Můj nejmilejší suvenýr ✔︎

Kapitola 18

Sakura

„Ahoj, lásko.“
Úsměv ve tváři mi zvadl, když jsem v telefonu uslyšela Nejiho hlas – ne že by nebyl v poslední době úžasný, ale pokaždé, když mi zazvonil mobil, jsem nějak doufala, že to bude Sasuke. Třikrát během pár dnů jsem nenápadně použila Nejiho telefon, abych Sasukemu zavolala. Pokaždé jsem mu nechala v hlasové schránce číslo na sebe v naději, že mi zavolá. Zatím bohužel nic.
Pokynula jsem své asistentce, aby připravila vybavení, které jsme s sebou přinesly do školní auly, a vyšla s telefonem na chodbu.
„Ahoj. Copak je?“
„Ale nic. Jenom jsem chtěl na začátek dne slyšet tvůj nádhernej hlas.“
Neji se vážně snažil. „Nemám na tebe moc času. Připravuju se fotit tablo ve školce v Millvillu.“
„Ve školce? To děláš nejradši, co?“
„Jo. Pro děti je to nový a ze všeho jsou nadšený, takže mívají nejupřímnější úsměv. V šestý třídě už umí dokonale pózovat na selfíčkách, takže to není ono.“
„Je úžasný, jak máš ráda svoji práci.“
I když to Neji myslel dobře, jen tím potvrdil, jak málo mě vnímá. Devadesát procent času mě moje práce k uzoufání nudila. Přistihla jsem se, jak si říkám ‚Shoji by to věděl‘, a z toho mě zabolelo u srdce. Obzvlášť když jsem si uvědomila, že na něj myslím jako na Shojiho, a ne jako na Sasukeho.
Taky nesmím zapomínat na to, že si sama musím hledat životní štěstí – ať už jde o kariéru, nebo o volbu správného životního partnera. Uf.
„Poslouchej, já vím, že máš práci,“ pokračoval Neji, „jen jsem ti chtěl říct dobré ráno a zeptat se, co plánuješ na večer. Napadlo mě, že bysme mohli zajít na večeři a živou hudbu do toho podniku ve West Village, kde se ti tak líbí.“
„U Finna?“
„Jo, to je ono. Bylo by to dvojitý rande.“
„Dvojitý rande? Kdo by byl ten druhej pár?“
„Můj kámoš Sasuke.“
Jako by se ve mně něco zadrhlo. „Sasuke má… někoho?“
Neji se uchechtl. „Ještě to neví. Napadlo mě, že poprosím svou sestru, aby mu přihrála nějakou svoji kamarádku. Včera jsme byli na obědě a je úplně zničenej z nějaký ženský. Říkal jsem si, že by mu to mohlo zlepšit náladu.“
Vykulila jsem oči. „Z ženský?“
„Jo. Z tý, co s ní byl na výletě. Vypadá to, že mu dala co proto. Rozhodně potřebuje přijít na jiný myšlenky. A muzika je jeho parketa. Ten chudák chodí kolem, jako by mu přejeli psa.“
Na hrudi se mi usadil balvan. „Takže Sasuke … je smutnej?“
„Jo. Tak co říkáš? Zejtra večer dvojitý rande?“
Bylo tolik důvodů, abych odmítla. Zaprvé pomyšlení na Sasukeho, jak randí s jinou, mi nepřidalo, o to víc, když bych se na to musela zblízka dívat. Zadruhé, my dva jsme si ještě nestihli promluvit, takže jsem neměla tušení, jestli to ustojíme. I když to vypadalo, že stejně jako já dělá, že se neznáme. Dvojité rande s Nejim a Sasukem bude velmi pravděpodobně katastrofa nebetyčných rozměrů. Jenže… Nedokázala jsem ho přimět, aby mi zavolal, a neměla jsem ponětí, kde bydlí, abych mu zaklepala na dveře. A tak, přestože jsem věděla, že se toho může víc pokazit než podařit, chytila jsem se zoufale stébla.
„Fajn. Jdu do toho.“
Neji zněl potěšeně. „Díky, lásko. Jsi nejlepší.“
Protože Neji byl už ve městě, dohodli jsme se, že se všichni potkáme u Finna.
