Můj nejmilejší suvenýr ✔︎

Kapitola 10

Sasuke

Uvnitř Ančina doupěte vonělo kadidlo. Připomnělo mi to vůni mého pokoje na koleji. Na stěnách visely pestrobarevné tapisérie. A v rohu místnosti mňoukala chlupatá kočka.
Posadili jsme se naproti ní. Vypadá to dobře. Spolu se Sachi jsme pozorovali, jak věštkyně vykládá na stůl před sebe karty.
„Vaše jména?“ zeptala se.
Sachi se podívala na mě, pak zpátky na Anko. „Já jsem Sachi a tohle je můj bratr Shoji.“
Pokud tahle dáma opravdu umí číst myšlenky, dokázala by poznat, že tahle jména nejsou pravá – nebo že nejsme sourozenci? Zajímavá myšlenka.
Anko otočila tři karty v řadě. Jedna z nich zobrazovala ženu s křídly a z další zle hleděl nějaký muž. Třetí obrázek bylo těžké rozeznat, ale v pozadí bylo obrovské slunce.
Zastrčila si vlasy za uši. „Téhle trojici karet se říká tři sudičky. První představuje minulost, druhá přítomnost a třetí budoucnost.“
Sachi si nervózně olízla rty. „Dobře.“
Anko prstem pohladila první kartu. „Vedla jste v minulosti dobrodružný život, že? Zdá se mi, že teď už z toho moc nezbylo. Co se stalo?“
Sachi se na mě podívala, trochu vyvedená z míry. „Ztratila jsem se. Ale zrovna teď prožívám dobrodružství. Takže se to snažím napravit.“
Anko přešla k druhé kartě. „Tahle karta značí nerozhodnost. Právě teď zažíváte velkou nejistotu, co se týká osobních vztahů.“ Vzhlédla. „Dává vám to smysl?“
Sachi přikývla. „Ano. Naprosto.“
Anko se dotkla třetí karty. Drbala se na bradě, jako by zvažovala její význam. „Hmmm.“
Sachi se k ní ustrašeně naklonila. „Ano?“
„Tahle karta napravo, která představuje budoucnost, mi ukazuje konflikt. Velký konflikt. Něco se chystá a bude to brzy. Musíte být obezřetná.“
Mluví vážně? Připadalo mi to celé jako podvod. Všechno, co řekla, se dalo nějakým způsobem vztáhnout na něčí život. Já jsem si totéž mohl přebrat po svém.
Měl jsem potřebu něco říct. „Se vší úctou, proč by měla věřit, že něco z tohohle má význam? Chci říct, pořád mluvíte velmi obecně.“
Anko mě zpražila pohledem. „Říkám jen, co tu vidím. Karty mi jen pomáhají jako vizuální vodítka, abych pochopila její auru. Nemůžu za to, že vám to připadá obecné. Jsem jen posel a ona si to musí aplikovat na sebe.“
„Takže mi nemůžete říct nic víc o tomhle… konfliktu?“ zajímala se Sachi.
Anko zavřela oči a vzala Sachi za ruku. „Poslouchejte… někdo, koho znáte… není tím, kým si myslíte, že je.“
Sachi na mě vrhla vyděšený pohled. „Cože?“
„Jeho jméno začíná na S.“ Anko znovu zavřela oči a odmlčela se. „Vidím před sebou jméno Saisuke nebo něco podobného.“
Polkl jsem.
Řekla Saisuke – ne Sasuke. Uklidni se.
Sachi téma otočila úplně jiným směrem. „Můj kamarád se jmenuje Saisuke. Je s ním něco?“
Ne, není, Sachi. Protože Anko patrně naráží na mě.
„Ne, necítím kamaradovu auru. Ale jestli je Saisuke váš blízký přítel, možná se tahle komplikace týká jeho.“
Neměl jsem v úmyslu přiznávat, že Anko patrně varovala Sachi přede mnou. Zaprvé jsem neměl ponětí, co vlastně znamená „není tím, kým si myslíte, že je“. To jméno mohla být čirá náhoda. Se Sachi jsme si koneckonců neprozradili naše skutečná jména a bylo by zatraceně podivné, abych za těchto okolností najednou vyrukoval s tím svým. Takže jsem byl odhodlaný pokračovat ve své roli. Což znamenalo mlčet a nezasahovat do téhle šílené hry.
„Budoucnost není vždycky určená,“ řekla Anko. „Je proměnlivá a přizpůsobuje se vašim rozhodnutím. Takže jen buďte ve střehu, co se týče Saisukeho. Je mi líto. Žádné další vodítko v téhle věci nevidím.“
Sachi vypadala usouženě. „Dobře. Budu.“ Otočila se ke mně a zašeptala: „Asi brzo zavolám kamarádovi. Možná mu připomenu, aby navštívil doktora, jestli to ještě neudělal.“
„Dobrý nápad,“ přikývl jsem. „To nemůže uškodit.“
„Dávejte si pozor na ptáky,“ dodala Anko.
„Na ptáky?“ nechápala Sachi.
