Můj nejmilejší suvenýr ✔︎

Kapitola 14

Sakura

„Sakuro, promiň!“
Zamračila jsem se. Na telefonu se mi neukázalo jméno volajícího, takže jsem ani přesně nevěděla, kdo se mi omlouvá.
„Ino?“
„Jo, to jsem já.“
„Co se děje? Jsi v pořádku?“
Sedla jsem si na pár hodin za volant, aby si Shoji mohl zdřímnout. Když si v noci přilehl ke mně do postele, měl problém znovu usnout. Teď asi půl hodiny dřímal na sedadle spolujezdce. Ale rozlepil oči a pozoroval mě, jak telefonuju.
„Jsem v nemocnici,“ vysvětlovala Ino.
„V nemocnici? Co se stalo?“
Zakryla jsem telefon rukou a zašeptala Shojimu: „To je moje kamarádka z domova. Zastavím, abych si s ní mohla promluvit. Nerada telefonuju při řízení.“ Vyhodila jsem blinkr a zařadila se do pravého pruhu.
„Strašně nerada tě ruším na dovolený,“ omlouvala se Ino, „ale měla jsem nehodu.“
„Ale ne. Jsi v pořádku?“
„Už je to dobrý. Stalo se to včera večer. Nějakej blbec nezastavil na stopce a zprava do mě narazil. Hlavní zásah odnesla moje toyota, ale já jsem to bohužel schytala od airbagu. Manžel mi vždycky říká, že sedím moc blízko volantu a že je to nebezpečný. Ale jak jsem malá, je těžký sednout si dál. Teď se ukázalo, že má pravdu a já jsem se měla víc snažit. Mám zlomený zápěstí a krk – všechno od airbagu.“
Na nejbližší odbočce jsem sjela, zastavila na krajnici a zatáhla ruční brzdu. „Bože můj! Zlomenej krk!“
„Doktoři mi řekli, že mám štěstí, že jsem neochrnula.“
„Ježíš, Ino, jsem tak ráda, že jsi v pořádku.“
„Ale cítím se hrozně. I když v nemocnici zůstanu asi jenom den nebo dva na pozorování, s krkem v krunýři a zápěstím v sádře na nevím jak dlouho za tebe nemůžu vzít nadcházející focení. Hrozně mě to mrzí.“
„To je jasný, že nemůžeš. Netrap se tím. To by mělo být to poslední, na co bys měla myslet. Důležitý je, že jsi v pořádku a dostaneš všechnu potřebnou péči. Je mi líto, že tě to potkalo.“
„Díky. Hele, přišel sem další doktor, tak budu muset končit.“
„Jasně. Hodně štěstí. Za den nebo dva ti zavolám. Doufám, že všechno půjde dobře.“
Když jsem zavěsila, Shoji na mě hleděl a čekal, až ho zasvětím do situace. Zavrtěla jsem hlavou. „To byla moje kamarádka Ino. Měla autonehodu a zlomila si krk a zápěstí.“
Natáhl se a vzal mě za ruku. „To je mi líto. Taková věc zamrzí. Ale bude v pořádku?“
„Jo,“ přikývla jsem. „Rozhodně to mohlo být horší.“
Shoji pokýval hlavou. „Říkala jsi, že jí zavoláš. Jste dobrý kamarádky?“
„Jsme si celkem blízký. Seznámily jsme se v kurzu podvodní fotografie. Ona je taky fotografka. Někdy za mě zaskočí při focení školáků, když toho mám moc nebo si potřebuju orazit.“
„Ty fotíš pod vodou?“
Usmála jsem se. „Udělala jsem si kurz s tím, že to zkusím. Ale nikdy jsem se k tomu nedostala.“
Shoji se zamračil a přikývl. „No, jsem rád, že tvoje kamarádka je v pořádku.“
Byla jsem tak zaujatá nehodou Ino, že jsem si plně neuvědomila, co to znamená pro mě. Náhle mi klesla nálada a jako by mi někdo sáhl do hrudníku a rozmačkal srdce. „Tohle… trochu hodilo vidle do našich plánů.“
Shoji se na mě zadíval. „Musíš se vrátit domů?“
Přikývla jsem. „Ona za mě zaskakovala v práci, když jsem byla pryč, a měla místo mě vyřídit příští týden i všechno školní focení. Což teď jasně nemůže.“
V jeho očích se zračila stejná panika jako ve mně. „Kdy musíš být doma?“
„V pondělí. Což znamená, že zítra musím odletět z Atlanty.“
Když jsme dojeli do Atlanty, Shoji prokličkoval městem a zastavil před Four Seasons. Zatím jsme neřešili, kde budeme bydlet. Předpokládala jsem, že stejně jako v ostatních městech prostě něco najdeme na místě.
