Můj nejmilejší suvenýr ✔︎

Kapitola 2

Sakura

„Ahoj.“
Po koupeli jsem našla Shojiho přesně tam, kde říkal, že bude – na baru.
Otočil se na židličce a usmál se. „Copak, slečno Lehká?“
„Pardon?“
„To je přece tvoje příjmení, Sachiko,“ zachechtal se.
Usmála jsem se. „Jo. Zapomněla jsem.“ Příjmení Hooker totiž znamená cosi jako lehká ženština.
Lokl si z lahve piva. „Řekl bych, že vypadáš spíš jako Sachi než Sachiko.“
Zasmála jsem se. „Těší mě, že jsi neřekl, že vypadám jako šlapka.“
Shoji pokynul k prázdné stoličce vedle sebe. „Napiješ se se mnou?“
„Hm… ne. Přišla jsem ti jenom vrátit prachy, co ti dlužím.“ Vytáhla jsem z peněženky bankovky a podala mu je.
Mávl rukou. „Kup za to další rundu.“
Usoudila jsem, že jeden drink nemůže uškodit. Bolelo mě za krkem. Nelétala jsem ráda a z celého dne čekání na letišti jsem byla ztuhlá, nemluvě o stresu z toho, že jsem nevěděla, jestli budu mít dneska kde spát. Trocha alkoholu by mohla uvolnit napětí.
„Jasně, proč ne,“ přikývla jsem.
Než jsem se posadila, Shoji se otočil k barmanovi.
„Kibo, tohle je moje sestra Sachi. Sachi, tohle je Kiba.“
Potřásli jsme si s barmanem rukama. „Rád vás poznávám, Sachi.“
„Nápodobně.“
„Co si dáte?“
„Hmm. Brusinkovou vodku s limetkou, prosím.“
Kiba poklepal klouby na bar. „Hned to bude. Ty si dáš ještě Coors Light, Shoji?“
„Jasně, Kibo, díky.“
Když se barman vzdálil, zasmála jsem se. „Vážně se jmenuješ Shoji, nebo ses jenom vžil do role?“
Pokrčil rameny. „To jméno se mi líbí. Přemejšlel jsem, že si to svoje změním. Takže zkouším, jak mi padne.“
Nepoznala jsem, jestli si ze mě střílí, nebo ne. „Jasně.“
„Takže, Sachi, jak to, žes neměla na dnešek pokoj?“
„To je dlouhá historie,“ vzdychla jsem.
Vyhrnul si rukáv a podíval se na hodinky. „Přesně jak jsem myslel.“
„Cože?“
„Máme spoustu času na dlouhou historii.“
Zasmála jsem se. „Abych tě neunudila k smrti, podám ti zkrácenou verzi.“ Zamyslela jsem se, jak to celé pojmout, a rozhodla se, že nebudu věci přikrašlovat. „Původně jsem sem měla jet na svatební cestu. Můj bývalý snoubenec před pár měsíci odvolal svatbu. Letenky ani rezervace v hotelu se nedaly vrátit, tak jsem se rozhodla je využít a na pár dní vypadnout z města. Poslední dobou se mnou zase začal komunikovat a tvrdí, že mu chybím. Přišlo mi, že tohle je vhodná příležitost ujasnit si sama se sebou, jak na tom jsem. Ale po dvou dnech z plánovaných deseti mi došlo, že je to blbost, a rozhodla jsem se vrátit domů. Akorát jsem se zapomněla podívat na předpověď počasí, než jsem se dnes ráno odhlásila z hotelu. Takže jsem nakonec proseděla celej den na letišti, a když konečně můj let oficiálně zrušili, zjistila jsem, že je všude vyprodáno a můj pokoj už má taky někdo jinej.“
Shoji nadzvedl obočí. „Ty jo. To je pěkně nechutnej příběh.“
Zasmála jsem se. „Díky. Cítím se o hodně líp.“
„Promiň,“ zachechtal se.
