Můj nejmilejší suvenýr ✔︎

Kapitola 24

Sakura

I když mě Sasuke varoval, byla jeho garsonka rozhodně menší, než jsem si představovala. Ale protože měla tři okna, nepůsobila tak klaustrofobicky.
Rozhlédla jsem se a on uložil kufry do kouta.
„Je to tu útulný.“
Pozvedl obočí. „Jinak řečeno malý a stísněný?“
Nalevo byl malý kuchyňský kout. Napravo obývací pokoj. O zeď stála opřená kytara a na polici sbírka vinylových desek. „Je to malý – ale jsi to ty.“
„Prosím nespojuj slovo malý s čímkoli, co se týká mě.“ Mrkl.
„Promiň,“ zasmála jsem se. „Chtěla jsem říct, že z toho dýchá tvoje osobnost.“
„Větší si nemůžu dovolit, když chci bydlet ve městě uprostřed dění. Kdybych chtěl ještě oddělenou ložnici, stál by mě nájem v týhle čtvrti třikrát tolik, takže jsem se spokojil s garsonkou. Přecpáno je tu, jenom když mám návštěvu, což bývá zřídkakdy.“
Vyhlédla jsem z okna na město. „Už se těším, až poznám Seattle.“
„Zítra si můžeme prohlídnout, co budeš chtít. Všude se dá dojít pěšky.“
Otočila jsem se k němu. „Taky nemusíme chodit nikam. Dovedu si představit, že po takový době máš co dohánět. Můžu ti pomoct, s čímkoli budeš potřebovat. Asi bude potřeba dojít nakoupit.“
„Jo, lednička je naprosto prázdná. Nakoupit musíme, ale do práce tě zapojovat nebudu, Sakuro. Má to být pro tebe dovolená.“
„To určitě ne, Sasuke. Chci poznat život s tebou se vším všudy. Takže, i když chci aspoň jeden den věnovat poznávání Seattlu, zbytek času dělej prostě to, co normálně děláš, jako bych tu nebyla. Což určitě není chození po památkách. Já se k tobě prostě přidám.“
„Takže podle tebe mám sedět na zadku a škrábat se na břiše jako Al Bunda ze Ženatý se závazky, cpát se slaninou a čumět na bednu?“
„Jestli to normálně děláš, tak jo,“ pokrčila jsem rameny.
Zvážněl. „Tenhle výlet je zkouška, co? Abys poznala, jestli je v mým životě něco, co nesneseš.“
Nelíbilo se mi, jak to podal. „Vůbec ne. Prosím, neber to tak.“
„Ale je to porovnání, ne?“
Jeho změna nálady mě překvapila. Nicméně asi je ode mě hloupé čekat, že vzhledem k situaci neprojeví žádné rozčarování.
„Sasuke, v týhle chvíli tě s ničím a s nikým nesrovnávám. Jsem zkrátka ráda, že tu jsem.“
Jeho pohled změkl.
Než jsme mohli pokračovat v hovoru, ozvalo se zaklepání na dveře.
„Čekáš někoho?“ zeptala jsem se.
„V tuhle hodinu ne.“
Když otevřel dveře, překvapilo mě, že tam stojí pohledná dívka. Mohlo jí být kolem pětadvaceti a v náručí držela velkou rezatou kočku.
Bach.
Když uviděl Sasukeho, začal mňoukat.
„Ahoj,“ pozdravil Sasuke. „Nečekal jsem, že ho přineseš ještě dneska.“
„Jasně. Domluvili jsme se na zítřku. Ale napadlo mě, že se ti stejská.“
Sasuke podrbal kocoura za ušima. „Stejská.“
Kocour si mě prohlédl a zdál se překvapený, že má Sasuke návštěvu.
No jistě, určitě jsi přišla takhle pozdě za ním do bytu kvůli kočce.
„Sakuro, tohle je Konan. Konan, tohle je Sakura,“ představil nás Sasuke.