Vykoukla jsem z okénka. „Ty jo. To vypadá pěkně.“
„Zatímco jsi řídila, hledal jsem ty nejhezčí hotely. Protože je to naše poslední společná noc, říkal jsem si, že si zasloužíme něco extra.“
Při slovech „poslední společná noc“ se mi opět sevřela hruď.
Portýr mi otevřel dveře, zatímco Shoji vyndával zavazadla z kufru. Pikolík mu podal parkovací lístek.
„Počkejte s tím pár minut,“ řekl mu Shoji. „Nemáme rezervaci, takže možná budeme za pár minut odjíždět.“
Muž se uklonil. „Žádný problém, pane.“
Vešli jsme do okázalé haly. Byl to zdaleka ten nejhezčí hotel, jaký jsme zkusili. Vstupní hala měla strop až do nebe, obrovský křišťálový lustr a dvě prosklené stěny, skrz které dovnitř svítilo slunce. Místnost se doslova třpytila. Bylo zjevné, že mramorová podlaha je tak čistá, že by se z ní dalo jíst.
„To je tak nóbl,“ vydechla jsem. „Jako by sem měla přijet filmová hvězda.“
Shoji mě vzal za ruku. „Tady platím já.“
„To ti nemůžu dovolit. Bude to pekelně drahý.“
„Trvám na tom.“
Došli jsme k recepci.
„Mohu vám pomoci?“
„Ano,“ řekl Shoji. „Nemáme rezervaci. Máte volné pokoje?“
Recepční se usmála a přikývla. „Ano, máme. Jaký typ pokoje byste si přáli?“ Několikrát klepla do klávesnice. „Standardní pokoj stojí čtyři sta sedmdesát pět dolarů na noc, nebo máme apartmá za pět set devadesát pět.“
Shoji se podíval na mě a mrkl. „Dva apartmány, prosím.“
„Ano, prosím. Kolik nocí se zdržíte?“
Srdce mi znovu pokleslo. I Shoji vypadal zachmuřeně. „Jen jednu.“
„Dobře. Budu potřebovat doklad totožnosti a kreditní kartu.“
Zatímco recepční prováděla rezervaci, na mě dolehla realita, že je to naše poslední noc. Jestliže nám zbývá už jen necelých čtyřiadvacet hodin, chtěla jsem se Shojim strávit každičkou chvilku. Shoji podal ženě řidičák a kreditku a bubnoval prsty na přepážku.
