Můj nejmilejší suvenýr ✔︎

Kapitola 19

Sasuke

Uplynulo několik dní, co jsem viděl Sakuru, a pořád jsem jí nezavolal. Také jsem se vyhýbal Nejimu, což bylo komické, když vezmeme v úvahu, že jsem sem jel za ním. Neji neměl ponětí, že ta písnička, co jsem zpíval u Finna, byla pro jeho dívku. Snažil jsem se předat Sakuře zprávu, jakou cenu pro mě má to, co jsme zažili, ale už z toho pravděpodobně nic nebude.
Byl jsem rozpolcený, jestli se mám považovat za padoucha, že ji pořád chci, i když znám pravdu. A to, co mi pověděl Neji, situaci ještě zhoršovalo. Odvolal svatbu, protože se mu zalíbila jedna šťabajzna, což ho přinutilo přehodnotit vztah? Co je to za blbost? A teď že přišel k rozumu? Vypadal, že mu na Sakura opravdu záleží, ale nebyl jsem si jistý, jak by to přijala ona, kdyby znala celý příběh. A jsem já svině, když si přeju, aby ho znala? Změnilo by to vůbec něco? Pokud ho opustí, stejně nebudeme moct být spolu. A co Neji? Byl to můj kamarád a nesměl jsem ho zradit. Aspoň se to od kamarádů nečeká.
Seděl jsem na lavičce v Central Parku a byl tak zamyšlený, že jsem si nevšiml postaršího muže, který si ke mně sedl, dokud nepromluvil.
„Mladíku, ty ses dostal do pořádnýho průseru.“
Otočil jsem se k němu. „Proč to říkáte?" Ukázal na ženu sedící na lavičce proti nám.
„Ta kočka tamhle naproti už na tebe dobrých deset minut vejrá, a ty sis jí ani nevšimnul. Něco tě žere.“
„Jo,“ vzdychl jsem, „dalo by se to tak říct.“
„Určitě je v tom ženská. Jenom kvůli ženský, na kterou myslíš, bys dokázal přehlídnout něco takovýho.“
Přikývl jsem a zachechtal se. „Máte pravdu.“
„Chceš se svěřit starýmu páprdovi?“ Naklonil se ke mně. „Možná bych ti dokázal pomoct.“
I když jsem pochyboval, že by mi ten stařík mohl dát rozumnou radu, vzal jsem to jako příležitost vypovídat se cizinci, který mě těžko může soudit. Během dvaceti minut jsem mu všechno vypověděl.
Ukázalo se, že se jmenuje Tazuna. Celý život bydlel na Manhattanu a nikdy se neoženil. Vyprávěl mi příběh o ženě, do které se zamiloval. Asi před čtyřiceti lety cestovala přes město. Než se musela vrátit zpátky do Norska, prožili spolu bouřlivý románek. V té době neexistoval internet a nebylo snadné zůstat ve spojení. Takže ji ztratil a dodnes lituje, že po ní nepátral intenzivněji.
K mé situaci měl mnoho co říct. „Než ti všechno dojde, občas už bývá pozdě. Neradím ti, abys podrazil kamaráda. Jenom mi připadá, že ten chlapík sám pořádně neví, co chce. Chápu, že ho nechceš zradit. Nemám právo ti říkat, udělej to tak nebo tak. Ale zamiloval ses do toho děvčete, aniž bys věděl, kdo to je, a ani jsi neznal její jméno. Citům neporučíš a nic špatnýho jsi neudělal. Ale nejdůležitější tady není, co chceš ty nebo on. Otázka zní, co chce ona. Víš to?“
Kdyby jen bylo možné zjistit, co se přesně honí Sakuře hlavou.
„Než jsem přijel sem, myslel jsem, že odpověď na tu otázku znám. Vsadil bych všechno, co mám, na to, že za mnou přijede do New Orleansu. Takže to, že jsem ji viděl s ním, mě doopravdy šokovalo. A teď nemůžu upřímně říct, že vím, co chce.“
„V tom to je. Jestli ty chceš být s ní a ona s tebou – tak to jste dva ze tří. Jasně, raní ho to, ale pokud ta žena, o níž tvrdí, že má o ni zájem, chce být s jeho přítelem, stejně by to neklapalo. Lidi nedokážou změnit svoje city. Myslím, že je třeba zjistit, co chce ona, a zařídit se podle toho.“
Byla to prostá rada, ale dávala smysl. Jestliže chce Sakura zůstat s Neji, nesmí se nikdy nic dozvědět. Pokud chce být se mnou, pak jedině tehdy budu muset učinit rozhodnutí. Když jsem si nyní ujasnil, že to všechno závisí na Sakuře, věci se zdály průzračnější.
