně zmatená. Abych se přiznala, nevěděla jsem, jestli sis dneska přišel jenom pro kabát, který zůstal u mě ve skříni, naposledy se rozloučit, nebo kvůli tomu, co jsi právě řekl. Je toho na mě trochu moc a city se mnou cloumají ode zdi ke zdi.“
Neji přikývl. „Jistě. Máš pravdu. To dává smysl. Nechci na tebe tlačit. Kde jsme, je jenom moje chyba a chci tě získat zpátky. Musím zapracovat na tom, abych získal zpět tvou důvěru.“
„Tak jsem to nemyslela, Neji.“
„Jen mi řekni, že mi dáš šanci ti ukázat, co spolu můžeme prožít. Můžeme začít pomalu – jako jsme to dělali předtím. Jako kamarádi.“
„Kamarádi?“
„Jo. Jsem zoufalý, zlato. Vezmu všechno, co budeš ochotná mi dát. Vím, že patříme k sobě, a časem to taky pochopíš. Možná bysme mohli spolu jednou, dvakrát týdně zajít na oběd nebo na drink nebo do kina. Slibuju, že na tebe nebudu tlačit.“
„Já nevím…“
Neji si přisedl blíž a podíval se mi do očí. „Prosím. Jen mi dej každý týden kousek svého času. Víc po tobě nežádám.“
Musela jsem to probrat sama se sebou. „Můžu si to promyslet?“
Pokusil se o úsměv, ale moc se mu to nepovedlo. „Jistě. Jak chceš.“
Během následujících týdnů jsem poznala, že to Neji myslí vážně, když chce začít znovu jako kamarádi.