Konan měla modré vlasy, velké oči a plné rty. A vůbec jsem nepochybovala o tom, že se Sasukem spala.
„Těší mě,“ řekla jsem trochu vykolejeně.
„Mě taky.“ Naklonila hlavu a zeptala se: „Odkud se vy dva znáte?“
Než jsem stihla cokoli říct, Sasuke odpověděl. „Sakuru jsem potkal na cestách. Je z Connecticutu.“
„Jo… jasně. Zajímavý.“ Těkala pohledem mezi ním a mnou. „No, tak vítej v Seattlu.“
Upřímnosti v tom nebylo ani za pětník. „Díky.“
Konan postavila kočku na zem a ta se otřela Sasukeho nohy a předla.
„Tak co ta potvora provedla?“ zeptal se.
„Nic. Jenom mi dalo práci naložit ho do auta. Nejspíš si u mě zvyknul a nechtělo se mu zpátky.“
„Jo. Asi mě teď nebude mít rád, když viděl, jak žijou jiný. Máte o dost víc místa.“
„Když mu bude smutno, může kdykoli přijít na návštěvu.“
„Ještě jednou díky, že ses o něj postarala.“
„Ráda. Kdykoli.“ Podívala se na mě. „Radši půjdu. Sakuro, ráda jsem tě poznala.“
Polkla jsem. „Nápodobně.“
Na odchodu se ještě zeptala Sasukeho: „Po prázdninách se vracíš do práce, je to tak?“
„Jo. Hned po Vánocích jsem tam.“
„Vím, že už se na tebe všichni těší.“
„Taky se mezi vás rád vrátím,“ odpověděl. „Zpátky do práce se mi moc nechce, ale určitě se rychle dostanu do tempa. Děcka mi chybí.“
„A ty jim.“ Vzdychla. „Fajn. Přeju vám dobrou noc.“
„Díky,“ zamručela jsem. Dveře se zavřely a následovalo několik sekund trapného ticha. „Vypadala… mile. Od tebe z práce?“
„Jo. Učí angličtinu.“
„Aha. Vím, že jsi říkal, že ti kamarádka hlídá kočku, ale netušila jsem, že je tak…“ Zavrtěla jsem hlavou, abych ze sebe přestala dělat úplného pitomce. Tropím tady žárlivou scénu.
„Fajn, Sakuro, ptej se na všechno, co tě zajímá.“
„Nic mi do toho není.“
„Nic neskrývám. Mezi mnou a Konan nic není – i když jsme spolu chodili. Ale to už je dávno.“
To přiznání mě bodlo u srdce, ačkoliv jsem věděla, že mezi nimi něco bylo, ještě dřív, než jsem se zeptala.
„Nepřetrvává mezi váma něco?“
„Z mojí strany ne.“
„Ale ona tě pořád chce.“
„Nevím. Možná. Pro mě to nic neznamená.“
„Proč jsi s ní přestal chodit?“
„Nebyla ta pravá. Říkal jsem jí, že si nechci začínat nic vážnýho. Pro mě je to kamarádka – a shodou okolností má ráda kočky a taky je jednou z mála, koho Bach snese.“
„Jasně. Vím, že má pořád ráda o hodně víc než jen tvoji kočku. Je půl dvanáctý v noci a ona přijde s Bachem, když jste se domluvili, ať ho přinese zítra? Je jenom jeden důvod, proč chodit v takovouhle hodinu k někomu domů. A není to přinést zvíře. Nečekala, že tu budu. A rozhodně to s tebou neskončila.“
Jestli moje žárlivost nebyla patrná předtím, teď se projevila naplno.