„Slečno, prosím,“ ozvala jsem se. „Můžeme rezervaci změnit?“
Žena svraštila čelo a vzhlédla. „Chcete zůstat déle?“
„Ne. Ale bude nám stačit jedno apartmá.“ Otočila jsem se ke svému společníkovi a ztlumila hlas. „Nevadí ti to?“
Shoji si prohlédl můj obličej a pak se mi na několik dlouhých vteřin zadíval do očí. Přikývl. „Jasně. Vůbec ne.“
Propletli jsme si prsty a usmála jsem se na recepční. „Jen jedno apartmá, prosím.“
Recepční vypadala pobaveně. „Jak je libo.“
Když dokončila rezervaci, uložila do malého pouzdra dvě plastové kartičky a rozhlédla se po hale. Naklonila se k nám a řekla: „Objednala jsem vám na pokoj lahev šampaňského a jahody v čokoládě. Kdyby se šéf ptal, měli jste závadu v koupelně, takže to máte od nás jako kompenzaci. Proto jsme vás také přestěhovali do apartmá deluxe.“
Shoji s širokým úsměvem převzal klíče. „Jste nejlepší!“
Věnovala nám spiklenecký pohled. „Užijte si pobyt.“
Apartmá bylo nádherné. Měli jsme výhled na centrum Atlanty, oddělenou ložnici a obývák a koupelnu větší, než je průměrně velký hotelový pokoj. Když jsem si potvrdila letenku, neodolala jsem velké vaně. K tomu byla na skleněných poličkách v koupelně vyskládaná celá sbírka kosmetiky, včetně koupelové soli s kokosem, a já už jsem se nemohla dočkat, až ji vyzkouším.
Takže jsem napustila vanu, oznámila Shojimu, že si strkám vatu do uší, a ponořila se do teplé vody. Zavřela jsem oči, pustila si klasickou hudbu a uvolnila se. Od telefonátu s Ino jsem měla za krkem bolavou bouli velikosti golfového míčku.
Přišlo mi nepředstavitelné, že zítra touhle dobou budu zpátky doma v Connecticutu. Jasně, tenhle výlet musel někdy skončit, ale nebyla jsem připravená na to, že bude tahle noc poslední. Byli jsme se Shojim necelé dva týdny, pomyšlení na to, že se vrátím domů bez něj, ve mně vyhlodávalo velkou díru. Tak jsem si na něj zvykla.
Hluboko uvnitř jsem samozřejmě věděla, že musím nejprve ujasnit věci s Nejim, než začnu cokoli nového. V tom měl Shoji od samého začátku pravdu. A mně se na něm o to víc líbilo, že mou citovou rovnováhu nadřazoval svým tělesným pudům. Což by každý muž neudělal. Pro Shojiho by bylo tak snadné dostat mě do postele, zneužít mého rozčarování a citlivosti, obzvlášť když mě tak přitahoval. Ale neudělal to. A přestože dva týdny nejsou příliš, abyste člověka poznali, způsob, jakým vedl náš vztah, po pravdě ukázal, co je to za člověka.
Moje snaha uvolnit se ve vaně skončila totálním krachem. Ne že bych se málo snažila – když jsem vylezla z vody, měla jsem kůži jak scvrklou švestku. Stočila jsem si vlasy do ručníku, namazala se hotelovým pleťovým krémem a zabalila se do luxusního županu. Vklouzla jsem do stejně luxusních papučí s monogramem a konečně se vrátila do obýváku.
Shoji stál u okna a v ruce držel skleničku vína. Vypadal ztracený v myšlenkách – natolik, že si ani nevšiml, že jsem přišla, dokud jsem mu nevzala sklenici z ruky a nenapila se.
„Na co myslíš?“ zívla jsem.
Prohlédl si mě od hlavy k patě. „Aha, teď už je to jasný.“
Svraštila jsem čelo. „Co je jasný?“
„Můžeme být jenom kamarádi?“
„Na to jsi myslel, že vypadáš tak vážně?“
Shoji přikývl. „Snažil jsem se přesvědčit sám sebe, že bez ohledu na to, co se stane, až se rozjedeme domů, můžeme minimálně zůstat přáteli.“
„A jak to dopadlo? Přesvědčil ses?“
Shoji se usmál. „Jo – dokud jsi nevyšla ven s hlavou v ručníku a tělem zabaleným do pěti kil bavlny a bez špetky mejkapu.“
Zasmála jsem se. „Takže nemůžeme být přáteli, protože po koupeli nevypadám tak skvěle?“
Shoji mi vzal sklenici z ruky a dopil zbytek vína. „Právě naopak. Jsi krásná i bez nóbl šatů, líčidel a učesaných vlasů.“ Sklonil hlavu a zadíval se do země. „Snažil jsem se přesvědčit sám sebe, ať zůstaneme kamarádi, i když se vrátíš ke svému bývalému. Ale nemůžu být s tebou jenom kamarád, protože už teď pro mě znamenáš mnohem víc a od toho se nedá couvnout. Štve mě, že teď jsme spolu možná naposledy.“
Podíval se na mě a oči mu přetékaly zadržovanými slzami. Viděla jsem, jak bojuje, a polkla jsem, abych potlačila vlastní emoce. Ale nebyla jsem tak silná jako on. Po tváři mi stekla velká horká slza.