Barman mi přinesl pití. „Mám vám to psát?“
„Napiš to na mě, Kibo.“
„Ne, ne, to je dobrý. Dám si jenom jeden, takže hned zaplatím.“
„Ani náhodou.“ Mrkl na mě. „Mámě by se nelíbilo, že nechávám svou sestřičku platit.“
Položila jsem před něj na bar čtyřicet dolarů, které jsem mu dlužila. „Díky. Aspoň si vem ty prachy, co ti dlužím za pokoj.“
Falešný Shoji přikývl. „Takže co se stalo?“
Proč se s tímhle chlápkem zaplétám do hovoru? „Jak co se stalo?“
„Říkala jsi, že tvůj snoubenec zrušil svatbu. Byl to odjakživa pitomec a tys to zjistila teprve teď, nebo je za tím něco víc?“
„To je trochu osobní otázka, nemyslíš?“
Pokrčil rameny. „Jsem tvůj brácha. Můžeš mi říct všechno. A navíc, možná bude potřeba, abych mu nakopal prdel za to, co ti provedl – jako bránit čest svý ségry a tak.“
Zbožňovala jsem ho. Měl smysl pro suchý humor. Ale neexistovala snadná odpověď na to, co vedlo ke zrušení našeho zasnoubení. Přestože to vypadalo, že ten muž sedící vedle mě na takovou čeká.
„Nakopávat cokoli není třeba. Já na tom nesu vlastně taky svůj díl viny.“
Vykulil oči. „Ale? Ty můžeš za to, že ten trouba odvolal svatbu?“
„No, ne za to, jak to udělal, ale možná za to, co ho k tomu vedlo.“
„Co ho může omlouvat ze zrušení svatby? Když si nejseš jistej, nežádáš o ruku.“
Jak to vysvětlit…
„Víš, když jsme se poznali, byla jsem bezstarostná duše svolná ke každý legraci – jeho naprostý protiklad. Ale protiklady se přitahujou, že ano? I když on byl daleko upjatější, líbil se mi. Jenže po letech jsem se ztratila. Začala jsem být… jako on. A řekla bych, že i když si jeden druhýho vážíme, asi se jednoho dne probudil a uvědomil si, že musí zařadit zpátečku, než slíbí celoživotní věrnost někomu, kdo už není tím, kým býval.“
„Jak dlouho jste byli zasnoubení?“
„Rok.“
Shoji se zamračil. „To jsou kecy a ty to víš, že jo? Není normální to dotáhnout až skoro ke svatbě a pak vycouvat.“ Napil se piva a bouchl lahví o bar. „Myslíš, že v tom bylo něco víc? Jako že třeba šoustal s někým jiným a cítil se provinile? I když netuším, proč by to dělal, když měl doma tebe.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, myslím, že něco takovýho by neudělal. Jasně, byly doby, kdy jsem si nebyla jistá některýma ženskýma u něj v práci. Jejich parta z kanceláře spolu hodně chodí ven. A trochu moc pijou. Ale nemyslím, že by tam došlo k něčemu většímu než flirtu.“
Ze vzpomínání na cokoli, co souviselo s Nejim, se mi svíral žaludek.
„Jak ti řekl… že se nechce ženit?“ zajímal se Shoji.
„Jenom, že už si není jistej, že je to to správný rozhodnutí. Pořád mlžil. Přišlo to tak náhle. I když jsem si asi měla všimnout, že se něco blíží, upřímně jsem věřila, že mě miluje, ačkoliv se náš vztah oproti začátku změnil. Jak jsem řekla, neviním ho z toho, že ochladl.“
„Ale měla bys ho vinit z toho, jak se k tomu postavil. To se nedělá nechat tě plánovat svatbu a pak vytáhnout tohle.“
„Opravdu to vypadalo, že je z toho sklíčený. Určitě to nebylo snadné rozhodnutí. Asi už se mu to nějaký čas honilo hlavou, ale neměl odvahu mi to říct. Znělo to velmi omluvně.“
„Panebože! To by snad mělo, ne?“
Protočila jsem panenky. „Jo.“
„A víš co?“
„Co?“
Odmlčel se. „Je to idiot. Jednoho dne toho bude litovat.“
Cítila jsem, jak mi rudnou tváře, a chvíli jsme na sebe hleděli.