„Já ti nedokážu říct, jaký měla úmysly. Ale viděla, že jsem tu s tebou.“
Potřebovala jsem vědět ještě jednu věc, která mě užírala. „Když ses otočil na chvíli doma mezi naším výletem a New Yorkem, říkal jsi, že jsi chtěl zkontrolovat Bacha. Došlo s ní k něčemu?“
Začínal být netrpělivý. „Ne. K ničemu nedošlo, Sakuro. Už před časem jsem se s Konan rozešel. A měl jsem plnou hlavu tebe, takže jsem nedokázal myslet na nikoho jinýho. Jestli si myslíš, že měním ženský jako ponožky, tak mě neznáš.“ Vypadal, že se ho to dotklo. „Zato ty jsi vypadala, že docela rychle přesedáš, když ses vrátila domů.“
Ta slova mě bolela, ale věděla jsem, že má pravdu. Na povrchu to tak skutečně vypadalo.
Nasadil smířlivější tón. „Omlouvám se. Nechtěl jsem tě urazit.“
„Ani na vteřinu jsem na tebe nezapomněla, Sasuke. Jen jsem byla po návratu zmatená.“
Jeho oči se vpíjely do mých. „A pořád jsi. Mám pravdu?“
Nemohla jsem se divit, že zkoumá moje pohnutky. Řekla jsem mu, že potřebuju prozkoumat terén. Nedala jsem mu žádný slib. A upřímně, zasloužil si víc.
„Už mám ve věcech o hodně jasněji,“ řekla jsem. „A důvody, proč jsem tady, jsou čistý a ukazujou, kam mě táhne moje srdce. Nechci tě ranit.“
Zavřel oči a zavrtěl hlavou, jako by ho momentální panika opustila. „Pojď sem. Omlouvám se.“
Když mě objal, promluvila jsem k jeho hrudi. „Ne, já se omlouvám.“
„Tohle byly jedny z nejtěžších týdnů mýho života.“
Pořád jsem myslela na něco, co řekl předtím.
Vyprostila jsem se z jeho objetí. „Můžu se tě na něco zeptat?“
„Jo.“
„Říkal jsi, že jsi Konan vysvětlil, že nechceš žádnej vážnej vztah. Ale to není tak úplně pravda.“
„Nechtěl jsem vážnej vztah s ní. Ovšem nemarním tvůj čas, Sakuro. To bych neudělal.“
„Omlouvám se za všechny ty otázky. Potřebuju v tom mít jasno. Zaskočilo mě, že se tu ukázala během prvních pár minut, co tu jsem.“
Jeho ústa se stočila do úsměvu. „Ty jsi žárlila.“
„Jo. A to není hezký.“
„Dovedeš si představit, jakou mi to udělalo radost – že nejsem poslední dobou jedinej žárlivec?“
„Teď mě vidíš z velmi unavený a zranitelný strany.“
„Tak si odpočineme?“
Sasuke přešel ke gauči a natřásl polštáře. „Pojď si lehnout. Uvařím ti čaj. To je to jediný, co tu mám, než zítra nakoupíme. Zahřeje tě to.“
Jelikož jsem nikde neviděla postel, zeptala jsem se: „Kde máš postel?“
„Když se tenhle gauč rozloží, tak se na něm krásně spí. A dneska je celej tvůj.“
Posadila jsem se na gauč. „A kde budeš spát ty?“
„Vždycky jsme to nějak zvládli, ne?“ Zamířil ke skříni. „Mám tohle.“ Vytáhl nafukovací matraci. „Tohle se nafoukne jedna dvě. Na tom spím vždycky, když mám návštěvu – i když mí rodiče přísahali, že tady už nikdy spát nebudou. Potřebujou trochu prostoru. Takže když za mnou na pár dní přijedou, přespávají v hotelu. Teď přijedou na Vánoce, ale přiletí o něco dřív, aby se vyhnuli předsváteční špičce a návalu na letištích.“
Chvíli mi trvalo, než jsem to pochopila. „Počkej… tvoji rodiče přijedou… na pár dní do Seattlu?“
„Jo, chystal jsem se ti to povědět.“
On mi představí svoje rodiče? „Jak to, žes mi to neřekl?“
