Můj nejmilejší suvenýr ✔︎

Kapitola 23

Sasuke

Sakura přijela, právě když odcházela pokojová služba. Nos a tváře měla zrudlé od mrazu a vypadala mírně omámeně.
„Ahoj.“
Prakticky mi vběhla do náručí. Bylo tak příjemné ji držet. Nedošlo mi, v jakém napětí jsem prožil celý den, dokud mi tělem neprojela vlna úlevy. Její vlasy krásně voněly a sahala mi přesně pod bradu. Dobrých pět minut jsme stáli přilepení jeden k druhému. Jednou rukou jsem ji hladil po vlasech a druhou ji držel, zatímco se ke mně tiskla. Ale zoufalost v jejím sevření mě znepokojovala, proto jsem se jí potřeboval podívat do tváře, abych viděl, že jí opravdu nic není.
Odtáhl jsem se a uchopil její ledové tváře do svých dlaní. Zuby jí drkotaly. „Jsi v pořádku? Co se děje?“
Smutně se usmála. „Nic mi není. Trochu promrzlá, ale to nic. Je to legrační. Takovou dobu jsem se procházela a zimu vůbec necítila. Ale teď jako by mě dohnala.“
„Říkal jsem si, že se možná budeš potřebovat zahřát, proto jsem objednal konvici horký čokolády. Trochu ti naleju.“
Sakura měla na sobě šaty a boty na vysokém podpatku. Nohy měla bosé a do telefonu povídala, že si potřebuje zout boty. Takže jsem jí nalil kouřící hrnek horké čokolády a ukázal bradou na její nohy. „Chceš půjčit ponožky?“
Usrkla kakao. „To by bylo fajn. Nemáš třeba nějaký tepláky a tričko, který bych si mohla oblíknout?“
Líbilo se mi, že ji uvidím ve svém oblečení. „Jasně, něco najdu.“
Zalovil jsem v kufru a hledal něco čistého. Skoro všechno oblečení jsem už použil, ale jeden pár čistých ponožek a nenošené tepláky mi zbyly. Čistá trička už mi došla, zvedl jsem však jedno, které jsem měl na sobě jen včera pár hodin.
„Víc toho nemám. Tohle jsem nosil, ale jenom chvíli. Nebyl jsem v něm cvičit ani nic podobnýho.“
Sakura se usmála a vzala si ode mě oblečení. „Vzala bych si i propocený hadry z posilovny, pokud by to znamenalo převlíknout se do něčeho pohodlnýho a vychutnat si tuhle čokoládu.“
Zatímco se odešla do koupelny převléknout, nalil jsem si taky a vypnul televizi. Sakura se za chvíli vynořila a náramně jí to slušelo. Po tváři se mi rozlil první úsměv po dlouhé době. „Vypadáš k nakousnutí.“
Podívala se na sebe. Tepláky měla ohrnuté nahoře i dole. Tričko bylo tak velké, že k zahalení by ani nepotřebovala kalhoty. Viselo jí až ke kolenům.
„Jsi milej. Ale myslím, že by se mi hodila moje pleťová maska jako odpuzovač.“
Zašklebil jsem se. „Ty v mým oblečení jsi pravej opak odpuzovače, věř mi.“
Usmála se.
Rozhlédl jsem se po pokoji. Nebylo tu nic než postel a jedna židle v rohu. A na židli ležel můj kufr, protože jinak bych se ani nedostal k oknu.
„Mám dát pryč ten kufr, aby sis mohla sednout na židli?“
Zavrtěla hlavou. „Můžeme sedět oba na posteli. Můžu si zastrčit nohy pod peřinu? Pořád mě zebou.“
„Jistě, samozřejmě. Zalez si do postele a ohřej se.“
Sakura vylezla na postel a opřela se zády o stěnu. Strčila nohy pod deku a poklepala vedle sebe. „Pojď si přisednout.“
Sedl jsem si, ale k nohám postele a zvedl jsem spodní konec pokrývky. „Půjč mi ty nohy, já ti je zahřeju.“
Vzal jsem do ruky její malou nožku a i přes ponožku cítil chlad. Tak jsem ji začal třít, jako kdybych rozdělával oheň.
„Jaký to je?“
„Fakt to funguje.“
Po chvíli jsem pustil první nohu a zvedl druhou. „Tak povídej. Stalo se něco mezi tebou a Nejim?“
Sakura si usrkla čokolády a přikývla.
„Chceš mi o tom říct?“
„Ani ne. On jenom…“ Prohlížela si ruce. „Asi jsem oběma prokázala medvědí službu tím, že jsem s ním trávila čas. Nejspíš si myslel, že to beru jinak, a… Zkrátka jsem mu řekla, že už se s ním nemůžu vídat. Minimálně do tý doby, než si srovnám nějaký věci.“
Bylo mi, jako bych celou dobu nosil na ramenou balvan a teď ho ze mě někdo sejmul. Neříkala, že s ním skončila nadobro, ale aspoň jsem se už nemusel koukat a přemýšlet, co ti dva vyvádějí. To mě drtilo, obzvlášť dneska. Na druhou stranu jsem si dovedl představit, že to Neji nevzal dobře, obzvlášť na svoje narozeniny. Bylo mi jasné, že Sakura by se s ním nešla dnes rozejít, takže mezi nimi muselo dojít k něčemu zásadnímu.
Pořád se vyhýbala mému pohledu, proto jsem se natáhl, strčil jí dva prsty pod bradu a zvedl ji. „Co udělal?“
Sakura se zamračila. „Jak víš, že něco udělal?“
„Protože znám tebe. Nedala bys mu kopačky na narozeniny, kdyby něco dočista nepodělal.“ Zaťal jsem čelisti. „Ublížil ti nějak?“
Znovu sklopila pohled. „Ne, nic se nestalo.“
Dlouho jsme tiše seděli. Hlavou se mi honilo tisíc věcí. Musel provést něco dost nehezkého. Čím déle mlčela, tím horší věci jsem si představoval. Jestli na ni vztáhl ruku…
Sakura mi vzala ruce do svých. Podíval jsem se a zjistil, že je mám sevřené v pěsti. Jemně mi uvolnila prsty a propletla je se svými.
„Sasuke?“
Vzhlédl jsem.
Usmála se a hleděla mi do očí. „Můžu jet s tebou domů?“
„Se mnou domů? Jako do Seattlu?“
Přikývla.
„To bych rád. Kdy?“
Ostýchavě se usmála. „Hned zítra večer. Jestli to není na tebe moc rychlý.“
„A co tvoje práce?“
„Zítra mám poslední focení. Další zakázku mám až po svátcích. Tak to v mé branži chodí. Protože fotím většinou školy, v některých obdobích mám dost napilno, hlavně na začátku roku a na jaře. Když mají školy prázdniny, zakázek mívám pomálu.“
„Vážně chceš jet do Seattlu?“
„Jo. Zůstanu tam pár dní a vrátím se sem na Vánoce. Chci vidět, kde bydlíš. Chci poznat místa, kde trávíš volný čas, seznámit se s tvými přáteli, vidět, kde pracuješ… Taky se chci seznámit s Bachem.“
Usmál jsem se. „Ty se chceš seznámit s mým kocourem?“
Rozzářila se jí tvář. „Jistěže! Ty ses seznámil s Abbott. Bude to jenom spravedlivý.“
Během pěti minut jsem se od chuti rozbít někomu hubu dostal až k pocitu, že jsem vyhrál v loterii.
„Pojď sem.“ Otevřel jsem náruč a ona si mi sedla na klín. Zastrčil jsem jí pramen vlasů za ucho. „Strašně rád tě vezmu s sebou domů.“
„Tak to udělej!“
Cítil jsem se jako ten nejšťastnější chlap na světě. Moje dívka jede se mnou domů. Jediný problém byl, jak ji sakra pustím zpátky? A budu schopen se ještě podívat svému kamarádovi do očí?