Shoji ji setřel palcem a rozevřel náruč. „Pojď ke mně.“
Schoulila jsem se do jeho objetí. Bylo to tak příjemné. Tak přirozené. Jako bych přesně tam patřila. Přesto… ještě nenastal ten pravý čas a oba jsme to věděli. Drželi jsme se, co to jen šlo, jako by to byl úplný konec, přestože jsme před sebou měli ještě celou noc.
Nakonec se Shoji odtáhl. Pohladil mě po vlasech, které mi vyklouzly zpod ručníku. „Co chceš dneska večer dělat? Je to na tobě. Cokoli, po čem tvé srdce touží. Díval jsem se, co město nabízí, a je tu spousta atrakcí. Je tu rozlehlé sklepení s obchody a restauracemi a improvizačním divadelním klubem. Nebo můžeme jít do Centennial Parku a svézt se na obřím kole. Z něj je prý pěkný výhled z výšky na město. Taky se dá absolvovat tour po hospodách nebo je nedaleko hotel se střešním barem a restaurací. Řekni si a jsme tam.“
Zvážila jsem všechny věci, které mi nabídl, a přestože zněly lákavě, ve skutečnosti jsem toužila po jediném. Vzhlédla jsem k němu.
„Nebude ti vadit, když prostě zůstaneme v hotelu? Možná si objednáme něco na pokoj a můžeme se podívat na nějaký film.“
Usmál se. „Jo, to zní báječně.“
O něco později se Shoji vynořil z koupelny ve stejném županu a pantoflích. Když jsem ho spatřila, musela jsem se smát.
„Děláš si ze mě srandu?“ zeptala jsem se.
Chytil se za rukáv županu. „Vůbec ne. V týhle věci jsi jako ve vatě. Taky jsem si dal trochu toho zvlhčovače pleti, co po tobě zbyl. Proč by jenom ženský měly mít hebkou kůži?“
Pročítala jsem hotelové menu a podala mu ho. „Já si dám deluxe burger s cibulkama a avokádem a k tomu bramborový penízky.“
Shoji si vzal menu, ale položil ho na stůl. „To zní dobře. Dám si to samý.“
Zatímco objednával, dolila jsem nám do skleniček šampaňské. Když zavěsil, jednu jsem mu podala, usadila se na gauč a nohy skrčila pod sebe. „Co budeš dělat, až zítra odletím? Pojedeš za svým kamarádem?“
Zavrtěl hlavou. „Asi si dám pár dní pauzu, než zamířím do New Yorku. Toho mýho kámoše zrovna odkopla ženská. Jestli se u něj objevím v tom stavu, jak si myslím, že mi zítra bude, až nasedneš na letadlo, je mi jasný, že budeme jenom chlastat a naříkat. Nejspíš zůstanu pár dní tady v Atlantě. Nikdy jsem tu nebyl, což mi dává příležitost pročistit si hlavu.“
„Jasně. To zní dobře.“
„A co uděláš ty jako první, až se vrátíš domů?“ zeptal se.