„Hm, je milý, že to říkáš. Víš, kdybych neznala skutečnost, vážně bych si myslela, že jsi můj brácha,“ řekla jsem tiše. „Zatraceně se staráš o někoho, koho sotva znáš.“
Otočil se k barmanovi. „Kibo, můžeš nalít sestřičce ještě jeden drink?“
Zvedla jsem ruce. „Nejsem si jistá, jestli ho snesu.“
„Věř mi. Potřebuješ ho.“
„Jak to?“
„Protože ti teď něco prozradím. Možná budeš potřebovat něco, co utlumí tu facku.“
„Vážně?“ zamrkala jsem.
„Jo.“
Kiba přede mě postavil další brusinkovou vodku.
Shoji se usmál. „Vypij to.“
Dlouze jsem se napila. Alkohol mě pálil v krku. „Tak co nesmím slyšet jinak než pod vlivem?“
Shoji se ke mně naklonil. „Tenhle tvůj chlápek se jednoho dne vrátí a bude žadonit, abys mu dala druhou šanci.“
„Jak to víš?“
„Prostě to vím. Chlapi jsou naprostý tupci a on si uvědomí svou chybu a bude se tě snažit získat zpátky.“
Z jeho tónu jsem měla pocit, že to zná z první ruky.
„Mluví z tebe osobní zkušenost?“ zeptala jsem se.
„Svým způsobem jo. Stejná věc postihla mýho bráchu. Bylo to trošku horší, protože on tu svoji podváděl s kolegyní z práce. Odpustila mu, vzala ho zpátky a on jí to provedl znovu zase s jinou kolegyní. Brácha byl vždycky mamlas, už když jsme byli děti. Mám ho rád, ale je to trouba. Lidi se nemění, Sachi. Opravdu. A jestli se tenhle chlap dokázal tak snadno vzdát jednou, zklame i podruhý. Nezaslouží si tě.“
Jedna moje část chtěla věřit, že se mýlí. „Nemůžu si pomoct, ale pořád doufám, že jsem poslední roky jen tak nezahodila.“
Shoji pokrčil rameny. „Dělat špatný rozhodnutí je lidská přirozenost. Prostě si to odškrtneš jako chybu a jdeš dál. Nedumáš nad mrtvým koněm jenom proto, žes ho uštvala.“ Odmlčel se. „Možná to není nejlepší příměr. Ale stejně, mrtvej kůň? Překročíš ho a jdeš dál. Víš, co se stane, když se snažíš probudit mrtvýho koně?“
„Co?“
„Kousne tě do zadku.“
Zasmála jsem se. „Fajn. Už ti rozumím. Jenže osvobodit se od vztahu, kterej trval několik let, se líp řekne, než udělá. Ale díky za radu.“
Mrkl. „Proto jsou na světě starší bráchové.“ Napil se piva. „Proč sis myslela, že to bude nuda?“
Zírala jsem do sklenice. „Nepoznávám sama sebe, Shoji.“
„Kromě toho, že jsi teď Hooker, čili děvka, co tím myslíš?“
To mě rozesmálo. „Když už, tak jsme oba děvky, a je to dlouhá historie.“
Znovu předstíral, jako že se dívá na hodinky. „Tak ještě jednou – já mám čas. Jestli ses poslední dobou nedívala na počasí, tak nikdo hned tak nikam nejede.“
„To máš asi pravdu.“
„Tak povídej,“ usmál se.
Dlouze jsem vzdychla. „Tedy, abys mi rozuměl, musíš vědět, že moji rodiče jsou hipíci.“
Založil si ruce na prsou. „Mír a láska – hezký.“
Přikývla jsem. „Když jsem vyrůstala, hodně jsme se stěhovali. Nesnášela jsem to – to věčný střídání škol a podobně. Ale když jsem dospěla, zvykla jsem si na tenhle životní styl. Po vejšce už jsem byla jako naši.“
„Stal se z tebe hipík?“
„Ne tak docela. Ale nikdy jsem nevydržela na jednom místě. Jsem fotografka. Před lety, hned po škole, jsem pracovala pro hudební časopis. Objížděla jsem celou zemi a fotila všemožný kapely. Rozhodně jsem si až až užila autobusů. A můžu ti říct, že tahle mladá holka uměla zapařit. Byla to spousta zábavy, dokud…“
„… dokud tě to bavilo,“ dořekl za mě.