„Říkám ti to teď. Když ses ptala, jestli můžeš letět se mnou, nechtěl jsem, aby sis to kvůli tomu rozmyslela. Doufal jsem, že ti nebude vadit se s nima seznámit.“
„Ale mně to nevadí. Jenom mě to překvapilo, i když mi mohlo dojít, že budeš Vánoce trávit s rodinou. Nechápu, že mě to nenapadlo. Možná proto, že můj rodinnej život se tak liší od ostatních.“
„Většinou jezdím já do Vailu, ale letos se rozhodli, že přijedou sem, protože já jsem tam byl nedávno. Některý Vánoce tráví se mnou, některý s bráchou a jeho rodinou v Bostonu a jindy zase přijedeme všichni do Vailu. Každej rok je to jinak. Ty se vídáš s rodiči na svátky?“
„Mí rodiče jsou pořád na cestách. Občas za nima přijedu tam, kde zrovna jsou. Ale letos jsem jim řekla, že už mám vlastní program. Budu u Ino. Myslela jsem si, že kvůli svému zranění by uvítala pomoc v kuchyni. Samozřejmě mě nenapadlo, že si předtím ještě zaskočím do Seattlu a seznámím se s tvými rodiči. To jsou věci.“
„Říkala jsi, že chceš vidět, jak vypadá můj život. Takže se můžeš klidně seznámit s mým příbuzenstvem. Vím, že načasování není ideální, ale ještě předevčírem jsem netušil, že tu budeš se mnou.“
„Já jsem vážně ráda, že tu jsem, Sasuke. Začneme znovu, jo? Bojím se, že moje dnešní nejistota nás dostala na špatnou kolej.“
„Nemusíš se omlouvat za žárlivost. Já jsem se určitě za svoji taky neomluvil.“
Vzal mě do náruče, ale vyrušilo nás pískání čajové konvice. Vstal a šel do kuchyňky mi nalít čaj.
„Technicky vzato bych si mohl dovolit o něco větší byt,“ řekl, když zaléval sáček, „ale po smrti Karin se ze mě stal jakýsi minimalista. Nikdy jsem neměl pocit, že potřebuju větší prostor. Není tu tolik uklízení. Jasně, když budu s někým žít, budu se muset přestěhovat.“
„Jsem si jistá, že poloha víc než vynahradí velikost.“
„Abych tu mohl bydlet, musel jsem se zbavit půlky svých věcí. A když něco koupím, musím něco jinýho vyhodit. Ale na druhou stranu mám celej byt uklizenej za čtvrt hodiny.“
Kocour se lísal k Sasukemu celou dobu, co hovořil. Když mi podal čaj, zvedl ho.
„Bach si musel zvyknout. Když jsme se sem nastěhovali, byl z toho v depresi. Zvládl to jenom díky oknům. Koukání ven mu poskytuje hodně zábavy.“
Odnesl kocoura na gauč a posadil ho vedle mě.
Když jsem ho chtěla pohladit, zaprskal na mě.
Rychle jsem stáhla ruku. „Dělá to všem cizím lidem?“
„No, mohl bych lhát a říct, že jo…“
„Uf.“
„Možná cítí, jak moc tě mám rád, a bere tě jako soka.“
„Hezky ses z toho vykroutil.“
Bach si zalezl do svého pelechu v rohu místnosti.
Já a Sasuke jsme si ještě chvíli povídali, než mi rozložil gauč. Jakmile jsem položila hlavu na polštář, okamžitě jsem usnula.
Probudilo mě klepání na dveře. V bytě bylo světlo. Podívala jsem se na telefon a zjistila, že je skoro jedenáct hodin.
Sasuke se zvedal z matrace a drbal se na hlavě.
Podíval se kukátkem. „Nevyděs se.“
Posadila jsem se na posteli a upravovala si rozcuchané vlasy. „Co je?“
Usmál se. „Nechápu, jak to, že přijeli o tři dny dřív, ale jsou to moji rodiče.“

Pokračování příště ❤️❤️