„Asi nechám kufry doma a zaběhnu za sousedkou, paní Tsunade. Je u ní Abbott.“
„Abbott? Ty máš psa?“
Usrkla jsem vína. „Ne.“
„Kočku?“
„Ne.“
„Dítě, o kterým ses zapomněla zmínit?“
Zasmála jsem se. „Ani náhodou. Abbott je můj králík.“
Shoji vytřeštil oči. „Ty máš králíka, co se jmenuje Abbott?“
„Jo. Modrej angorák.“
„On je modrej?“
„On není nic. Abbott je holka. A je spíš do šeda, ale tý barvě se říká modrá.“
Shoji se zatvářil pobaveně. „Ví ten tvůj modrej králíček s klučičím jménem, že je vlastně šedivá holka, nebo je stejně zmatenej jako já?“
Šťouchla jsem do něj. „Je to to nejrozkošnější stvoření na světě. Má velký svěšený uši a je pěkně tučná a baculatá. Občas, když se stočí do klubíčka a někdo přijde, tak ho vyděsí, že se pohnula, protože vypadá jako vycpaná. Díval ses někdy na reprízy starýho Star Treku? Když spí, vypadá trochu jako tribble. Jo, a venčím ji na vodítku.“
„Ty chodíš s králíkem na vodítku?“
„Jo. Myslí si, že je pes.“
Shoji zavrtěl hlavou. „Už se nemůžu dočkat, až ji uvidím.“
Ta myšlenka mě potěšila, ale pak jeho úsměv zvadl.
„Jestli ji vůbec uvidím.“
Opět jsem se cítila, jako by na mě padl balvan. Ovšem přinutila jsem se to ignorovat, aby náš poslední večer nebyl depresivní. „Ty máš nějaký zvíře?“
Přikývl. „Mám kočku. Naši mívali černýho labradora, ale já sám jsem nikdy psa neměl. Možná jednou…“
V mnoha ohledech mi přišlo, že Shojiho dobře znám, a přitom jsme o sobě nevěděli nejzákladnější věci – jako jestli máme domácího mazlíčka. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu mi to vadilo. Nechtěla jsem odjet a zpětně se dohadovat, jestli ho vlastně vůbec znám. Náhle jsem mu chtěla položit milion otázek.
„Chodil jsi do veřejný, nebo soukromý školy?“ začala jsem.
„Do veřejný. A ty?“
„Taky.“
„Jak se jmenovala tvoje první láska?“
Shoji se zachechtal. „Hotaru. Víš, že tvoje otázky přeskakujou z jednoho tématu na druhý?“
„Vím. Já jenom… že bych o tobě chtěla vědět tolik věcí, než…“
Naše pohledy se znovu setkaly a tváře zvadly.
Shoji dopil své šampaňské. „Než se navždy rozloučíme?“
„Ne, tak jsem to vůbec nemyslela. Jenom mám ten pocit, jako bych tě znala do hloubky, a přitom o tobě nevím ty povrchní věci. Chci se dozvědět všechno, co půjde.“
Shoji si položil jednu nohu na gauč a ruku natáhl na opěradlo. „Dobře. Ptej se. Co chceš ještě vědět?“
„Vezmeme to od začátku. Kolik ti bylo, když jsi chodil s Hotaru, svou první láskou?“
„Bylo mi devět. Jí patnáct.“
Vyvalila jsem oči. „Tvoje první holka byla o šest let starší?“
„Ne. Ptala ses na první lásku. Jmenovala se Hotaru a byla to moje chůva.“
„Aha. A v kolika jsi teda měl první holku?“
Zamyslel se nad tím. „V šestý třídě. Sasame Fuuma. Byla to zrzka. Na ni jsem dočista zapomněl. Asi jsem brzo věděl, co se mi líbí,“ mrkl. „A co ty?“
„V osmičce. Shino Aburame. Byl o rok starší.“
„Jak dlouho vám to vydrželo?“
„Pár měsíců. S ním jsem se poprvé líbala. Smrdělo mu z pusy, tak jsem ho nechala.“
Shoji si strčil dlaň před ústa, několikrát do ní dýchl a pak si čichl. Usmál se. „V pořádku. Pořád mentolová zubní pasta.“
Naklonila jsem hlavu. „Znamená to, že máš v plánu se se mnou líbat?“
Řekla jsem to v legraci, ale bezděčně to vyznělo vážně. Shoji mi pohlédl do očí. „Nic bych neudělal radši. Ale vím, že jakmile bych tě ochutnal, nedokázal bych přestat, Sachi.“
Aúúú.