„Ano.“
„Jak to myslíte?“
„Nejsem si jistá. Jen jsem dostala znamení, že vás mám varovat. Nevím pokaždé, co zprávy znamenají, ale jsou tu a zdají se být určené pro vás.“
„Takže Saisuke a ptáci,“ vzdychla. „Skvělé. Děkuju.“
Anko si náhle přitiskla ruce na spánky. „Tak jo… Tohle je neobvyklé.“
„Co?“ Sachi vypadala poplašeně.
Začínal jsem litovat, že jsem ji sem vzal.
„Někdo přichází. Nestává se to pokaždé, ale nyní se to děje. A když už je tady, tak se jí pravděpodobně nezbavím.“
Sachi se podívala na mě, pak zpátky na Anko. „Někdo přichází? Co to znamená?“
„Jsem taky jasnovidka. Nenabízím tyhle služby, protože nerada dělám mrtvým médium. Ale někteří duchové jsou neoblomní. Tahle dívka je velmi neoblomná – a hlasitá.“ Na dlouho se odmlčela. „Chce, aby ten muž věděl, že když tehdy zpíval, byla s ním.“
Přeběhl mi mráz po zádech. Oči, které se soustředily na karty na stole, vystřelily vzhůru a setkaly s jejím pohledem.
Strnul jsem.
To nemůže být pravda. Zoufale jsem po tom toužil… ale nemůže to být ona.
„Existuje někdo se jménem začínajícím na K, kdo pro vás něco znamená?“
Kurva drát.
„Ano,“ odpověděl jsem.
Přikývla. „Jo. Ukazuje mi K.“ Anko zavřela oči. „A Davida Bowieho.“ Zasmála se. „Proč mi ukazuje Davida Bowieho?“
K.
Bowie.
Karin.
„Protože se jmenuje Karin,“ řekl jsem tiše.
Sachi poklesla brada.
„Taky mi ukazuje spoustu sněhu. Znamená to pro vás něco?“
Neschopen slova jsem přikývl. Srdce se mi rozbušilo.
Sachi mi položila ruku na koleno. Neviděl jsem jí do tváře, protože jsem pořád upíral pohled na Anko. Se zadrženým dechem jsem čekal, s čím ještě přijde.
Anko naklonila hlavu na stranu. „Zemřela při nehodě na lyžích?“
Dlouze jsem vydechl. „Ano.“
„Říká, že se to asi domníváte, ale chce vám potvrdit, že když se to stalo, vůbec netrpěla – ani na zlomek sekundy.“
Zalila mě úleva. Vždycky jsem si to říkal, nicméně tohle potvrzení mi udělalo dobře.
K mému zděšení se Anko náhle rozplakala.
Otřela si slzy z očí. „Omlouvám se. Nesnáším tyhle okamžiky. Ale občas mě duch rozbrečí, když se dojme. Jejich pocity se projevují skrze mě. Proto to nerada dělám.“
Po tváři mi stekla slza. Už si nevzpomínám, kdy se mi to stalo naposledy, obzvlášť před lidmi. Ale nedokázal jsem ji zadržet. Jestliže se tu zjevila Karin – a rozhodně to tak vypadalo – byla to nejúžasnější věc, jakou jsem kdy zažil. Emoce se mnou cloumaly sem a tam – byl jsem zároveň šťastný i smutný, cítil jsem úlevu i děs.
„Rozbrečela mě, protože je moc smutná, že si to dáváte za vinu. Říká, že to, co se jí stalo, se nedalo odvrátit, že nastal její čas. Její osud byl takto napsaný. Takže i kdybyste udělal něco jinak nebo se ji pokusil zastavit, stejně by tento svět opustila. Chce, abyste věděl, že to, co se stalo, není vaše chyba.“
Potřeboval jsem chvíli, abych se vzpamatoval. S hlavou v dlaních jsem vstřebával ta slova.
„Rozumíte tomu?“ zeptala se Anko.
Vzhlédl jsem. Rty se mi třásly, když jsem tiše přikývl a Sachi mi sevřela koleno.
Vždycky jsem se obviňoval za to, že umřela, protože jsem ji vzal s sebou na černou sjezdovku, přestože byla nad její síly. Až do dneška jsem si lámal hlavu nad tím, co by bylo, kdyby… Kdybych ji nenechal jet se mnou, pořád by tu byla.
„Je vášnivá. Opravdu vás milovala,“ předla Anko.
V tu chvíli se mi vedraly do očí další slzy.
Usmála se. „Ach… ona hraje. Byla to důležitá součást jejího života? Byla hudebnice?“
Otřel jsem si oči. „Ano. Byla.“
Anko několikrát přikývla, jak se soustředila. „Chce, abyste věděl, že je třeba žít dál a že je to tak v pořádku, ano? Proto dnes přišla. Chce, abyste to věděl.“
Rozhostilo se dlouhé ticho.
Po několika minutách jsem se konečně zeptal: „Už je pryč?“
„Nedokázala jsem rozklíčovat její poslední zprávu. Ukazovala mi třesňové květy. Říká vám to něco?“
Třešnové květy?