„Jo, přesně. V jistým okamžiku mi došlo, že už jsem stejná jako rodiče, a jestliže ve dvaceti to bylo prima, začínala jsem se na to cítit trošku stará.“
„Takže jsi s tou prací skončila?“
„Ne hned. Se svým bývalým jsem se paradoxně seznámila na koncertě.“
„The day the music died...,“ zanotoval Shoji.
To mě přinutilo znovu se zasmát. Nebo to možná dělal ten alkohol.
„Byl vším, čím já jsem nebyla – konzervativní a pevně zakořeněný. A poprvé v životě mě napadlo, že chci žít raději takový život než ten, který vedu. Asi jsem opravdu víc než cokoli jinýho hledala útočiště.“
Zaklonil se a usadil se pohodlněji. „Tomu rozumím.“
„Jeho rodiče spolu jsou pětatřicet let a on k nim pořád chodí v neděli na rodinnou večeři. Já jsem žádný skutečný domov neměla, takže jsem nechala tý práce, abych mohla být s ním.“
„Přestala jsi fotit?“
„Ne. Pomohl mi otevřít si vlastní ateliér. Fotím hlavně školy. V třídních fotkách jsem královna města.“
„To je úžasný. Dáváš tomu to růžovo-modrý pozadí?“
„Jistěže ne! To patří do osmdesátých let. Myslím, že takový školní fotky měla moje máma.“
„Nejspíš je měly všechny mámy. Nezapomeň na portrét z profilu v horním rohu,“ zasmál se.
„S hrdostí můžu říct, že moje fotky jsou daleko vytříbenější.“
„Je dobře, že dokážeš profitovat ze svýho talentu. Myslím to vážně.“
Pokrčila jsem rameny. „Školní fotky mají daleko do kreativity, ale dokážou zaplatit účty a zajistit pohodlný živobytí, na který jsem si zvykla.“
Jako by do mě viděl. „Ale někdy bys to vyměnila zpátky za nevázanost, co?“
Způsob, jakým řeklnevázanost, mě dostal. Až mi přeběhl mráz po zádech, jak se mi to slovo z jeho úst líbilo.
Úplně jsem cítila, jak rudnu. „Páni, celou dobu mluvíme jenom o mně. Ani jsem se nezeptala, co děláš ve Vailu ty.“
„Já odsud pocházím. Vyrostl jsem tu.“
To mě překvapilo. „Fakt?“
„Jo.“
„Tak proč bydlíš v hotelu?“
„Už tu nežiju. Byl jsem jenom navštívit rodiče a pár přátel. Bydlí na předměstí a já jsem chtěl strávit pár dní tady v srdci dění.“
„Kde teď žiješ?“
„V Seattlu.“
„Co děláš?“
„Učím na střední hudebku.“
Nevěděla jsem, proč mě to zahřálo u srdce. Možná to byly hezké vzpomínky na učitele hudby, kteří mě snad inspirovali k focení koncertů.
„Vážně? To je úžasný.“
„No, snažím se dělat úžasňáka, ale studenti to většinou prokouknou.“
Sakra. Dokázala jsem si představit, kolik puberťaček se do něj asi mohlo zamilovat. Čím víc jsem na něj hleděla, tím víc jsem začínala být jako ony. Byl sexy oním nedbalým způsobem, dokonale rozcuchané vlasy, nikdy nemizící jiskra v očích, kdykoli se na mě podíval, trochu zkoumavě a hodně vyzývavě. A jeho rty, tak plné a přitahující pozornost.
Zavrtěla jsem hlavou. Poslední věc, kterou potřebuju, je snít o cizím chlapovi, jehož po zítřku už neuvidím.