Přijela jsem vlakem a byla jsem tam brzy. Naneštěstí kamarádka Nejiho sestry, Amaru – která měla dělat společnici Sasukemu– dorazila také brzy a už seděla u našeho stolu. K mému zděšení vypadala jako modelka – dlouhé hnědé vlasy a ještě delší nohy – což dávalo smysl, protože byla – světe, div se – modelkou.
Bylo mi souzeno s ní konverzovat, než dorazila mužská část.
„Kde pracuješ, Amaru?“
„Zrovna teď pracuju kromě modelingu taky jako servírka.“
„To musí být vzrušující – dělat modelku.“
Pokrčila rameny. „Všichni mi pořád říkali, že bych měla být modelkou, tak jsem si řekla, že asi jo.“
Rozhlédla jsem se po místnosti. „Jasně.“
Neměly jsme si naprosto co říct. Ale na druhou stranu, můj názor mohla trošičku ovlivnit moje žárlivost, že tu má být se Sasukem. Je jasné, že u mě nemá dneska večer žádnou šanci. Budu ji nenávidět už jenom za to, že dýchá.
Chvíli mezi námi panovalo ledové ticho. Srkaly jsme drinky a já jsem co chvíli zalétla očima ke vchodu, jestli už Neji a Sasuke nejdou.
Amaru se omluvila a odešla na záchod a já jsem si oddychla, že se pár minut nebudu muset koukat na její obličej.
Okamžitě jsem vytáhla telefon a zavolala Nejimu, kde jsou.
„Ahoj, miláčku,“ odpověděl. „Trochu jsem se zdržel v práci. Právě jedu za Uchihou do hotelu. Během půl hodiny bysme měli být u vás.“
„Nádhera,“ sykla jsem vztekle. „Doufala jsem, že řekneš, že už jste za rohem. Sedím tu s kamarádkou tvojí ségry.“
„Jaká je?“
„Připadá mi mladá a blbá.“
„Něco jako moje ségra,“ zasmál se.
„A tobě nevadí, že podstrčíš Uchihovi něco takovýho?“
Zachechtal se. „Nemyslím, že to Uchiha bude řešit. Je pěkná a snad ho dostane z jeho splínu.“
„Vážně si myslíš, že pomůže seznámit ho s někým, kdo nemá nic víc než pěknej ksicht?“
„Věř mi, teď právě si potřebuje především dobře vrznout. Říkal jsem ti, že je blázen do tý holky, co s ní byl na výletě – do tý, co se vrátila ke svýmu chlapovi. Potřebuje rozptýlení. Nemusí honem začít s někým chodit. Jenom potřebuje někoho, kdo mu pomůže zapomenout. Podle toho, co mi řekla Hinata, jsem pochopil, že Amaru je na tohle dokonalá.“
Byla jsem z toho frustrovaná. A to, že o mně Sasuke s Nejim nepřímo mluvil, mě zneklidňovalo.
„No dobře… Buďte tu co nejdřív.“
„Snažím se ze všech sil.“
Už jsem chtěla zavěsit, když dodal: „Sakuro?“
„Ano?“
„Už se tě nemůžu dočkat.“
„Já taky,“ hlesla jsem.
Neji byl pořád tak milý a pozorný. Ale dnes to bylo na mě moc. Dělalo se mi špatně ze soustředění, kvůli čemu tady jsem. Byla to příležitost vidět se se Sasukem, číst v jeho očích a ujistit se, že je v pořádku.
Když se Amaru vrátila, zase jsme trošku klábosily. Ukázala mi v telefonu několik fotek z přehlídek. Konečně jsme měly nějaké téma k hovoru, protože já jsem se na oplátku zmínila, že jsem fotografka, a od toho se náš rozhovor trošku rozvinul.
Když jsem spatřila Nejiho a Sasukeho, srdce se mi rozklepalo.
Zamávala jsem na ně, i když servírka je už jasně vedla k našemu stolu.
„Ty krávo, to je von? Ten s těma černýma vlasama?“ olízla si Amaru rty.
Drž hubu, děvko.
„Jo,“ polkla jsem.
Prohlížela si Sasukeho s otevřenou pusou a mně se z toho zvedl žaludek ještě víc.
„Je ještě šukéznější, než říkala Hinata.“
V černém vlněném kabátě a tmavých džínách vypadal Sasuke nádherně. Zatoužila jsem být zpátky na cestě, kde bylo všechno o tolik jednodušší. Kéž bych mohla lusknout prsty a přenést nás tam, vymazat celou tuhle šlamastyku, do které jsme se dostali. Přepadl mě pocit viny z toho, že se nechávám unést Sasukem v přítomnosti Nejiho.