Vlastně se mě snažil zchladit, ale byla jsem jako na jehlách. Má mysl se zatoulala k pikantnějším tématům.
„Tvoje oblíbená pozice?“
Shoji přimhouřil oči. „Vážně se chceš bavit o tomhle?“
Polkla jsem a kývla.
„Fajn. Obvykle rád udávám tempo – mám to rád o zeď nebo zezadu. Ale u tebe mám pocit, že se mi nejvíc bude líbit, až na mně budeš rajtovat, abych se ti při tom mohl celou dobu dívat do tváře.“
Spadla mi brada. Představila jsem si Shojiho, jak sedí na gauči přesně jako teď, a já na něm. Panebože, tak moc jsem to chtěla!
V dálce jsem zaslechla klepání, ale nevnímala jsem ho.
Shoji mi zašeptal do ucha: „Radši zavři pusu. Protože mi připomínáš jinou oblíbenou pozici, ve který jsem si tě jednou nebo dvakrát představoval ve sprše.“ Cvrnknul mi prstem do spodního rtu. „Moje druhá nejoblíbenější pozice asi bude, když budeš proti mně klečet na kolenou – tyhle nádherný pastelový vlasy budu svírat v rukou a ty na mě budeš kulit svoje velký zelený kukadla, zatímco ti ho budu strkat do týhle překrásný pusy.“
Vstal a zachechtal se. „Už lituješ, že ses ptala?“
Polkla jsem a zavrtěla hlavou.
„Naštěstí nás zachránila pokojová služba,“ řekl. „Jdu otevřít.“
Zbytek večera jsme se drželi daleko od kolejí, do nichž jsme zajeli před večeří. Oba jsme věděli, že to tak bude nejlepší. Bylo mi ovšem jasné, že vize, jak na něm jezdím, se mi nadlouho vryla do mozku. Povídali jsme si celé hodiny, než jsem kolem půlnoci zívla, čímž jsem přinutila Shojiho zívnout taky. Pak jsme se rozhodli, že se podíváme na film.
Ležel na zádech na dece s jednou rukou za hlavou. Přilehla jsem si k němu a položila mu hlavu na prsa. „Můžu?“
Prsty mi pročísl vlasy. „Jo. Je to fajn.“
Bála jsem se, že tak blízko u něj na posteli nebudu moct usnout. Ale naslouchat tlukotu jeho srdce a nechat se přitom vískat ve vlasech bylo lepší než houpací křeslo a ukolébavka.
Ráno se dostavilo předčasně. Letělo mi to v devět, což znamenalo, že v sedm musím být na letišti a pryč z hotelu v půl sedmé. Když mi v půl šesté zazvonil budík na mobilu, Shoji se zavrtěl na posteli, ale nevzbudil se. Takže jsem zavřela dveře do ložnice a nechala ho spát, než se připravím. Nabídl se, že mě odveze, ovšem nebyl důvod, abych ho tak brzy budila. Zavolat si Uber bylo stejně snadné.
Sbalila jsem si do kufru poslední věci a rozhlédla se, jestli jsem někde něco nezapomněla. Zhluboka jsem se nadechla, zkontrolovala čas a otevřela aplikaci. Půl minuty po tom, co jsem zadala jako cíl své cesty letiště, jsem obdržela zprávu, že auto přijede za šest minut.
Šest minut.
Když jsem otevřela dveře do ložnice, polil mě studený pot. Shoji tak pokojně spal, že jsem měla pokušení odjet a ani ho nebudit. Ale věděla jsem, jak bych se cítila, kdyby to udělal on mně – oloupena o možnost se rozloučit. Takže jsem došla k posteli a lehce s ním zatřásla.
„Shoji,“ zašeptala jsem, „musím jet.“
Několikrát zamrkal a nabyl vědomí. Opřel se o loket. „Kolik je hodin?“
„Šest třicet pět. Nevstávej. Zavolala jsem si Uber. Bude tu za pět minut, takže musím dolů.“
Když se na mě podíval, projela mnou bolest.