„Víte co? Vážně jste mi moc pomohl.“ Vyskočil jsem.
Zasmál se, moje prozření a touha pustit se do toho ho zjevně pobavily.
„Opatrujte se, Tazumo. Hezky jsme si popovídali.“
Vytáhl jsem telefon a napsal zprávu na číslo, které mi dala Sakura.

Sasuke: Kde jsi?
Po displeji se pohybovaly tři tečky, jak psala odpověď.
Sakura: Ahoj. Právě končím focení.
Sasuke: Můžeme se sejít?
Sakura: Jo. Samozřejmě.
Sasuke: Můžu přijít k tobě?
Sakura: To by bylo skvělý.
Sasuke: Potřebuju mít jistotu, že nás nenačapá Neji. Kde je?
Sakura: Dneska pracuje dlouho do večera. Říkal mi, že má obchodní večeři. Takže když přijedeš do Connecticutu, bude to v pohodě. Můžeme se sejít u mě v ateliéru.
Sasuke: Pošli mi adresu. Hned skočím na vlak.
Sakura měla ateliér na Main Street na tichém předměstí. Byla to nepochybně skvělá adresa, kolem samé malé obchůdky a restaurace.
Otevřela dveře, ještě než jsem stačil vyběhnout po schodech. Čekala na mě.
Beze slova mě přitáhla k sobě. Překvapilo mě to, ale bylo zatraceně příjemné držet ji zase v náručí. Tlak jejích měkkých prsou ve mně rozpoutal bouři. Přál jsem si být zpátky v Atlantě a pokračovat tam, kde jsme skončili, než na nás dolehla realita jako lavina cihel.
Dlouze jsem vydechl na její šíji a bez pocitu viny jsem si vychutnával její objetí.
„Už jsem se tě nemohla dočkat,“ řekla. „Je mi to všechno moc líto, Sasuke.“
„Neomlouvej se.“ Odtáhl jsem se, abych jí viděl do tváře. „Nic špatnýho jsi neudělala, Sakuro. Chci, abys to věděla.“
„Bála jsem se, aby sis nemyslel, že jsem věděla, kdo jsi.“
„Jistěže ne,“ vzdychl jsem. Po několika vteřinách ticha jsem ji vzal zpátky do náruče a zašeptal: „Jenom chci, abys byla šťastná, jasný? Musíš jít za svým srdcem. Jestli chceš být s Nejim, tak…“
„Nedokázala jsem myslet na nic jinýho než na tebe.“ Zaklonila hlavu a dívala se mi do očí.
Její přiznání mě vykolejilo. Nebyl jsem schopen slova.
„Vím, že to mohlo vypadat, že jsem měla v úmyslu vzít Nejiho zpátky, ale pravda je, že jsem se zatím pro nic nerozhodla. Jenom spolu trávíme čas a…“
„Nemusíš mi nic vysvětlovat. Nejsme pár. Jsme dva lidi, kterým spolu bylo dobře. Plánovali jsme, že se možná znovu setkáme, ale nic nebylo vytesáno do kamene. Vždycky to bylo myšleno tak, že se rozhodneme podle svého srdce. Musíš jít za svým citem. Jestliže chceš být s Nejim …“
„Když jsem se vrátila domů, všechno, co se mezi námi stalo, Sasuke, mi přišlo skoro jako sen. Když pak za mnou přišel Neji s tím, že lituje toho, že odvolal svatbu, bylo to jako zkouška reality. Měla jsem dojem, že dlužím sama sobě, abych mu dala šanci, ale zároveň jsem sama sobě dlužila zjistit, kdo vlastně jsem a co chci. Ať tak nebo tak, ani při tom všem jsem tě nedokázala dostat z hlavy.“ Natáhla se po mně. „Pak, když jsem zjistila, kdo jsi… bylo toho na mě příliš.“
Stiskl jsem jí ruce. „Byl jsem na dně.“
Hleděli jsme na sebe, než řekla: „Musím se tě na něco zeptat.“
„Ptej se na cokoli.“
„Jak to, že tě ani jednou nenapadlo, že bych mohla být Nejiho snoubenka?“
To byla otázka, které jsem se obával. Protože abych ji zodpověděl pravdivě, musel bych zradit Nejiho důvěru a přiznat jí, že mi lhal.
Jak jí můžu říct, co mi Neji napovídal? To nešlo. Musím vymyslet neurčitou odpověď, která ji na nějakou dobu uspokojí.