Být druhý den se Sakurou na letišti byla jak se patří nostalgie. Bylo to, jako by poslední týdny neexistovaly a my jsme opět byli Shoji a Sachi Hookerovi – přinejmenším v duchu.
Sakura si rezervovala poslední volné místo v mém letu. Štěstí stálo na naší straně a mohl jsem jen doufat, že až přistaneme na západě, bude se nás držet dál.
Včera večer jsme usnuli jeden druhému v náručí a nepříjemný a vyčerpávající zážitek s Nejim překazil jakoukoli možnost, že by v hotelovém pokoji mezi námi k něčemu došlo. Což bylo nejlepší. I když se s Nejim údajně rozešla, bylo třeba postupovat opatrně. Nic nekončí, dokud to neskončí.
Když jsme stáli ve frontě na nástup, pořád jsem nemohl uvěřit tomu, že letí se mnou domů. Přišlo mi to jako sen. Ale to, že Neji neustále volal, nám připomínalo realitu.
Všechny jeho hovory nechávala Sakura spadnout do hlasové schránky.
„Co mu řekneš?“
„Myslíš o tom, kam jedu?“
„Jo.“
Zhluboka vydechla. „Teď se snažím vyhnout nutnosti mu lhát. Nejspíš mu později napíšu, že jsem musela odjet, abych si vyčistila hlavu. Lží si člověk nepomůže, ale řekla jsem mu, že potřebuju pauzu, takže nevím, proč pořád volá.“
„Nejspíš lituje, že tě nechal takhle odejít.“
Náhle mě bodl osten viny. Jako by se to opakovalo ve vlnách.
Pak jsem si vzpomněl, co jsem věděl o Nejiho nevěře, a to mi pomohlo vinu překonat. Pořád jsem přemýšlel, jestli jí to mám říct. Ale na druhou stranu jsem věděl, proč jsem to neudělal. Bylo třeba, aby se rozhodla podle toho, co cítí její srdce, aniž by ji cokoli ovlivňovalo. Pokud by šla se mnou jenom kvůli Nejiho nevěře, jak bych se dozvěděl, že jsem ten pravý? Nejistota by mě ubíjela.
Pokud by se nakonec rozhodla pro něj, asi bych přišel na způsob, jak jí to říct – protože jednou nevěrný, pořád nevěrný. Vypořádal bych se s tím, až by nadešel správný čas.
Pořád jsme stáli ve frontě, když se ke mně Sakura otočila.
„Takže, jaký je jejich příběh?“
Rozhlédl jsem se po zástupu lidí a připomněl si naši letištní hru. „Kdo bude dnes naším objektem?“
Chytila mě za košili a přitáhla mě k sobě. „Tihle dva. My. Co mají za lubem?“
Zamyslel jsem se. „Ach, tihle dva blázni? Teď zrovna utíkají.“
„Proč?“ zeptala se.
„Protože jejich skutečnost je šílenější než všechny fantazie. Ale zvládají život líp, když jsou spolu. A to jim chybělo.“
Usmála se.
„On doufá, že ona se neotočí na podpatku a nevrátí se domů, až pozná, jak malej má byt.“
„Už jsem si myslela, že to poslední slovo bude jiný,“ zasmála se Sakura.
Když mi to došlo, usmál jsem se. „Můžu tě ujistit o tom, že můj byt je jediná věc, která ti bude připadat malá.“