Odkašlala jsem si. „No teda. Takže oba pracujeme v hudební branži – ty ovšem jako daleko větší kapacita.“
„Když jsi řekla, že fotíš pro hudební časopis, nastražil jsem uši. Lišíme se v tom, že já dělám dozorce ve školním autobusu, zatímco ty ses vozila s kapelama. To mi přijde jako daleko zábavnější.“
„Bejvávalo,“ vzdychla jsem.
„Předpokládám, že jsi s nějakým muzikantem chodila.“
„Jenom s jedním. Herbie Allen. Bubeník Snakeů. Slyšel jsi o něm?“
„To se ví. Jak to dopadlo?“
„Trvalo to pár měsíců a pak mi došlo, že vztah s muzikantem musí zákonitě skončit špatně. Toho jsem se bála, takže jsem to ukončila. A je vážně ironie, že ve výsledku mě ranil můj konzervativní snoubenec. S Herbiem bych na tom asi byla líp. Aspoň bych nebyla překvapená.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ty mi ale řekni, jak ses stal učitelem hudby.“
Několik vteřin na mě zíral. „Tohle je příběh na někdy jindy.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Nebude žádný někdy jindy. Po zítřku se už neuvidíme.“
Mrkl. „Noc je ještě mladá, sestřičko.“
Kdo je ten chlap a proč mě tak fascinuje, že skoro zapomínám, že jsem uvězněná v tomhle zatraceném hotelu? Proč mu vyprávím svůj životní příběh?
Měla jsem na Shojiho tolik otázek, ale on hned otočil téma zpátky ke mně.
„Kdo jsi doopravdy, Sachi?“
Pohrávala jsem si se zbytkem koktejlu ve skleničce. „Sama nevím, Shoji,“ odpověděla jsem po pravdě. „Vážně. Teď se cítím naprosto ztracená, jako bych nevěděla, kam nasměrovat svůj život.“ Pohlédla jsem na něj. „Ale v tuhle chvíli jsem naprosto šťastná coby Sachi, že můžu aspoň na chvíli zapomenout na svoje problémy.“
„Potom musíš zůstat Sachi.“ Usmál se. „Čímkoli, co tě činí šťastnou. Naše setkání tady ber jako malý dobrodružství.“
„To se mi líbí, pane Lehký.“
„Těší mě, slečno Lehká.“
Vzdychla jsem. „Za poslední roky jsem ztratila smysl pro dobrodružství. Napadlo mě, jestli ta zrušená svatba není znamení, že jsem mířila špatným směrem. Každý den se začínal podobat tomu předchozímu. A stejně jako jsem oceňovala stabilitu, nevím, jestli jsem stvořená pro tenhle typ života.“
„To je slovo do pranice. To, co se stalo, ber jako lístek pryč – k větším a lepším věcem. Vidím v tvých očích potřebu dobrodružství.“
„Jak vypadá potřeba dobrodružství? Unavená, bláznivá ženská?“
Zasmál se.
Seděli jsme v baru a ještě chvíli si povídali, než jsme se rozhodli jít spát. Než jsme odešli k výtahům, nechal Shoji Kibovi štědré spropitné.
Přede dveřmi našich sousedících pokojů jsme se chvíli zdrželi.
Já jsem promluvila první. „Ehm… hezky jsme si popovídali. A díky za pití.“
I když jsem mu tím vlastně popřála dobrou noc, ani jeden z nás se nehnul z místa.
Shoji náhle zavrtěl hlavou. „Ne.“
Nechápala jsem. „Ne?“
„Takhle to nemůže skončit – že se vrátím do svýho pokoje a ty do svýho. Usneme a ráno se vydáme každej svou cestou. Říkala jsi, že toužíš po dobrodružství, ne?“
Srdce se mi rozbušilo. „Kam tím míříš, bratříčku?“
„Máš s sebou foťák?“
„Jistěže. Co bych byla za fotografku bez foťáku?“
Na rtech mu pohrával rozpustilý úsměv. „Výborně. Dojdi si pro něj. Za deset minut se sejdeme dole v hale. Vezmi si kabát a teplý oblečení.“