„Proč jsi mě nevzbudila? Chtěl jsem tě odvézt.“
„Říkala jsem si, že takhle to bude lehčí.“ Potřásla jsem hlavou. „Z mnoha důvodů.“
„Blbost.“ Prohrábl si rukou vlasy. „Potřebuju na rozloučení víc času.“
Smutně jsem se usmála. „Jenže my se neloučíme. Za pár měsíců se uvidíme, pamatuješ?“
Zhluboka vydechl. „Jo, jasně. Ale dej mi vteřinku.“
Vyskočil z postele a odklusal do koupelny. Za minutu vyšel a vzal mě do náručí. Cítila jsem z jeho dechu mentol, takže si musel vyčistit zuby.
„Nemáme suvenýr z Atlanty,“ řekl.
„To nevadí,“ usmála jsem se.
„Ale vadí. Chci, abys měla vzpomínku na každou naši zastávku.“
„Můžu si koupit něco na letišti.“
Vzal mi hlavu do dlaní a jeho oči se vpíjely do mých rtů. „Myslím, že mám něco lepšího.“
Olízla jsem si suché rty.
Shoji zaúpěl. „Bože můj, přesně tohle jsem chtěl udělat už dávno.“
Než jsem stačila zareagovat, zaklonil mi hlavu a přitiskl svá ústa na moje. Jeho rty byly překvapivě měkké, ale stisk měl pevný. Otevřel mi pusu a bez váhání zasunul dovnitř jazyk. Pak se rozpoutalo peklo. Kabát, který jsem držela v ruce, upadl na zem a mé ruce se obtočily kolem jeho krku. Shoji zamručel a zvedl mě. Objala jsem ho nohama kolem pasu a nevnímala jsem, že mě nese, dokud mě neopřel o zeď.
Přitiskl ke mně boky a i přes oblečení jsem cítila jeho erekci. Nemohla jsem se toho nabažit. Sténala jsem našimi spojenými ústy a brázdila prsty jeho hedvábné vlasy a pevně ho k sobě táhla. Cítila jsem jeho zrychlený tep… nebo to možná bylo moje vlastní divoce bijící srdce. V tu chvíli jsem si nebyla jistá – nebyl on ani já, byli jsme jen my.
Dlouho jsme takhle pokračovali; minuty ubíhaly, zatímco jsme se ztratili v našem soukromém vesmíru – dokud k nám neproniklo zvonění mého telefonu.
Shoji zavrčel a odtáhl se. Oba jsme těžce oddychovali. Vytáhla jsem mobil z kapsy a zírala na patrně místní číslo. Zatímco jsem popadala dech, přijala jsem hovor.
„Haló?“
„Dobré ráno, čekám před hotelem Four Seasons, abych vás vyzvedl.“
Srdce mi pokleslo a mé oči našly Shojiho. „Omlouvám se, už jdu.“ Ukončila jsem hovor a zašeptala: „Řidič čeká dole. Musím jít.“
Shoji se mě dotkl čelem. „Neříkej mi sbohem. To slovo neunesu.“
Podívala jsem se mu do očí. „Neřeknu. Tenhle výlet byl pro mě všechno, Shoji. Doufám, že to víš.“
„Pro mě taky, lásko, pro mě taky.“
Přinutila jsem se k úsměvu. „Ehm… uvidíme se v New Orleansu na Valentýna.“
Přikývl. „To si piš.“
Došla jsem ke dveřím a naposledy se ohlédla. Shoji stál jako přimrazený na místě, kde jsme se líbali.
„Pro případ, že bys pochyboval, svůj nejmilejší suvenýr si odvážím z Atlanty. Opatruj se, Shoji.“

Tak máme tu konec první části😭😭🙈. Chtěli by jste dneska ještě jednu kapitolu? A doufám že se vám jejich dobrodružství jako Shoji a Sachi líbil❤️❤️