Neji mě políbil na tvář. „Promiň, že jsem tě nechal čekat.“ Pak se otočil k Sasukemu. „Uchiho, tohle je Amaru, dobrá kamarádka mojí sestry.“
Amaru na něj udělala oči. „Vážně tě ráda poznávám.“
„Já taky.“ Posadil se vedle ní a na mě se ani nepodíval.
Chvíli trvalo, než si jeho oči ke mně našly cestu.
„Ráda tě zase vidím, Sasuke,“ řekla jsem drze.
Přikývl a přemohl se k úsměvu.
Amaru s ním okamžitě zapředla hovor, prsila se a kroutila si prstem vlasy. Vypadala, že ho moc chce. A proč by ne? Nemohla jsem se jí divit. Ale když jsem se na to dívala, spalovala mě žárlivost.
Sasuke se čím dál víc zapojoval do hovoru, když vyprávěla stále dokola o své včerejší návštěvě představení Hamilton na Broadwayi. To se vyvinulo v konverzaci o hudbě a zdálo se, že spolu vycházejí docela dobře.
„Co ti Uchiha opomněl říct, Amaru,“ poznamenal Neji, „je, že on sám je sakra dobrej muzikant.“
Vyvalila oči. „Fešák a s talentem? Týjo, ty jsi všechno v jednom, co? Na co hraješ?“
Měla jsem oči přilepené k její ruce na jeho bicepsu. Chtělo se mi křičet: Nesahej na něj.
„Na kytaru a trochu zpívám,“ odpověděl skromně Sasuke.
„Trochu zpívá?“ zasmál se Neji. „Má nádhernej hlas. Měla bys ho slyšet.“
Amaru sevřela Sasukemu paži. „To bych chtěla.“
I když to vypadalo ohromně, tahle holka vůbec neměla ponětí, co je Sasuke zač. Neznala ho jako já. Protože byl nejen pohledný a talentovaný, ale také ohleduplný a nesobecký. Byl stejně krásný uvnitř jako na povrchu.
Každá sekunda, kdy si spolu povídali a vypadalo to, že si rozumějí, byla pro mě čirým utrpením. Měla jsem sto chutí zvednout nos a zmizet jako ta holka z Bewitched.
Neji mi položil pod stolem ruku na koleno. Ošila jsem se. Někdy jsem se na něj usmála, ale většinu času jsme mlčeli a poslouchali rozhovor Sasukeho s Amaru. Věděla jsem, že pro Nejiho je účelem dnešního večera, aby si jeho přítel smočil. Podle výrazu v jeho tváři, když je pozoroval, se domníval, že se záměr vydařil.
Také jsem začínala věřit, že tenhle scénář je reálný, a k smrti mě to děsilo. Jasně, Amaru byla atraktivní. Ale přemýšlela jsem, jestli s ní chce Sasuke odjet na hotel mně naschvál, aby mi oplatil, že trávím čas s Nejim. Nebo ještě hůř, co když si mylně domyslel, že jsem celou dobu věděla, kdo je, a nenávidí mě, protože si myslí, že jsem ho podvedla?
Přemožená emocemi jsem potřebovala na čerstvý vzduch.
„Za chvíli jsem zpátky. Jdu na záchod,“ řekla jsem a vstala.
Když jsem procházela lokálem, skoro jsem vrazila do dvou lidí. Nakonec jsem našla cestu na toaletu. V bezpečí úkrytu jsem se na sebe podívala do zrcadla. Byla jsem celá rudá. Což mě nepřekvapilo, vzhledem k tomu, že jsem celý večer prožívala se zaťatými pěstmi.
Neměla jsem sílu vrátit se ke stolu, takže jsem si dávala na čas, upravovala si mejkap a pečlivě si myla ruce.
Když jsem se nakonec odhodlala ven, nečekala jsem, že se setkám se Sasukem, který právě vycházel z pánské toalety.
Ztuhl. Stáli jsme naproti sobě v úzké chodbě. Doufal, že mě tady najde? Nebo si jen potřeboval odskočit?
„Proč jsi mi nezavolal zpátky?“ zeptala jsem se konečně.