„Přísahám, že mě to nenapadlo ani jednou.“ Což byla naprostá pravda.
„Říkala jsem si, že to nemůžeš vědět… Je tak těžký tomu všemu uvěřit.“ Dlouze vydechla. „Pověz mi, co jsi dělal, když jsem odjela z Atlanty.“
„Byl jsem v depresi. Stýskalo se mi po tobě… hrozně. Původně jsem chtěl jet přímo do New Yorku, ale potřeboval jsem si nejdřív trochu odpočinout. Takže jsem se vrátil do Seattlu, na Díkůvzdání byl u kamaráda a taky jsem zkontroloval svůj byt a Bacha.“
Ústa se jí stočila do úsměvu. „Bach je tvůj kocour?“
„Jo,“ usmál jsem se. „Stará se o něj moje kamarádka. Je to taky učitelka a nabídla mi, že ho vezme k sobě.“
„Takže jsi zkontroloval Bacha a odletěl do New Yorku. Co jsi měl v plánu pak?“
Bylo nutné, aby to věděla.
„Chceš znát pravdu?“
„Jo…“
„Původně jsem myslel, že budu prostě zabíjet čas, dokud se zase neuvidíme. Ale teď mám pocit, že bych taky mohl čekat věčně.“ Vzal jsem jí tváře do dlaní. „Neznám tvoje duševní rozpoložení, Sakuro. Můžu ti říct, že jsem měl v plánu setkat se s tebou v New Orleansu a nenechat tě odejít. Teď už žádný plány nemám. Nevidím za dnešek.“
Pevně zavřela oči. Vypadala zbědovaně. „Jak dlouho zůstaneš v New Yorku?“
„Pořád měním plány. Už několikrát jsem si prodloužil pobyt v hotelu a přebookoval letenky. Zrovna teď bych měl zítra odletět domů.“
Zachvátila ji panika. „V kolik ti to letí?“
„Kolem osmý večer.“
„Můžeš to ještě jednou změnit? Zůstaneš tu dýl?“
Netušil jsem, jak na tohle odpovědět. „Neji poznal, že se mnou něco je. Nepřestane mluvit o tom, jak jsem včera v noci odkopnul Amaru. Ví, že na někom visím. Jenom neví, že jsi to ty. Netuším, jak dlouho ještě dokážu předstírat, že jsem v pohodě, když nejsem, Sakuro.“
„Abychom tohle vyřešili, potřebujeme víc času,“ žadonila. „Prosím…“
Přikývl jsem. „Možná bych mohl Nejimu říct, že jsem se rozhodnul prozkoumat město trochu víc.“
Ulehčeně vydechla. „Udělej to, prosím.“
Vzala mě za ruku a odvedla mě k bílému pozadí, na němž dělala portréty.
„Co děláš?“
Usmála se. „Neptej se a pojď.“
Když mě usadila na stoličku před plátnem a odhrnula mi z očí několik loken vlasů, sebrala ze stolu aparát. Zvedla si ho k oku. „Hezky se usměj.“
„To v těchhle dnech není vůbec lehký.“
Spustila ruku a její hravý úsměv zvadl. „Já vím. Ale zkus to, prosím. Chci ti něco ukázat.“
Zíral jsem na ni s vědomím, že i teď bych pro ni udělal skoro všechno. Jsem si jistý, že kdyby mi poručila skákat kolem ateliéru žabáky, poslušně bych hopkal. Takže vyloudit úsměv není zase tak hrozné.
Blýskl jsem svým nejlepším falešným úsměvem a Sakura nacvakala kupu obrázků. Když byla hotová, zkontrolovala snímky na displeji a na obrovské tiskárně v rohu, která vypadala spíš jako kopírka, vytiskla jednu fotku. Vrátila se zpátky ke stolu, rozepnula koženou aktovku na podlaze, něco z ní vyndala a přinesla mi to ukázat ke stoličce.
Jednou rukou zvedla fotku, kterou právě pořídila, a já jsem se zamračil. Ježíšmarjá. Vážně vypadám takhle? Nejlíp bych svůj výraz popsal asi tak, že mi zrovna někdo oznámil, že mi přejel psa, a pak mě pod pohrůžkou zbraní nutil do úsměvu. Chtěl jsem fotku okomentovat, když zvedla druhou ruku.