Nějakou chvíli jsem se nad tím zamýšlel, pak jsem zavrtěl hlavou. „Ani v nejmenším.“
Sachi přeskakovala pohledem mezi Anko a mnou.
„Někdy mi duch sešle jednoznačné sdělení a někdy mluví prostřednictvím obrazů, které mohou připomínat určitá slova, jež mi chce sdělit. Možná to jen komolím. Ale řekla bych, že jsem viděla třešňové květy.“
„Dobře,“ vzdychl jsem.
Sachi vypadala naprosto zděšeně. Muselo to na ni být příliš. Měla to být jen legrace, a vyklubala se z toho duchařská seance.
A já? Pro mě to byl dar. Slyšet Karin, jak mi říká, že to, co se stalo, nebyla moje chyba a nedokázal bych to odvrátit, bych věřil jen jí. A vypadalo to, že to byla opravdu ona. Aspoň tohle jsem bral jako skutečnost.
„Ještě něco?“ zeptal jsem se.
Anko se kývala dopředu a dozadu. „Ne. Myslím, že už je pryč.“
Vydechl jsem. Byl jsem trochu smutný, že Karin zmizela, ale ulevilo se mi. Přijímání vzkazů bylo vyčerpávající.
Anko sáhla do kapsy pro telefon a zkontrolovala čas. „O deset minut jsme přetáhli. Doufám, že vám to pomohlo.“
Vstal jsem. „Ani nevíte jak. Díky za vstřícnost, že jste mi vyřídila vzkaz od Karin.“
Usmála se. „Nedala mi moc na vybranou.“
Sachi vstala a společně jsme zamířili ke dveřím.
Šli jsme ulicí se zvláštním pocitem.
Sachi mi položila ruku na rameno. „To bylo drsný. Jsi v pořádku?“
Zhluboka jsem vydechl. „To bylo… Ani nevím, co říct.“
„Bylo to úžasný. Naprosto a neskutečně úžasný. A osudový, Shoji. Bylo nám souzeno objevit tohle místo, aby ti Anko mohla poslat vzkaz. Možná to byl jediný důvod pro tenhle výlet. Byli jsme svedení dohromady, abychom našli tohle místo, Anko a vyslechli si zprávu od Karin.“
To byla odvážná myšlenka. Začínalo mě to zase brát. Ale protože už jsem se na jeden den nabrečel až dost, zkusil jsem pozvednout náladu.
Chytil jsem ji kolem pasu. „Takže ty tvrdíš, že jsme byli na šukacím večírku, koupili si ohyzdný boty a ty jsi veřejně vyřvávala, jak masturbuješ, jenom proto, abych já slyšel vzkaz od Karin?“
„Jo!“ zasmála se. „Jo! Přesně to tvrdím.“
„Možná máš pravdu,“ usmál jsem se. „Ještě bych rád věděl, co znamenaly ty třešňové květy.“
Chvíli hleděla do prázdna. „Jestli to vážně něco znamená a ty máš přijít na to, co, asi se to v patřičnou chvíli dozvíš.“
Přikývl jsem a pocuchal jí vlasy. „Tenhle den byl bláznivej. Potřebujeme si někde zchladit hlavy. Kam půjdeme večer?“
„Abych se přiznala, jsem nějaká utahaná. Nejradši bych si zalezla do postele.“
Kruci. Doufal jsem, že se v tom pokoji nebudeme muset zdržovat. Ale má cenu to odkládat? Stejně tam musíme.
„Dobře. Chceš si koupit s sebou nějaký jídlo?“
Poplácala si břicho. „Pořád ještě jsem plná té jambalayi.“
„Jasně. Já taky nemám na nic chuť.“
Aspoň co se týče jídla.
Ale to jsem si nechal pro sebe.
„I když…,“ začala.
„Co?“
Usmála se. „Možná bych si dala zmrzlinu.“
„Zmrzlina zní dobře.“
Poblíž jsme našli malou cukrárnu. Já jsem si dal dva kopečky čokoládové s čokoládovými hoblinkami a Sachi jen malou třešňovou.
Když jsme vykročili směrem k hotelu, slunce už zapadalo. Byl krásný vlahý večer. Pořád jsem myslel na to, co se stalo u Anko. Měl jsem dojem, že teď nějak cítím přítomnost Karin, přestože předtím mi připadala tak nedosažitelná. Neměl jsem pochyby, že směruje mé kroky. Ale jak do toho na druhou stranu zapadá Sachi? Bylo poněkud pošetilé si myslet, že mi Karin zorganizovala seznámení s jinou ženou. Možná jsem se do toho příliš zabral.
Vytrhl jsem se ze snění, když Sachi vykřikla. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co se děje. Na kornout se zmrzlinou si jí sedl holub. Třepetal křídly a uklovl jí velký kus zmrzliny. Pak odletěl.
„Co to sakra bylo?“ zeptala se.
Smíchy jsem nemohl ani odpovědět.
Pak jsem si na něco vzpomněl. „Neříkej, že tě Anko nevarovala před ptáky.“