Než se jeho oči vrátily ke mně, podíval se do lokálu. „Protože jsem nevěděl, co bych ti řekl, Sachi. A pořád nevím.“ Díval se na špičky svých bot. „Krucinál, chci říct Sakuro.“
„Bereš si ji na hotel?“ vyhrkla jsem. Nedokázala jsem se udržet. Musela jsem to vědět.
Podíval se na mě. „Ne.“
Trochu příliš znatelně jsem vydechla úlevou. „Vím, že nemám právo žárlit, ale nemůžu si pomoct. Celá tahle situace je noční můra.“
Sasuke skřípal zuby. „Noční můra je přesný slovo pro to, jak jsem se cítil, když jsem zjistil, kdo jsi.“
„Já vím,“ vydechla jsem. „Nedokážu si představit, jak tě to vzalo. Vím jenom, jak to sebralo mě. Ryzí šok – a pak smutek.“ Cítila jsem, jak se mi do očí hrnou slzy. „Je mi hrozně, Sasuke.“
Jeho pohled trochu změkl. „Je divný slyšet od tebe svoje jméno. Ale taky to zní hezky.“
Srdce se mi sevřelo. Vytryskla ze mě slova, která jsem měla celý večer na jazyku, ovšem nedokázala jsem je pustit ven.
„Chyběl jsi mi,“ zašeptala jsem.
Znechuceně vydechl. „Dovedeš si představit, kam jsme se dostali, Sakuro?“ Zavrtěl hlavou.
„Musíme si promluvit.“
Skoro mi zlomilo srdce, když odpověděl: „Je tu ještě co říct?“
„Možná to není správný, ale je, tolik ti toho potřebuju říct a na tolik věcí se vyptat.“
Znovu nahlédl do lokálu a pak ztišil hlas. „Myslíš si, že chci tamtu holku? Co jsme se rozloučili v Atlantě, mám pocit, jako bych nemohl dýchat. A teď se doslova dusím. Chci být dneska večer s tebou, což je naprosto v hajzlu, protože jsi holka mýho nejlepšího kámoše.“
Chtěla jsem ho obejmout a přitisknout se k němu, ale udržela jsem se. Jeho slova mi vyrazila dech.
Zalovila jsem v kabelce, vytáhla tužku a našla papírek od žvýkačky, na který jsem načmárala svoje číslo.
„Teď to nejde. Ale až to půjde, zavolej nebo napiš. Nevracej se do Seattlu, dokud nebudeme mít možnost si promluvit. Prosím.“
Vzal si číslo a zastrčil si ho do kapsy. Pak zamířil zpátky ke stolu.
Po zbytek večeře jsme si nic neřekli a on se na mě sotva podíval.
Když začala hrát hudba, pozornost všech se otočila ke kapele. Posloužila jako dobrý tlumič napětí. Ale místo toho, abychom všichni čtyři sledovali koncert, Amaru nespustila oči ze Sasukeho. Já jsem pro změnu pozorovala je dva. Jediný, kdo se opravdu věnoval hudbě, byli Neji a Sasuke.
Třebaže jsem si byla jistá, že se Amaru pokusí vetřít k Sasukemu do pokoje, věřila jsem jeho slovu, že do toho nepůjde. Nemusel se na mě ohlížet, ale nějak jsem věděla, že neudělá nic, co by mě ranilo.
O přestávce opustil Sasuke stůl. Nejdřív jsem si myslela, že jde na záchod. Ale zamířil ke zpěvákovi a hovořil s ním.
Pak jsem viděla, že mu ten chlapík podává kytaru. Srdce se mi rozbušilo, když mi došlo, že chce zpívat.
Posadil se na stoličku a upravil si mikrofon. „Tihle kluci byli milí a dovolili mi pobavit vás během chvilky, kdy mají přestávku. Hlavně po mně nic neházejte, ano?“
Publikum se zasmálo.
„Tahle písnička od A Fine Frenzy se jmenuje Almost Lover, Skoro milenec.“
Skoro milenec.
Když začal zpívat, všechno ostatní v místnosti ustoupilo do pozadí.
Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do jeho chraplavého, ale konejšivého hlasu a vychutnávala si každé slovo písně, kterou vybral. Byla o loučení s neopětovanou láskou. Byla krásná a chytlavá a byla jsem si stoprocentně jistá, že ji zpívá pro mě.