Na druhém snímku nebyl můj obličej, ale byl jsem si jistý, že jsem to já. Ne proto, že bych strávil hodiny studiem svých úst a do detailu věděl, jak vypadají moje zuby, ale proto, že mi stačil jediný pohled na ten úsměv a přesně jsem věděl, na co jsem v tu chvíli myslel. Představil jsem si, jak ležím na zádech a ona mi sedí na obličeji. Její vulva mě prakticky dusí a ptáka mám zasunutého hluboko v jejím krku. Jo – na tenhle úsměv jsem si rozhodně pamatoval. Polkl jsem a podíval se na ni.
„Tohle...,“ zamávala mi před nosem fotkou číslo šedesát devět, „mi chybí, Sasuke. Tenhle nádhernej úsměv a chlap, kterej mě s ním tak snadno a každou chvíli častoval. Takhle…,“ zvedla druhý snímek, „takhle odejít nemůžeš.“
Dlouho jsme na sebe hleděli. Nakonec jsem přikývl. Hlavou se mi honila spousta věcí – proč mi život háže takovej klacek pod nohy? Můžu být pro Nejiho ten? Víte kterej. Všichni někoho takového máme. Je tak trochu stranou, ale pořád členem party. Všichni se s ním kamarádíme, ale naši holku, která má trošku upito, bychom s ním o samotě nenechali.
Jo, ten.
Nevěděl jsem, jestli umím být tím chlapem. Ale také mi nebylo jasné, jestli dokážu odejít a neohlédnout se za touhle ženou. Věděl jsem jen, že zatím nechci odejít. Sakura a já spolu nejspíš nebudeme žít šťastně a spokojeně až do smrti. Byl jsem si vlastně docela jistý, že to není náš případ. Ale přesto jsem nedokázal na místě všechno ukončit.
Ještě ne.
Ne takhle.
„Takže… uvidíme se ještě?“ zeptala se váhavě.
Pročísl jsem si rukou vlasy a zhluboka se nadechl. „Jo. Ale musíme být opatrný. Nechci, aby se to Neji dozvěděl a všechno rozdupal, když…“ Nedokázal jsem tu zatracenou větu doříct.
Sakura se smutně usmála. „Ty myslíš na mě i v takový chvíli.“ Pohladila mě po tváři. „To hned tak někdo nedovede. Doufám, že to víš.“
Ona mi tu říká, jaké mám dobré srdce, a přitom jediný její dotek ve mně vyvolává touhu přimáčknout ji ke zdi a zulíbat k nepoznání.
„Věř mi,“ třel jsem se o její ruku, „moje srdce teď nemyslí na mého kamaráda.“
Jiskra, která mezi námi dvěma vždycky byla, ve mně začala opět hořet. Díval jsem se jí do očí a i v nich si všiml změny. Což znamenalo, že je potřeba rychle zmizet. Neměl jsem jasnou hlavu a nechtěl všechno zkazit, kdybych tu ještě chvíli okouněl.
Sundal jsem jí ruku z tváře a vzal ji do dlaní. „Měl bych jít.“
Přikývla. „Kdy tě zase uvidím?“
„Zítra odpoledne mám hrát karty s Nejim a jedním kamarádem z koleje a dívat se u toho na zápas Giants.“
„Takže někdy potom? V pondělí mám práci na celej den a večer dělám v soukromí těhotenský fotky. Nechci čekat až do úterka. Můžu za tebou přijít do hotelu, až se vrátíš.“
Zavrtěl jsem hlavou. „To není dobrej nápad. Tohle je newyorskej hotel. V pokoji mám prakticky jenom postel.“
„Je v hotelu bar? Možná bysme se mohli napít. Nebo jít někam poblíž.“
„Nechci, abys v noci jezdila do města.“
„Dělám to celou dobu.“
„Možná. Ale ne kvůli mně. Přijedu do Connecticutu.“
„A co u mě doma? Můžu ti ukázat svoji zeď úsměvů.“
Pokud dokážeme věci udržet v rámci obýváku, tak by to snad šlo. Navíc jsem se nechtěl potulovat venku, kde můžeme kdykoli narazit na někoho, kdo Sakuru nebo Nejiho zná. „To bych rád.“
Ukázal jsem hlavou ke dveřím. „Napíšu ti zítra, až pojedu z města.“
Nejapně jsme se na sebe dívali. Když jsme se naposledy loučili v soukromí, vrhli jsme se na sebe. Ale na objetí nic špatného není. Na přátelském objetí. A tak jsem přistoupil o krok blíž a přitiskl ji k sobě. Sakura mě obtočila pažemi, pevně mě držela a nechtěla mě pustit.
Nakonec jsem se vykroutil. Naposledy jsem kývl hlavou. „Dobrou noc, Sac… Sakuro,“ opravil jsem se.
Smutně se usmála. „Tobě taky, Sho… Sasuke.“